Jako většina mých cest, i tato začala výhodným nákupem letenky, tentokrát do jihokorejského Soulu. Věděl jsem, že v Soulu chci strávit pár dní a poté se vypravit do nějaké netradiční destinace. Vybral jsem si dvě ruská města, kam cestovatelé zejména v zimním období příliš často nejezdí - přímořský Vladivostok a Chabarovsk na řece Amur.

Den první – neděle, 20. 1. 2019

Po bezproblémovém letu přistávám přesně na čas na letišti v Soulu. Mám již dopředu zjištěnou nejvhodnější trasu do Yooginong Guesthouse ve čtvrti Mangwon, takže již za chvíli sedím ve vlaku směrem do centra. Ještě předtím mě ale zaujala možnost zakoupení elektronické peněženky T-money v automatu, a hlavně její provedení – vybral jsem si klíčenku ve tvaru medvídka z populárních Line friends. V Evropě bych se asi při přikádání medvídka ke čtečce v turniketu cítil trochu hloupě, ale v Koreji to nikomu ani v nejmenším nepřijde zvláštní. 
Dorazil jsem do ubytování a překvapilo mě, že i poměrně levné ubytování je v korejském provedení perfektně čisté a velmi dobře vybavené. Na dnešek mám zamluvenou vstupenku na vyhlídku v pátém nejvyšším mrakodrapu světa – Lotte World Tower. Protože mám slabost pro západy slunce, s vědeckou přesností jsem si zjistil čas, kdy slunce dnes zapadá, a objednal jsem si návštěvu o půl hodiny dříve. 

Po asi hodinové cestě metrem dorážím na místo a jsem ohromen přes půl kilometru vysokou budovou. Mrakodrap je poměrně nový, byl otevřen v roce 2017, a disponuje vyhlídkovou plošinou s prosklenou podlahou (aktuálně nejvyšší na světě) a superrychlým výtahem s rychlostí 10 metrů za sekundu (nejrychlejší dvoupatrový výtah na světě). Načasování je perfektní, a v kombinaci s perfektním počasím a dohledností je můj zážitek naprosto dokonalý. Vychutnávám si měkké světlo a dlouhé stíny a fotím desítky fotek. Zůstávám až do setmění, kdy se mi naskýtá další úchvatný pohled na večerní čilý ruch zářícího asijského velkoměsta.

Ještě než půjdu spát, chci poprvé ochutnat korejskou kuchyni. Asijská jídla mám rád, ale ta korejská jsou pro mě zatím velká neznámá. Tradiční menší restaurace a stánky si nechávám až na zítra, kdy jsem domluven se svou korejskou kamarádkou Min na procházku městem a ochutnávku tradičních korejských specialit. Pro dnešek si tedy objednávám jídlo v restauračním patře přímo v Lotte World Tower. Je to sice dražší, ale zato s překrásným výhledem. Objednal jsem si menu podle obrázku a doporučení obsluhy – dostal jsem plný tác různě velkých mističek s různorodými exotickými chutěmi – asi nejvíce mě překvapila originální chuť čerstvých sezamových listů.

Den druhý – pondělí, 21. 1. 2019

Vzhledem k časovému posunu se mi ráno vůbec nechce vstávat, naštěstí mám setkání s Min domluveno až okolo oběda. Scházíme se na jednom z místních tradičních tržišť, aby mi představila prvních pár vyhlášených street food. Dorážím dříve, abych si tržiště prohlédl. Naštěstí Min doráží včas, protože už mám obrovský hlad a chůze okolo nádherně vonících stánků s jídlem je pro mě doslova mučení. Min zkušeně vyráží ke stánku s největší frontou, kde mají jakési smažené kapsy plněné dvěma druhy náplní. Chuť se dá těžko popsat, ale je to opravdu moc dobré. Mimochodem asi nejlepší rada, týkající se objednávání jídla v Asii, kterou jsem mohl dostat, byla, vždy si objednat jídlo u stánku s největší frontou a během čekání vypozorovat, co si lidé nejčastěji objednávají. Ještě mnohokrát se mi to později osvědčilo. 

