Cestovat na lyže přes noc vleže pod teplou dekou za konejšivého drncání vlaku nebo s nataženýma nohama u talíře s řízkem a orosenou sklenicí plzeňského zní lákavě. Cesta se tak může stát příjemnou součástí celého výletu. Ale jak daleko má k takovému ideálu realita?

Netradiční kombinace

Není na lyžařském světě mnoho míst, kam se můžete dopravit vlakem pohodlně a efektivně zároveň. Silnou tradici má spojení železnice a lyžování ve Švýcarsku – do leckterých středisek se tam dá i z velkoměsta dojet prakticky v přezkáčích.


Skoro ideální železniční konfiguraci mají ovšem i Vysoké Tatry – nejenže jsou tamní lyžařská střediska s vesničkami na úpatí hor propojena červenými vláčky, až nápadně připomínajícími ty švýcarské, ale tatranská „električka“ vyráží přímo z obou podtatranských nádraží, tedy ze Štrby a z Popradu. Značná vzdálenost Tater z Prahy, přibližně 550 km, svádí k tomu cestu „zaspat“ – noční lůžkový vlak vyráží hodinu před půlnocí a do Štrby přijíždí kolem sedmé hodiny ranní. V ceně je kromě „postele“ i ranní čaj či káva, a dokonce i bačkory.

Na malém nádražíčku v 850 m n. m. stačí vyjít pár schodů a přestoupit do (vyhřátého) vagónu zubačky směřující na Štrbské Pleso, která jezdí co hodinu. Na Štrbském Plese k dokonalosti přeci jen krůček – nebo lépe řečeno asi kilometr – chybí. Z konečné zubačky je totiž nutné ke sjezdovkám popojet skibusem, který má naštěstí točnu kousek od železniční zastávky, jezdí aspoň často a zdarma. Když jde všechno podle jízdního řádu, jste pod sjezdovkou ze Soliska okolo půl deváté – můžete se tedy vrhnout rovnou na manšestr, anebo na snídani v samoobslužné restauraci u dolní stanice páteřní 4sedačky. Až na batoh na zádech a lyže přes rameno jde všechno až překvapivě lehko.  

Vyspaní a nasnídaní lyžaři na nádraží ve Štrbě

Štrbské Pleso je krásné místo s jezerem na úpatí tatranských štítů, které vždy a znovu překvapí svou vysokohorskou impozantností, zároveň ale i poněkud „provařené“ turistické letovisko. Zdejší lyžařský areál není zrovna velký, zato má vděčný „červený“ profil. A je v nejlepším slova smyslu „obyčejný“ – dvě expresní lanovky s dřevem obloženými stanicemi, nahoře pravá horská bouda, žádné „atrakce“, tedy ideální místo pro toho, kdo má rád lyžování jako takové.

Hlavní červená trať podél 4sedačky Solisko Expres je přímá, poměrně široká dálnice na vyhlídkové pláni, dole se pak prosmýká lesním esíčkem. Nahoře se lanovka potkává s 6sedačkou Furkota, kolem níž roluje svižná, pohodově-sportovní červená sjezdovka s poměrně konstantním sklonem, zpestřená terénními vlnami, tak akorát na ježdění nahoru dolů. Úplně dole u samoobslužné restaurace je ještě cvičná louka a krátký slalomák. Horštější atmosféru a nádherný výhled má Chata pod Soliskom, kde se naobědváte za 8 až 12 eur.

Vydáte-li se na víkendové lyžování vlakem, o míře celkového pohodlí do značné míry rozhodne místo ubytování – samozřejmě čím blíže sjezdovkám nebo železniční zastávce, tím lépe. Kdo chce v Tatrách projet obě hlavní centra, Štrbské Pleso i Tatranskou Lomnici, může vybírat kdekoliv mezi nimi – strategickou křižovatkou je Starý Smokovec, kde se přestupuje mezi vlaky z Plesa a Lomnice. Ani v Lomnici bohužel vlaková zastávka není v rozumném pěším dosahu nástupních stanic lanovek – vzdálené jsou od sebe asi kilometr. Podtatranské vesničky s lanovkami v Lomnici spojuje i skibus, ten však není pokryt skipasem, je třeba mít kartu hosta Tatry Card od „partnerského“ ubytovacího zařízení – výhodou skibusu je pochopitelně to, že zajíždí přímo ke sjezdovkám.

