Je konec září. Téměř rok dlouhý pobyt na Novém Zélandu se nám pomalu blíží ke konci. Potřebujeme vymyslet důstojnou tečku za naším dosud nejdelším časem stráveným v jedné zemi. Nápad na sebe nenechá dlouho čekat. Finále ročního cestování bude patřit indonéskému ostrovu Sumba, kde spolu s bratrem hodláme strávit 2 týdny.

Pokračování...

Sumba je ostrov vzdálený přibližně hodinu letadlem na východ od turisticky vyhledávaného Bali. Jde 
o nejjižnější ostrov Indonésie. Sumbu jsme si vybrali proto, že není mezi lidmi tolik známá. A nemýlili jsme se. Skoro na všech místech, která jsme tady navštívili, jsme byli sami. Ono se také není čemu divit. Asfaltem jsou tu pokryté pouze hlavní silnice, což v praxi znamená, že k jakékoli pláži, vodopádu či laguně vede posledních pár kilometrů kamenitou cestou. 

8. den

Probouzíme se do šíleného horka. Jediný program, jaký na dnešek dává smysl, je jít se někam svlažit. Napadne vás pláž, ale při pobřeží je Timorské moře extrémně teplé, což prostě neosvěží. A dálkoví plavci zrovna taky nejsme. Pláž proto nekompromisně zavrhujeme. Nakonec se shodujeme, že by nebylo od věci zajet si k malému vodopádu 20 minut jízdy na skútru od našeho ubytování. Jak už tomu ale na Sumbě bývá, poslední asi 3 kilometry je cesta zase plná lávových kamenů a ztrácí se nám.

Po pár metrech si Jonáš všímá, že se mu podařilo urvat stojánek u jeho skútru. S pomocí jednoho místního se nám daří stojánek rychle nasadit zpět a zároveň nám tento milý Sumbánec radí správnou cestu k vodopádu Air Terjun Gunung Meja. Upřímně, přesně tohle místo je tím, kde chceme dnešní den strávit. Malý vodopád s jezírkem umístěný pěkně ve stínu stromů. V jezírku se koupe asi 15 kluků, všichni se s námi hned fotí a podělí se s námi i o místo, odkud se dá do jezírka pod vodopádem skákat. 

Od vodopádu Gunung Meja se přesouváme k vodopádu Air Terjun Idaman. K němu vede asi 10 kilometrů dlouhá, kamenitá cesta. Na jejím konci parkujeme skútry. Čeká nás totiž terén, který je třeba zdolat pěšky. Pěšina se ale po pár stovkách metrech nečekaně ztrácí. Volíme tedy variantu jít k vodopádu rovně džunglí podle satelitních map, nehledě na to, kudy má vést pěšina. Do cíle se dostáváme po asi 10 minutách bloudění. Na místě zjišťujeme, že tam jsou hned tři vodopády. Pod všemi třemi se hned koupeme, však si to v tom horku zasloužíme. Návrat ke skútrům je překvapivě o něco dobrodružnější než cesta džunglí k vodopádům. Bloudíme totiž o něco déle, ale ke skútrům se úspěšně dostáváme. 

Večer si v jedné z místních restaurací dáváme sraz se dvěma Evropankami, které jsme potkali o den dříve na vodopádu Lapopu. Po večeři míříme do místní Beer Garden a vyměňujeme si zážitky z cestování nejen na Sumbě. Holky ale druhý den brzy ráno letí domů, takže se příliš dlouho zdržet nemůžou. Nás pak cestou na ubytko nečekaně polyká veliká party.

Místní nám vysvětlují, že jde o svatbu a my jsme jejich hosty. Pozvání samozřejmě rádi přijímáme, ostatně nic jiného se od nás snad ani nedá čekat. Nevěstu a ženicha jsme neměli to štěstí zahlédnout. Možná to bylo i proto, že když se tady něco slaví, tak slaví všichni, prostě celá vesnice a pěkně ve velkém stylu adekvátně prostředí. I tak nám ale přišlo, že jsme novomanželům trochu vyfoukli show. Všichni se s námi totiž potřebovali vyfotit, připít si nebo jen tak lámaně pokecat. V každém případě to bylo velmi příjemné a my máme na kontě další neplánovaný zážitek. 

9. den

Vzhledem ke včerejšímu neočekávanému mejdanu je probouzení do nového dne poněkud náročnější. Síly máme tak akorát na pořádný odpočinek. Nabízí se proto nápad, poznat lépe rodinu, u které bydlíme. Po snídani, která sestávala z rýže a ryby, se dozvídáme, že se živí výrobou různého tradičního sumbského oblečení z ikatu, což je velmi pracná cesta k obživě. K motivům na látkách patří bohové, draci nebo zvířata. Oblečení a látky pak prodávají přes Instagram. Naše hostitelská rodina nás do oblečení neváhala obléknout. Jejich dcera pak pořídila pár fotek a šup s nimi na jejich instagramový účet.  Dále nás pak matka rodiny provádí jejich zahradou, kde mají slepice, prasata a ryby v umělém jezírku. Jednu z těchto ryb jsme dnes posnídali.

10. den

Desátý den našeho pobytu na Sumbě začíná velmi horkým ránem. Naštěstí máme v plánu koupání v úžasném vodopádu Air Terjun Waimarang, který se nachází v kaňonu hlubokého údolí. Vede k němu i celkem normální cesta, což je na místní poměry docela zázrak.

