Velkou migraci pakoní a zeber, která probíhá každý rok na pláních východní Afriky, považují mnozí lidé za vrcholnou podívanou v divoké přírodě. Amanda Canningová se vydala do Tanzanie, aby se pokusila dohnat obří stáda.

 

První den na safari: konec pomalých pakoní

Pro predátory to byla určitě skvělá noc. Jak se slunce začíná vynořovat nad obzorem a savana porostlá tu a tam akáciemi se v jeho světle zbarvuje dozlatova, začínají jasně vystupovat důkazy nočního masakru. Kosti se válejí vlevo i vpravo – vlastně jsou všude. Kosti pečlivě obrané doběla a jako z porcelánu, kosti, na kterých ještě visí cáry špinavého masa, a kosti, které stále ještě prozrazují tvar zvířete, jemuž patřily.
Nad tím vším krouží na obloze supi, další sedí shrbeně ve větvích akácií. Čas od času se snesou dolů, aby důkladně prozkoumali zbytky mršiny, a vypadají u toho stejně zlověstně, jak napovídá jejich špatná pověst z komiksů. Hodně nočních šelem je ještě vzhůru, aby si užily poslední zbytky hostiny, než se svalí někam do stínu a pořádně se prospí.

 

Chvíli poté, co vyrážíme z kempu v Namiri Plains, zpozoruje můj průvodce Noel Akyoo v dálce pohyb. Otočí volantem terénního vozu a vydává se tím směrem. Kolem probíhá hyena, které z tlamy visí zadní noha gazely Thomsonovy. O kousek dál se asi dvacet hyen krmí u mršiny pakoně a některé z nich jsou od krve až po ramena. Na chvilku vypukne potyčka nad obzvláště chutným kusem masa, pak se všechny opět začnou cpát za zvuku zlověstného hyeního smíchu a poštěkávání. Poblíž sedí párek šakalů a dychtivě vyčkává: nemá dost odvahy se k hostině přidat, ale je příliš hladový na to, aby odešel. Na stromě za nimi trhá orel okrový zbytky masa z žebra, které svírá ve žlutých pařátech.Serengetští predátoři však nemají takhle hojně prostřený stůl vždy.

Načasovala jsem si návštěvu na období velké migrace, kdy se jeden a půl milionu pakoní a čtvrt milionu zeber vydává na každoroční pouť mezi Tanzanií a Keňou. Na cestě dlouhé dva tisíce kilometrů následují deště a spásají trávu, která po nich na savaně vybují. Období migrace je požehnáním pro všechny živé tvory, kteří se býložravci živí – tedy pro lvy, gepardy, levharty, hyeny a psy hyenové. V tuto roční dobu pro ně lov představuje jen o něco větší úsilí než podat si večeři z běžícího pásu v suši restauraci. Myslím, že sledování migrujících stád bude poměrně snadné i pro nás lidi.

 

Evidentně se pletu. Všude kolem je spousta pozůstatků mrtvých pakoní, tu a tam se potulují malá stádečka živých. Já jsem si však představovala, že mě ohromí tisíce a tisíce pakoní, kteří kolem budou pádit v oblacích prachu.

Noel nastartuje terénní auto a kodrcavě se rozjede vyježděnými kolejemi v savaně. „Budeme to zkoušet, až je najdeme,“ vysvětluje. „Letos však migrace začala brzy. Pakoně už se vydali na jih, aby vrhli mláďata v zalesněnějších oblastech.“ Zasměje se. „To je právě na Serengeti krásné – nikdy nevíš, na co venku narazíš.“ Na první den toho přitom vidíme až dost, jakkoli tito tvorové většinou nepatří na nejvyšší příčky seznamů milovníků fauny: leskoptve nádherné se přilétají podívat blíž, aby zjistily, kdo vlastně jsme, pestrý tesařík vyžírá zevnitř akácii a z trávy trčí uši (ne úplně dobře) schovaného karakala. Dostavují se však i větší hvězdy.

 

Oblast Namiri Plains je známá díky gepardům, ke kterým v minulosti celých dvacet let nesměli turisté, aby měly velké kočky čas se trochu rozmnožit. Během dne jich spatříme několik, jak se buď líně povalují v prachu, nebo hlídkují na vrcholcích termitišť a vyhlížejí kořist. Je tu také hodně lvů, kteří pospávají v trávě nebo se chladí ve stínu na skalách. Malá lvíčata dovádějí jako roztomilí chlupatí opilci a majestátní samci hlídají domácí pohodu jako skuteční králové zvířat s hřívami prozářenými zapadajícím sluncem.