Červená sjezdovka ze Soliska na Štrbské Pleso se nahoře rozlévá po široké pláni, níže se pak noří do lesa

Tatranská Lomnica je krajinově snad ještě působivější než Štrbské Pleso, je i lyžařsky rozmanitější, neboť má mnohem širší spektrum obtížností, zato jí chybí „učebnicová červená“ sjezdovka typu Furkota, která by bavila i půl dne. Lyžařský areál na jižních svazích Lomnického štítu má tři velmi odlišná patra – nejnižší je nejvlídnější, pohodově modravé s komfortními sedačkovými lanovkami s oranžovou a modrou bublinou, střední patro pak červené, zvrchu velmi sytě, níže naopak dost světle, a to třetí, nejvyšší, nad Skalnatým plesem je černé s přímou, ale opravdu strmou tratí z Lomnického sedla, obdařenou stařičkou pomaloučkou dvousedačkou.

Nevídaný je krajinový kontrast chladných, mohutných, ostrých Tater s nekonečně plochou nížinou – podle toho, kam otočíte svůj pohled.

Na přístupovou 6sedačku z Tatranské Lomnice navazuje prostorná 15místná kabinka šplhající na Skalnaté pleso, pohodlná je i 6sedačka na Bukovou horu ve „spodním“ patře.

Lyžování v Tatrách je při cestě zpět kvůli časově nejvýhodnějšímu Pendolinu potřeba zhruba o hodinu zkrátit – na „električku“ v Popradě navazuje „pendo“ kráce po čtvrté hodině, na přestup je zhruba tři čtvrtě hodiny. S vydatnější snídaní se dá ušetřit čas odložením oběda až do vlaku – z jídelního vozu si můžete nechat naservírovat svíčkovou nebo řízek se salátem až na stoleček u svého místa a se spokojeným bříškem a jedním dvěma sklenicemi piva začne i cesta poměrně rychle ubíhat. Ani bez vlastního kupé není v „letadlovém“ prostoru Pendolina s místem pro zavazadla problém – kufry mají svůj výklenek na konci každého vagónu a lyže se celkem bez potíží vejdou do přihrádky nad hlavou. Ještě v pozdním večeru okolo půl jedenácté vlak přisviští do Prahy. A nejlepší na tom je, že teprve teď výlet pocitově končí…

Kapotovaná 6sedačka Tatranská Lomnica – štart

Tatry a vlak vs. auto

Cesta vlakem je pohodlná, ale pochopitelně jinak než autem – přinejmenším pro cestu tam a zpět se zavážete pevným časem. V Tatrách je velkým pomocníkem tatranská „tramvaj“, přímo napojená na nádraží ve Štrbě a Popradu a zajíždějící do většiny tatranských vesnic a do blízkosti lyžařských areálů. Nevyhnete se samozřejmě přestupům a přesunům, ale vše se dá optimalizovat do takových mezí, že si ani rekreační lyžař nebude připadat jako na putovním táboře. Ačkoliv doprava bez auta bude nezapomenutelným zážitkem i pro děti, bezstarostné je to přeci jen až pro ty odrostlejší.

V komfortu cestování ale vede vlak – jízda je klidnější, o případný sníh a zimní překážky na cestě se nemusíte starat, můžete se projít i protáhnout… V lůžkovém voze se sice nevyspíte jako doma v posteli, ale cesta každopádně „uteče“. V Pendolinu pak doslova, zvlášť necháte-li se zlákat jeho jídelním a nápojovým servisem, což po celodenním lyžování beztak přijde vhod (hlavní jídlo okolo 150 Kč, pivo cca 40 Kč).

Časově je za ideálních podmínek rychlejší auto, v podstatě ale jen díky cestě „na“ a „z“ nádraží – Pendolino ujede více než 500km vzdálenost mezi Prahou a Tatrami přibližně za 6 hodin, auto za 5 a tři čtvrtě.

Běžná jízdenka v lůžkovém voze z Prahy do Štrby vyjde na necelých 1 500 Kč na jednu cestu, při včasné rezervaci ale i na méně než polovinu. Jízdenka do Pendolina se dá v předstihu pořídit od zhruba 450 Kč na osobu a cestu. Při cestě ve dvojici či trojici je tak cesta vlakem i cenově konkurenceschopná.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se lyžování na Slovensku? Najdete je na snow.cz.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.