Po parádní koupačce se vracíme ke skútrům a ještě netušíme, jaké překvapení na nás čeká. Můj skútr se totiž rozhodl stávkovat a nahodit ho nejde ani náhodou. Kolem je pár místních, kteří se nám snaží pomoct, ale ani jim se nedaří. Zhruba po 40 minutách si skútr z ničeho nic přece jen dává říct. Z jeho strany šlo zřejmě o varování před dalším dnem, kdy nám to teprve hodlá nandat a to se vším všudy.

 11. den

Pantai Tarimbang, tak se jmenuje jedna z největších pláží na Sumbě a zároveň náš dnešní cíl. Dvouhodinová cesta, až na posledních 5 kamenitých kilometrů, utíká jako voda. Přiznám se, že Pantai Tarimbang naprosto předčila naše očekávání. Zdá se až neuvěřitelné, že čtyři kilometry dlouhá pláž ve tvaru písmene U, obklopená džunglí, porostlými kopci, patřila celé dvě hodiny pouze nám. 

Po tomhle dokonalém vegetování nás čeká přesun do města Waingapu. To ještě zdaleka netušíme, že to nejlepší z dnešního dne je teprve před námi. Po dlouhém stoupání do kopce mi na posledním horizontu skútr vypovídá službu a co hůř, vypadá to, že definitivně. Pár stovek metrů ho trpělivě tlačím ke skupince místních, kteří se nám snaží pomoct, ale bezvýsledně. Po chvíli u nás zastavuje kamion s velkou korbou přeplněnou plastovými židlemi. Naštěstí míří do Waingapu. Na poslední volné místo korby přivazujeme můj nepojízdný skútr. Na korbu skáču i já, Jonáš za námi pojede na svém skútru. Takhle vyrážíme směr hlavní město. 

Z původně dvouhodinové cesty se nakonec stává cesta čtyřhodinová. Řidič kamionu a jeho dva pomocníci nikam nepospíchají, dělají si časté pauzy, během nichž se postupně zastavují u svých rodin. Pak přichází zastávka určená k první vykládce židlí. Ze čtyř set kusů jich vyložíme asi sto padesát a po půl hodině opět pokračujeme do hlavního města. Zbylých 250 židlí vykládáme už ve Waingapu a pak konečně míříme k našemu ubytování. Řidič i jeho pomocníci od nás dostávají za ochotu každý krabičku cigaret. Cigarety jsou totiž jejich velkou vášní. Navrch přidáváme i nějakou tu kačku a jsme si kvit.   

Po celé té cestě jsme strašně vyhládli. Okamžitě proto vyrážíme na večeři s tím, že skútr necháme opravit další den. Sotva nám ale přinesli jídlo, volá paní domácí z rodiny, u které bydlíme, že zavolala mechaniky a ať přijedeme. Co nejrychleji se tedy snažíme najíst, abychom jsme se najedli a dojeli na ubytování. Mechanici měli do deseti minut vše opraveno. Příčinou poruchy bylo prý několik povypadaných pojistek. Na otázku, kolik jsem dlužen, mi týpek odpověděl, že vše už je zařízené a že to platí půjčovna. Neprotestuji.

12. den

Jeden z posledních dnů na Sumbě. V plánu máme jen nedaleké zelené kopečky Hiliwuku Hills. Skútr naskakuje hned a poslední výlet tak může začít. Na Hiliwuku Hills vede krásná nová asfaltová cesta. To tady vidíme vůbec poprvé a také si to náležitě užíváme. Absolutní svoboda.

13. den

Předposlední ráno na ostrově. Přesouváme se do města Waikabubak zpět na ubytování, které se nám osvědčilo hned zkraje našeho pobytu na Sumbě. Dorazili jsme sem po třech hodinách. Naposledy se ještě jdeme podívat na děti a učitelky do školy. Před zpáteční cestou domů se s nimi chceme rozloučit. Na ten den měli zrovna naplánovanou besídku, kterou si rozhodně nemůžeme nechat ujít. Poté se společně fotíme, to prostě musí být.

14. den

Poslední čtrnáctý den nás čeká pouze hodinový přesun na letiště, kde vracíme skútry a v poledne indonéského času Sumbu opouštíme. Přes balijský Denpasar, malajský Kuala Lumpur a arabskou Dubai konečně nastupujeme do letadla směr Praha. Po téměř roce cestování a pracování v zahraničí se úspěšně, překvapivě bez ztráty zavazadel, vracíme domů, do Česka.

Autor článku a fotografií Kryštof Kučera o sobě: «V cestování jsem se našel už jako dítě, kdy jsem s našima a sourozenci objevoval svět. Na střední škole v Turnově jsem vystudoval cestovní ruch a v oboru zůstal. Na hradě Kost jsem si vyzkoušel roli průvodce, u letecké společnosti Smartwings pak pozici stevarda. A teď, společně s bratrem a spolužákem ze střední školy, dáváme cestování trochu jiný rozměr. Prostě po našem. V roce 2022 jsme si zažádali o Working Holiday víza na Nový Zéland a v listopadu odstartoval náš roční pobyt na druhé straně planety. Střídavě tady poznáváme přírodu a pracujeme na sadech, abychom měli z čeho žít a cestovat. Tak zdar cestování!»

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.