Road-trip jako styl cestování dneska táhne, road-tripy ve starých autech jsou v poslední době také na vzestupu. Na cestách potkáte už snad vše, od renovovaných vymazlených veteránů až po, nedá se říct jinak, šroty. Oblibu osobně vidím (v řadě spíše směrem k těm „šrotům“) v „punkovém“ a docela levném stylu cestování. Nízká pořizovací cena auta, někam dojet, přespat ve stanu/autě, jet dál. Kam patříme my s Avií?

Devět lidí v jednom autě na cestě do Mongolska

Tohle by nás ještě tolik neodlišovalo od jiných výprav, i když více lidí už asi jezdí jen v autobusech a asi ne do Mongolska. Cíle našich výprav jsou ale hlavně v přírodě a outdoorových sportech. Avie jsou původně náklaďáky, takže naložení třeba dvou nafukovacích člunů a vodáckého vybavení, když chcete sjíždět řeky v Mongolsku nebo svých věcí pro jízdu na koni není problém. O jakékoli drobnosti hodící se pro treky do přírody se ani zmiňovat nemusím. Naše Amálka je tedy něco ve stylu vybavené základny pro outdoorové aktivity, která je mobilní.
 

Avie nebo Karosa?

Zmiňoval jsem se, že Avie jsou původem náklaďáky, navíc v naší Amálce bručí novější motor z roku 1996, který už má turbo a máme uzávěrku diferenciálu. Netřeba se lekat, končím s technickými termíny, v kostce to znamená, že takto vybavená Avie toho v terénu zvládne ujet přece jen o něco více, než třeba autobus, jak už někteří cestovatelé srovnávali naše cestování se zájezdy Karosou. Tím pádem se někdy snažíme dojet také na místa, která jsou hůře přístupná pomocí „normální“ obslužnosti (veřejná doprava, stopování a jiné). Takže pokud se nám povede přebrodit a zrovna nezapadneme v bývalém řečišti, dovedeme se třeba přiblížit k trasám v mongolském Altaji, kde se moc nechodí (a divoké řeky se taky moc nesplouvají).

Pěšo, koňmo i lodí, horami, tajgou i stepí

Takto jsme tedy na naší první velké cestě podnikali treky v oblasti horských jezer Chuch Nuur pod čtyřtisícovými vrcholy Mongolského Altaje, sjížděli řeku Tsenher Gol v jihozápadním Mongolsku, procházeli tajgou a hledali termály na opuštěnějším východním břehu jezera Khovsgol nebo také sjížděli řeku Uur Gol v severním Mongolsku. Prohlídka Ulánbátaru a návštěvy u místních obyvatel v jurtách byly samozřejmostí. I v Rusku, Burjatsku jsme se Amálkou přiblížili k hřebenům Kitojských Golců, kde jsme si dali cestou necestou pár kratších treků a vodáci sjeli „lázeňskou řeku“ Ikhe-Ukhgun.

Celá cesta nám zabrala dva měsíce, ke konci jsme se už nevyhnuli ani technickým problémům, zejména defektům, kvůli kterým jsme se málem ani nedostali domů. Ale i další části auta dostaly v terénu Mongolska zabrat, takže po návratu bylo potřeba výměny či opravy více věcí (např. tlumičů nebo brzd). Nutno ale naznat, že se nám tato výprava líbila a řekli jsme si, že rozhodně nebude poslední.
 

Aviou-Afrikou aneb proje(d)li jsme se až na obratník Raka

Následovaly tedy další výpravy, již možná ne vždy tak „extrémního“ rázu jako ta první mongolská, ale i tak nebylo nouze o zážitky všeho druhu. V lednu 2015 jsme cestovali po Maroku a Západní Sahaře, na lyžích sjížděli zasněžený Džebel Toubkal a autem se plazili přes horská sedla Vysokého Atlasu, okusili také prach a písek Západní Sahary a ani zde jsme lyže nedoložili, lyžovat se dá i na dunách. Cestou po pobřeží Západní Sahary ve mně zanechaly silný dojem pobřežní útesy, o které se tříští vlny Atlantského oceánu. Výlet se nám pak trochu zvrhnul v kulinářský zájezd, neboť marocká kuchyně opravdu stojí za to a nakonec to vypadalo, že další cestu plánujeme podle kapitol „Eating“ v průvodci LP po Maroku a hledáme, co kde zase Maročani hodili do tažínu.