Po obědě se vydáváme k televizní věži N Seoul Tower, která je mezi místními prý stále mnohem oblíbenější, než vyhlídka z Lotte World Tower. Nezaujatě musím konstatovat, že vzhledem k trochu lepší poloze a nižší ceně za vstup to úplně chápu. Obě vyhlídky jsou od sebe totiž vzdáleny několik kilometrů vzdušnou čarou, přičemž televizní věž leží uprostřed města, zatímco mrakodrap spíše na jeho okraji. Nový mrakodrap tak je mnohem větším lákadlem pro turisty, než pro místní obyvatele, což ovšem nic nemění na jeho vysoké návštěvnosti.
Další zastávkou v centru města je vesnička „Hanok Village“ Iksun-Dong, sestávající z několika úzkých uliček, které lemují malé původní domečky, představující poslední zbytky tradiční korejské architektury v Soulu. V jednotlivých domcích jsou kavárny, restaurace, obchody se suvenýry, nebo třeba obchůdek se sušenými květinami. Pro člověka zhýčkaného spoustou památek a historických budov evropských měst může taková vesnička působit trochu obyčejně, Korejci jsou ale na svoji tradiční architekturu velmi pyšní a vesnička je po celý den přeplněná lidmi. 

Po prohlídce vesničky mám příležitost ochutnat tradiční „Korean barbecue“ v restauraci připomínající spíše party stan. Je to přesně jedna z těch restaurací, kde se bez znalosti místní kultury a hlavně jazyka cizinec pravděpodobně nenají. Já mám naštěstí stále svou osobní průvodkyni, která se nejen domluví s obsluhou, ale také mi trpělivě vysvětlí, jak mám správně kombinovat maso se spoustou příloh a omáček.
Předposlední zastávku naší procházky centrem Soulu představuje Gwangjang Market. Je to pro mě rozhodně nejlepší kulinářský zážitek z celé této cesty a pravděpodobně nejlepší „streetfood“ zážitek mého dosavadního cestovatelského života. Ochutnal jsem několik druhů jídla, dokonce i ty, před kterými mě Min varovala kvůli extrémní pálivosti. Musím přiznat, že kdykoliv mě místní upozornili, že je něco opravdu hodně ostré, bylo to většinou ještě mnohem horší, než jsem si dokázal představit.

Den třetí – úterý, 22. 1. 2019

Dnes už se po ránu necítím tolik unavený, a tak vstávám brzy, abych si před přeletem do ruského Vladivostoku stihl ještě projít tržiště Mangwon market, které se nachází poblíž mého ubytování. Zastavuji se na kávu, a k ní si podle obrázku objednávám něco, co vypadá jako naše ovocné knedlíky z kynutého těsta. Chuť je ale diametrálně odlišná a navíc mě zklamala hustá tmavá tekutina, do které jsem si měl „knedlíky“ namáčet, a o které jsem si původně myslel, že je to rozpuštěná čokoláda – nebyla. Po tomto gastronomickém zážitku si procházím tržiště, nakupuji čerstvé pomeranče a vyrážím metrem na letiště. V metru i ve vlaku na letiště mě zaujaly speciální růžové sedačky pro těhotné ženy – jsou v každém vagonu a ani v přeplněném vlaku na nich nikdo neseděl.

 Po příletu do Vladivostoku jsem čekal nějaké zdlouhavé celní kontroly a vyplňování dlouhých formulářů. Nic z toho se ale nekoná. Proběhla pouze rychlá kontrola platnosti mého víza a dostal jsem razítko do pasu spolu s kartičkou, sloužící pro registraci pobytu cizinců. Informace o pravidlech a nutnosti registrace pobytu na území Ruska se značně rozcházejí. Pokud bydlíte v hotelu, či jiném ubytovacím zařízení, registraci vždy vyřídí za vás, a nemusíte se o nic starat. Jiná je situace v případě, že bydlíte u někoho doma – protože plánuji v Chabarovsku využít Couchsurfingovou nabídku přespat v bytě u sympatického mladého páru, již dopředu z toho mám trochu obavy.

V příletové hale se na mě sesypou místní taxikáři a předhánějí se ve „výhodných“ nabídkách. Rázně je všechny odmítám a jdu ke stánku „airport taxi“. Ptám se na cenu za jízdu do malého zapadlého hotelu, který leží cca 3 kilometry od letiště. Cena 800 rublů „fixed price“ by mě pravděpodobně naštvala i v Praze a tak se rozhoduji, že se raději projdu. Na cestu si jdu koupit něco malého do letištního obchůdku a mimochodem si postěžuji na místní taxikáře. Milá slečna mi okamžitě nabízí odvoz do hotelu, protože za 15 minut jí končí pracovní doba. Něco mi říká, že na lidi se tady mohu spolehnout. 
Nasedám do staré Toyoty s volantem na pravé straně. Většina ojetých aut je sem dovezená z Japonska. Na které straně auta je volant prý nikdo neřeší. Cesta k Hotelu XO připomíná tankodrom a po cestě míjíme zchátralé budovy starého socialistického letiště. Tato část letiště se již nepoužívá a nový terminál leží na druhém konci přistávací dráhy. Většina budov vypadá nevyužitá, pouze s hotelem sousedící ubytovna je funkční. Vzhledem k velmi nízké ceně hotelu a stavu příjezdové cesty jsem byl připraven na cokoliv. Zrekonstruovaný hotel s čistým interiérem mě nakonec příjemně překvapil. Jsem hrozně hladový a dozvídám se, že v okruhu několika kilometrů není žádná restaurace. Recepční mi objednává pizzu s rozvozem a z lednice nabízí místní pivo. Mají 3 druhy piva. První pivo mi vůbec nechutná a tak si objednávám druhou značku, která je ještě horší. Na vyzkoušení té třetí jsem už nenašel odvahu. I přes náročný den mám problém usnout - devítihodinový časový posun mi dává zabrat.