 

Také máme tu vzácnou čest pozorovat levharta, přesněji mladou samici uvelebenou v rozsoše velkého stromu. Při odpočinku poškubává nervózně ocasem. Při návratu do kempu se však nemohu ubránit poněkud nevděčné myšlence, že tato cesta pro mě představuje životní šanci vidět jedno z nejúchvatnějších přírodních představení na světě, a ono se přitom odehrává úplně jinde. Noel je však v klidu. „Každý den je jiný,“ prohodí bezstarostně, když vylézá z auta. „Zítra je taky den.“

Druhý den na safari: let balonem nad Serengeti

Den začíná pod myriádou hvězd. Stojím před stanem a sleduji inkoustovou oblohu, když se z temnoty ozve hluboký chraplavý lví řev. Je to asi docela daleko někde u řeky, která protéká kolem kempu, ale ten zvuk je tak sugestivní, že mám pocit, že rozechvívá celé moje tělo.
S úsvitem lví lovecká směna končí a je řada na mně, abych začala den. A ten dnešní přináší změnu taktiky: nemůžeme-li najít migrující stáda ze země, možná budeme mít víc štěstí ze vzduchu.
Náš horkovzdušný balon se vznáší k obloze, na které blednou poslední hvězdy. Prvních pár minut letíme těsně nad zemí kolem uhánějících prasat savanových a pyšně kráčejícího pštrosa. Pak jsme najednou ve stometrové výšce a pod námi se rozkládá celé Serengeti. Připomíná obrovské béžové moře poseté akáciemi a žulovými skalami. Tím vším se klikatí řeka Seronera, v jejíchž mělčinách jsou vidět lesklé hroudy hroších hlav.

 

Kapitán Mohamed Masud přidává plamen na hořáku a sleduje přitom zemi pod námi. „Všimněte si, jak je tu v době migrace rušno,“ ukazuje. „Je tam spousta stop.“ Země vypadá jako poškrábaná a křižovaná nesčetnými světlejšími liniemi, které tu zanechaly miliony kopyt. Po samotných stádech však není ani dnes ráno ani vidu, ani slechu. „Nevíme přesně, kde zrovna teď jsou,“ pokračuje Mohamed. „Už dlouho nepršelo, takže zvířata jsou rozptýlená daleko od sebe. Když zaprší, stáda se možná objeví.“
Býložravci, kteří v téhle části Serengeti žijí celoročně, jsou dávno na nohou. Žirafy se kolébají savanou, a když jim přelétáme nad hlavami, peláší na svých dlouhých nohou do úkrytu. Jejich nečekaný vpád do lesnaté oblasti poplašnými signály komentují ibisové a hrdličky. Jak tak koukám po žirafách, všímám si pod stromy nehybných skupinek zvířat: pakoní. Sice jich nejsou tisíce a neběží kolem v oblacích prachu, ale jsou to pakoně.

 

Po přistání zamíříme ke stromům a cíl objevujeme téměř okamžitě. Směrem k řece běží dlouhý zástup několika stovek pakoní. Aby se připojili k těm, které jsme viděli ze vzduchu, musejí přejít silnici. Žádný z nich však nechce vykročit první. „To je potíž pakoní,“ vysvětluje Noel. „Nemají vůdce. Když změní směr ten, který je zrovna první, ostatní ho následují.“ Sledujeme, jak trochu komickým způsobem postupují kupředu. Jeden pakůň vyrazí, a hned jich peláší stovka. Jeden pakůň zastaví, a hned stojí celé stádo. Jeden se snaží vrátit tam, odkud přišel, a za chvilku se v kruhu točí celé stádo. Dobré dvě hodiny zmateně pobíhají, než konečně seberou odvahu přejít.
Do kempu se vracíme s triumfálním pocitem, že jsme konečně zažili menší předehru k migraci. Otáčím se, abych se naposledy podívala na stádo: za ním se na obzoru začínají kupit velké černé mraky. Déšť konečně přichází.

