Před odletem na francouzský department v Karibiku ‒ ostrov Guadeloupe – jsem věděla, že chci vylézt na nejvyšší aktivní sopku na ostrově. La Soufriére se díky své výšce pyšní také privilegiem být nejvyšší sopkou celých Malých Antil

Když mi Aurélien, můj francouzský kamarád, kterého jsem poznala díky couchsurfingu, oznámil, že vyrazíme v pět hodin ráno z parkoviště u obchodu Leader Price v Le Moule, zděsila jsem se. Co naplat, musela jsem vstát z postele již ve čtyři a s čelovkou si v domě svých hostitelů chystat věci na cestu. Do Le Moule jsem dorazila den před tím po tmě, takže jsem si matně pamatovala cestu k radnici, natož pak k Leader Price. Po cestě na domluvené „rendez vous“ jsem potkala pouze jednoho pobíhajícího psa a mladého černocha, který se pravděpodobně vracel z bujarého večírku. Bylo vidět, že vstávat v zimě před pátou hodinou ranní je brzy i pro místní.

Čekání před prázdným obchodním domem a přesun na Basse Terre

Ačkoli jsem na parkoviště dorazila kupodivu včas, obdržela jsem zprávu, že se Aurélien malinko opozdí. Ještě že tak, říkala jsem si, neboť jsem mohla na parkovišti alespoň posnídat. Nutno podotknout, že tímto počinem jsem se postarala o ranní zábavu všech černochů, kteří přijížděli do práce na svoji směnu. Doteď nevím, co znamenal jejich nechápající výraz ve tváři, když mě viděli, jak si na patníku pochutnávám na máslovém croissantu u a upíjím k tomu vodu z plastové láhve. Můj nový kamarád mě ale naštěstí nenechal dlouho čekat a těsně před půl šestou jsme vyrazili vstříc našemu dobrodružství.

Cesta na druhou polovinu ostrova Guadeloupe ‒ Basse Terre trvala něco kolem hodiny. Během ní jsme se stihli seznámit, začít si rozumět a zvykat si na anglický akcent toho druhého. Pravdou je, že díky naší zapálené diskusi o tom, jak se žije na Guadeloupe, ve Francii a Čechách, jsme se na cestě párkrát malinko ztratili. K úpatí sopky jsme ale dorazili kolem sedmé hodiny a hned po výstupu z auta jsem si stihla povšimnout, že zatímco nás výstup teprve čeká, jsou tací, kteří již běží v propoceném tričku zpět.

Vzhůru k nebesům

Prvních pár kilometrů jsme šli po nové asfaltové silnici, kudy jsme ještě bývali mohli pokračovat autem. Ani jednomu z nás to ale nevadilo, protože zhruba za necelé dva kilometry se terén rapidně změnil ‒ nejprve ve vysoké kamenité schody, posléze v užší pěšinu. Pozvolným tempem jsme stoupali vzhůru. Během výstupu jsem obdivovala nádherné francouzské informační tabule a nutila Auréliena, aby mi je překládal slovo od slova do angličtiny. Jeho vstřícnost jsem mu vzápětí oplatila, protože nás zastihl nejspíš z nadměrné vlhkosti prudký déšť a já měla pláštěnku navíc. Čím výše jsme stoupali, tím byla mlha sytější a vlhkost nepříjemnější. Ráz krajiny byl výrazně jiný, než na jaký jsem byla doposud zvyklá ‒ místo suchých listů a vyprahlé krajiny zde bylo mnoho jasně zelených rostlin. Ačkoli nejsem žádný botanik, musím říct, že barevné květy a svěží zelená barva si právem zasloužily můj obdiv.

Nejvyšší bod Malých Antil a vůně pekla

Na vrcholu sopky, tedy ve výšce 1 467 m n. m., jsem si připadala, jako bych zdolala alespoň Mont Blanc. Na chvíli jsem zvažovala, zda pokračovat až k vulkánu. Přes hustou mlhu bylo vidět sotva půl metru dopředu. Aurélien mě ale naštěstí přesvědčil, že je to nezbytné, že bez toho prostě nemohu odjet. Takže jsme pokračovali po malé pěšině vyznačené žlutými dřevěnými patníky. Stálo to za to, neboť jsem doposud neměla to štěstí vidět aktivní vulkán a ucítit „vůni“ síry a dalších unikajících plynů, které se valily vzhůru k obloze jako pára nad hrncem. Po chvíli čekání se dokonce lehce vyjasnilo a vulkán se nám ukázal v celé své kráse.

Cesta dolů za odměnu?

Cesta zpět nám ubíhala daleko rychleji, i přes častá uklouznutí po vlhkých kamenech. Mlha se malinko rozestoupila a čas od času jsme mohli zahlédnout městečko Basse Terre a Karibské moře. Nyní jsem dokázala ocenit, proč mě Aurélien tahal z postele ve čtyři ráno, neboť nahoru se valily davy turistů a místních. Pravděpodobně je to pro ně stejný sobotní výlet jako pro nás výstup na Sněžku. Zatímco já měla pusu od ucha k uchu, skupinky protijdoucích výletníků mi sotva odpovídaly na pozdrav. Uklidňovala jsem se, že to je jistě jenom únavou z výstupu.

Po sestupu jsem nás odměnila svačinou v podobě francouzské bagety se sýrem a banánem z místního trhu. Jen co jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se směrem k zaparkovanému autu a já byla ráda, že jsem si splnila svůj stanovený cíl do posledního puntíku.

Autorka Markéta Matoušková o sobě: "Jsem fyzioterapeutka, která miluje cestování - poznávání nových lidí, kteří se mnou žijí společně na planetě. Mám ráda nová místa a miluji jídlo a s tím společné hodování v cizích krajích. Věřím v dobro a o své zážitky a poznatky, které by mohly posloužit mnoha dalším lidem, se ráda dělím na svém blogu.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.