(Ne)úplně klasická Skandinávie

Ještě ten samý rok v létě jsme na měsíc vyrazili do Skandinávie a Pobaltí, avšak nebyli bychom to my, kdyby to zase nebylo aspoň trošku jinak. Ve znamení výstupů na nejvyšší kopce všech zemí jsme vystoupili (někdy skoro vyjeli) na všechny nejvyšší „krtince“ Pobaltí, přičemž jsme v jejich okolí našli spoustu pěkných míst, o kterých se tolik neví. Například mohu vřele doporučit estonské Luhasoo, lesy s velkým rašeliništěm a jezerem, na kterém je ostrov s asi nejpohádkovější „bivakovací“ chatou, jakou jsem kdy viděl. Ve Skandinávii jsme také nejeli na „jazyk, kazatelnu či Nordkapp“, ale raději zkusili vedlejší poloostrov Nordkinn a dali si třídenní trek na „ten pravý“ nejsevernější bod Evropy – mys Kinnarodden. Taky ostrov Kvaløya a jeho fjordy, horami i s malým ledovcem severně od města Tromsø se mi jeví jako dobrá alternativa, pokud se vám nechce například na Lofoty. Možná není tak spektakulární, ale rozhodně stojí za to.
 

Rychlovka Balkánem alias „božské hory“

Tento článek píšu ještě pln dojmů ze zatím poslední cesty, která nás zavedla na Balkán. Projeli jsme Makedonii, Řecko i Albánii. V Makedonii zvládli trek pohořím Korab i nejvyšší vrchol Golem, abychom poté dali odpočinout namoženým svalům ve vnitrozemském jezeře Ochrid. V Řecku vylezli na „božský“ Olymp, nejvyšší vrchol, Mytikas, výstup na něj už má v sobě hodně prvků horolezení. Lehce zašitá oblast kaňonu Vikos v severním Řecku patří mezi přírodní i kulturní perlu. Strmé stěny kaňonu se střídají s plošinami posetými nádhernou stepní flórou a místní vesničky, tam především oceníte velice specifický architektonický styl, který je stále dodržován. No a Albánie, tak ta je jasná. Asi nenapíšu tolik nového, vždyť Češi jsou podle místních snad nejčastější návštěvníci, především tedy v horách. Tady si řádně užila i Amálka (a řidič) při sjezdu a výjezdu po horské silnici do a z údolí Theth, jehož příroda i lidé mi zůstanou v paměti.

S Amálku za velkou louži

A co dál? Možná nám trošku přeskočilo, ale už je to rozjeto v plném proudu – na začátku roku 2017 chceme odjet do Jižní Ameriky! „Suchým kolem“ bychom toho tady v Evropě či Asii mohli najet ještě spoustu, ale Jižní Amerika mi prostě nedá spát a tak jsme se rozhodli, že se vynasnažíme dostat Amálku za velkou louži. A zde to vzít spíše po západní „andské“ straně pěkně od jihu na sever – tedy výprava Aviou-Amerikou. A opět to určitě nebude jen krájení kilometrů po Pan-American Highway, v hlavách máme spoustu míst a plánů, které chceme navštívit, ale, jak říká náš druhý řidič Jack, stejně bude všechno jinak. Tak uvidíme.

Autorem článku je Vojta Wertich; něco o mně, tedy nevím, jestli se můžu označovat za cestovatele, snad ano. Jinak jsem geolog a na výpravách Aviou náčelník přes organizaci, sekretářka a „HR manažer" v jedné osobě. Jestli chcete vědět více o tom, co už jsme projeli a co bychom chtěli projet, mrkněte se na naší facebookovou stránku Aviou (https://www.facebook.com/aviou.cz/) nebo blog Aviou2017.
 

Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.