Den čtvrtý – středa, 23. 1. 2019

Snažím se vstát brzy, ale nakonec se mi to podaří až v 9 hodin. Rychle se balím a smlouvám na recepci cenu na co nejlevnější taxi do města. Podaří se mi usmlouvat až podezřele dobrá cena a hned vzápětí zjišťuji důvod. Přijíždí totiž neoznačené vozidlo v příšerném stavu se zhruba osmdesátiletým bezzubým řidičem, které mě nicméně do města vcelku bezpečně a za domluvenou cenu skutečně dopraví. Východ Ruska je přesně takový, jaký jsem si ho představoval. 
Přijíždím do malého levného hotelu v centru Vladivostoku. Přestože mám potvrzenou rezervaci, slečna na recepci prý nemá žádný volný pokoj a tak mě přestěhuje do jiného hotelu. Zkoušel jsem protestovat, ale protože pravděpodobně opravdu mají plně obsazeno, nemá to žádný efekt. Nasedám do taxíku placeného hotelem a odjíždím do dalšího hotelu s názvem Teplo. Tak aspoň doufám, že mi tam nebude zima, pomyslím si. Oba hotely vlastní stejný majitel a evidentně je běžnou praxí brát rezervace i přes plné obsazení některého z hotelů, a hosty potom přestěhovat. Hotel je v centru, pár kroků od nádraží, hned vedle obrovské sochy Lenina. Cena je stejná a ubytování čisté, takže už si na nic nestěžuji a vydávám se na procházku městem. 

Mám přes Couchsurfing  domluvenou schůzku s Marií, která pracuje v Číně, kde učí děti angličtinu. Aktuálně je na pár týdnů na dovolené u rodičů v Ussurijsku, a protože už dlouho nebyla ve Vladivostoku, naplánovala si sem výlet, aby se se mnou potkala. Moc lidí z Evropy sem prý totiž nejezdí. Maruška přišla včas a ptá se mně, kam bych chtěl jít. Nechávám to na ní, s tím, že jediná věc, kterou chci určitě navštívit, je Mořský hřbitov, na kterém se nachází pomník českých legionářů. Maruška navrhuje, že si projdeme centrum města a potom zkusí zjistit nějaký autobus, který by nás odvezl až k Mořskému hřbitovu, což je poměrně daleko od centra.

Centrum Vladivostoku není nijak oslnivé. Historické budovy jsou kombinovány s novější architekturou naprosto odlišně od evropských měst. Historie je tu přesto cítit na každém rohu a město má svou zvláštní, velmi zajímavou atmosféru. V kombinaci s velkým přístavem a moderní novodobou dominantou, dvěma obrovskými mosty, otevřenými v roce 2012, působí opravdu impozantně. Vladivostok je navíc konečnou zastávkou legendární transsibiřské magistrály a tak stojí za vidění i budova nádraží. Dále se vydáváme prozkoumat i několik bočních uliček a mimo jiné narážíme i na moderní pivotéku s mnoha druhy řemeslných piv z celého Ruska. Vybíráme si točenou IPU, kterou zde vyrábějí, a jsem mile překvapen, že i v Rusku umějí uvařit opravdu dobré pivo. Cena tomu ale samozřejmě odpovídá a na místní poměry je hodně vysoká. Nakonec jsme se vydali k pobřeží, kde pro mě bylo neuvěřitelným zážitkem, projít se po zamrzlém moři. Místním to však přijde jako zcela běžná věc.

Na závěr dne se vydáváme autobusem na okraj města k mořskému hřbitovu. V autobuse mě překvapilo, že není potřeba si kupovat žádnou jízdenku a platí se až při vystupování z autobusu. Je třeba mít připravenou ideálně přesnou částku v mincích. Řidiči však mají připravené i hromádky mincí na vrácení. Autobus nejede až ke hřbitovu a je nutné jít několik kilometrů pěšky. Zkracujeme si cestu přes panelákové sídliště, kde jsou na zemi místy poházené odpadky, a venku na šňůrách je pověšené vyprané prádlo. Přichází západ slunce a já pořizuji sérii fotek s výjimečnou atmosférou. Je mi jasné, že mořský hřbitov už dnes nestihneme a tak se pomalu vracíme zpět do centra. Já jsem ale s výletem na periferii města i tak nadmíru spokojen. Zvu Marušku na večeři do čínské restaurace a po večeři se s ní loučím. Opět se mi nechce spát a tak si do noci povídám s mladým recepčním z Uzbekistánu a dostávám cenné tipy na zítřejší den.

