Tyto tři vodopády se nacházejí v národním parku ostrova Guadeloupe poblíž největší sopky La Sufrierre. Vyráželi jsme ráno kolem osmé z městečka Le Moule, které leží přesně na opačném konci naší cílové destinace. Ale vzhledem k malé rozloze souostroví ve tvaru motýla, jsme měli dostatek času přemístit se na druhou polovinu ostrova - část zvanou Basse Terre.

Začátek deštného pralesa

Na parkovišti  blízko místa Capesterre Belle Eau,  poblíž nejmenšího ze všech vodopádů, jsme byli asi kolem deváté. Začátek cesty mi připomínal stoupání na největší sopku na ostrově La Sufrierre- mírná vlnitá, kamenitá cesta obklopená tropickou flórou. Po chvíli jsme už šlapali ve vlhkém bahně, což mě tentokrát vůbec  neznepokojovalo - věděla jsem, že výlety v deštném pralese nemůžeme absolvovat v oblečení z čistírny a vypraných botách. Po necelém kilometru jsme potkali sympatického mladíka se psem, který v docela svižném tempu běžel zpátky k parkovišti. Nevěděla jsem, že můj komentář typu: "Nechápu, jak se v tomhle dát běžet, " se mi stane později osudným.

Konečně v první třetině

V příjemném tempu a nenáročným terénem jsme za chvíli dorazili k nejmenšímu vodopádu. Žasla jsem nad zelení kolem, zpívajícím ptactvem a poletujícími motýli. Úplná romantika, nebýt toho, že nás "pronásledovali " tatínek se synem, kteří si možná chtěli zpříjemnit parné dopoledne koupáním v jezírku a jedna postarší sportovkyně, která z mého úhlu pohledu nejspíš jenom usilovala o to mít nejhezčí "selfie" na svém iphonu. Upřímně, o krásné fotky  jsme se my snažili  také, ale naším cílem byl malý leguán, který si očividně hrál na modela, neboť se nám ukazoval ze všech stran a bylo vidět, že ho cvakání fotoaparátu nijak zvlášť neobtěžuje, ba naopak.

Ztraceni v pralese a nalezeni na silnici

Po krátkém zastavení jsme pokračovali vzhůru k druhému vodopádu. V tuto chvíli jsem neměla ani potuchy, že se z té naší příjemné procházky stane pomalu celodenní výlet.  Terén se začal nenápadně ztěžovat, začalo první brodění řeky,  přelézání vlhkých kamenů a hledání správné cesty. Uznávám, že  ztratit se ve vlhké, zarostlé džungli, značené pouze sem tam červeným praporkem není až takový problém.  Navíc, když se nám vybil telefon s navigací. Byla jsem šťastná, že nejsme v žádném amazonském pralese, kde bychom mohli narazit na hady, a že ještěrky, malí leguáni a pavouci mi nevadí.


Po několika hodinách hledání správné cesty kdesi v národním parku, jsme se ocitli opět v civilizaci, a to rovnou na silnici před vstupem do národního parku. Po zaplacení 2,2 Euro jsme pokračovali ke druhému vodopádu. Nechápala jsem, jak je možné, že ostatní voní a nejsou zpocení.  Pak mi to došlo - zatímco my jsme se trmáceli cestou necestou, oni mají svůj vůz připravený přímo na parkovišti. Musím říct, že ani druhý - 110 m vysoký vodopád mě nezklamal. Dívat se na masu valící se vody a vdechovat přitom vlhký vzduch, byl pro mě neopakovatelný zážitek. Bohužel, třešničku na dortu- tedy třetí, 115 m vysoký vodopád, jsme již nestihli. Museli jsme pomalu vyrazit zpátky, abychom se k autu vrátili před setměním.

Překvapení na závěr

Doufala jsem, že cesta zpátky bude již za odměnu. Zpočátku to tak skutečně vypadalo, než se ukázalo, že můj francouzský kamarád je ještě větší ochránce přírody než já. Takže když jsme v džungli spatřili plastovou PET lahev, vrazil mi ji do ruky s tím, že ji musíme vzít s sebou. Nevadilo mi to do té doby, než jsme opět začali brodit řeku a přelézat vlhké kameny. Naštěstí jsem to zvládla bez úhony. Na závěr mě ale čekalo ještě jedno překvapení a tím byl asi tři  kilometrový běh zpátky k autu. V tu dobu jsem si vzpomněla  na toho "sympaťáka" se psem a litovala své nevinné poznámky na začátku výletu.  Po dobu běhu jsem přemýšlela  nad tím, že jestli tento výlet přežiji bez úhony, tak si zasloužím jeden veliký croissant za odměnu. Na parkoviště jsme dorazili něco kolem 16. hodiny, očistili jsme se od bahna a já už jsem se těšila na svoji tvrdě vydřenou odměnu. Inu, neříkej hop, dokud nejsi v cíli.

Autorka Markéta Matoušková o sobě: "Jsem fyzioterapeutka, která miluje cestování - poznávání nových lidí, kteří se mnou žijí společně na planetě. Mám ráda nová místa a miluji jídlo a s tím společné hodování v cizích krajích. Věřím v dobro a o své zážitky a poznatky, které by mohly posloužit mnoha dalším lidem, se ráda dělím na svém blogu.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.