Den pátý – čtvrtek, 24. 1. 2019

Podařilo se mi vstát brzy a po rychlé snídani se domlouvám se slečnou na recepci na levném taxi na odlehlý Mořský hřbitov. Orientační ceny taxi, které platí pro místní a pro cizince, kteří se nechtějí nechat okrást, mám zjištěné již z předchozího večera. Ceny za dopravu taxi jsou tu přijatelné i pro místní, mimo jiné i díky zhruba třetinové ceně nafty a benzinu oproti ČR. Taxikář naprosto nechápe, proč chce cizinec odvézt na odlehlý místní hřbitov a o žádném památníku českých legionářů prý neslyšel. Asi si o mě myslí, že jsem naprostý cvok.
Dorážím na hřbitov a procházím se mezi starými náhrobky. Mezi nimi občas nacházím nějaký majestátní památník, většinou ze Sovětských dob. Památníky a některé hroby jsou udržované, většina hrobů je však ve špatném stavu. Na fotografiích to ale má svoje kouzlo. Hřbitov leží v kopci, a když dojdu až na vrchol kopce, otevírá se přede mnou nádherný výhled na Vladivostocký přístav.

Na památník českých legionářů jsem zatím nenarazil, a tak se ptám místního hlídače, který mi cestu ochotně ukazuje. Památník je krásný a perfektně udržovaný. Je slunečno, fotím několik fotografií a potom se ještě na chvíli posadím na schody k památníku, a přemýšlím o tom, co se v tomhle městě na konci první světové války odehrávalo.  Hned vedle se nachází památník kanadských vojáků rovněž padlých v první světové válce. Je taktéž výborně udržovaný, ten český je ale o něco větší a propracovanější. Hlídače jsem poprosil o zavolání taxi, pozval mě k sobě do plechové stavební boudy, abych prý nečekal venku, a když taxi přijelo, promluvil s řidičem, aby mě jako cizince nechtěl okrást. Lidé jsou tu opravdu upřímně milí.

Je čas oběda a nechávám se odvézt přímo do severokorejské restaurace, ležící asi 2 kilometry od centra. Měl jsem dilema, zda tímto způsobem severokorejský režim podpořit, protože tyto restaurace, převážně provozované v Číně jsou pro něj významným zdrojem příjmu. Zvítězila zvědavost, a rozhodl jsem se, že si jako kompromis objednám jen něco malého, třeba polévku. Do restaurace se vchází přes trojité neprůhledné dveře a interiér je podobný jako v jakékoliv korejské restauraci. Obsluha oblečená v tradičních šatech působí zmateně a překvapeně. Vypadá to, že tu je návštěva z Evropy skutečně výjimečná. V hlavním sále je několik stolů obsazených, většinou Korejci. Mě ale číšnice rychle odvádí do samostatného „kupé“ a ještě za mnou pro jistotu zatahuje závěs. Přináší mi menu v angličtině, a i přes informace na internetu, že si lze objednat například i pokrm ze psího masa, jsem tam žádné takové jídlo nenašel. Po 20 minutách marného čekání jsem odhrnul závěs a snažil se upoutat pozornost obsluhy. Za dalších 5 minut jsem se nakonec rozhodl odejít a najíst se někde jinde. 

Vracím se rozlehlým přístavem pěšky do centra a ještě jednou se tu procházím, zejména kvůli pořízení fotografií, protože je mnohem lepší počasí, než včera. Když se blíží západ slunce, vracím se do hotelu, objednávám si taxi ke starému majáku, a doufám v pořízení pěkných fotek při západu slunce. Načasování je perfektní a fotky vypadají skvěle, dojem z nádherného historického majáku trochu kazí snad jenom velmi silný vítr. Po návratu do hotelu jsem se rozhodl vyzkoušet Japonskou restauraci blízko hotelu a zakončit tak moji návštěvu ve Vladivostoku, zítra ráno totiž odlétám do Chabarovsku.

Pokračování brzy…

Autor článku a fotografií — Miroslav Pudil je nadšený cestovatel, který vyhledává zejména destinace, kam nejezdí příliš mnoho turistů. Nejraději cestuje po blízkém východě. Fotografie ze svých cest pravidelně zveřejňuje na Instagramu.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.