Třetí den na safari: gepardi loví na pláních Serengeti

Jestli se migrující stáda stěhují k jihu, musíme s nimi i my. Malým letadlem je to do druhého kempu v jižním Serengeti jen chvilka. Ze vzduchu je jasné, že letíme správně: hluboko pod námi se vytrvale pohybuje bezpočet tmavých skvrnek stejným směrem jako my.
Z malého letiště nás průvodce Charles Joseph bere přímo ke stádu, které sleduje už několik dní. Přes pláně se valí tisíce pakoní, mezi něž se tu a tam přimíchá nějaká ta zebra, a nad tím vším se zdvihá obrovský mrak prachu. Stádo je tak dlouhé, že nevidíme jeho začátek ani konec. „Tahle skupina běhá tam a zpátky už asi týden,“ vysvětluje Charles. „Pakoně hledají vodu.“

Nejsme jediní, kdo jejich snahu sleduje. V okolí se skrývají predátoři a čekají na příchod noci. Je tu však jeden tvor, který nemusí čekat na tmu, aby provedl útok. Daleko na pláni zahlédne Charles gepardí matku s mládětem, jak se skrývají ve stínu akácie. Matka je neklidná a patrně také hladová. „Gepardi zabírají v pořadí šelem u kořisti nižší příčku,“ vysvětluje Charles, zatímco se v prachu kolem nás začínají rozstřikovat první velké dešťové kapky. „Nemohou konkurovat lvům nebo smečkám psů hyenových, takže mají jedinou šanci – lovit přes den.“

 

Několik dalších hodin trávím sledováním gepardů a toho, jak se matka plíží ke kořisti, připravuje útok, pak ji kořist spatří a celý plán je v tahu. Ze savany je záhy obrovská bažina, která gepardům poskytuje ideální úkryt. Přesto si každá gazela v okolí všimne jejich příchodu. Gepardí matka proto musí urazit několik mil, než se jí naskytne další šance. Přikrčená ve vysoké trávě číhá na dvě gazely, které přicházejí směrem k ní a o nebezpečí nemají ani tušení. Přecházejí kolem ní, ona se ani nepohne. Přesně ve chvíli, kdy si pomyslím, že svou šanci propásla, vyráží tryskem za kořistí.

Během dvaceti vteřin je jedna z gazel skolená. Matka s mládětem se střídají v krmení, takže jeden z nich vždy dává pozor na mrchožrouty. „Tady nemáte ani minutu oddechu,“ ukazuje Charles na tři supy, kteří přistávají opodál. „Hyeny tu budou za chvilku. Viděly supy kroužící na obloze a budou je následovat.“
Gepardi však mají štěstí. Jediní tvorové, kteří přišli na hostinu, jsou vrubouni (hovniválové), kteří se slétají ze všech směrů na voňavé hody v gazeliných střevech. Gepardi nechávají ležet jen hlavu a močový měchýř. „Hyeny to sežerou,“ říká Charles. „Ty sežerou úplně všechno.“ Jsem tím divadlem tak ohromená, že si začínám ostatního života na pláních všímat, až když se gepardi s plnými břichy svalí do trávy. Kolem nás jsou tisíce a tisíce pakoní – před námi, za námi, vedle nás – prostě všude.

Čtvrtý den na safari: psi hyenoví a smrt při velké migraci

Náš kemp se přes noc změnil v řeku migrujících pakoní. Klidně bych mohla strávit den v posteli a pozorovat je z blízkosti několika metrů. Rozhodujeme se však jet dál na jih, kde víc pršelo, a pokusit se najít zbytek stád.
Jedeme několik hodin, zdoláme vrchovinu Maru Hills – a před námi se otevře země zaslíbená všem býložravcům. Také tu není ani čtvereční metr půdy, který by některý z nich nevyužíval. Pakoně a zebry s funěním odpočívají ve stínu stromů nebo se brodí v řekách, zatímco paviáni sedí na sluníčku a s veškerou vážností si navzájem probírají srst. Mezi tím vším se potulují sloni a stříkají na sebe chobotem vodu. Tráva je čerstvě zelená a dlouhá, plody na stromech hojné a zralé. Kdybych byla pakoněm, šla bych za tímto obrázkem také klidně tisíc mil.

 

Domů se vracíme v paprscích zapadajícího slunce a s hřejivým pocitem, že všechno dobře dopadlo. Najednou nás upoutá rozruch přímo u kempu. Tisíce pakoní pobíhají sem a tam a my brzy zjišťujeme proč. Smečka psů hyenových rozděluje stádo do skupinek a vybírá si kořist. Je to moment totálního chaosu: prach létá vzduchem, nohy kopou, kořist bučí strachy, šelmy štěkají a do toho všeho hřmí dupot tisíců kopyt.

Pak Serengeti předvede svůj velký trik a nechá celou scénu zmizet. Sedíme tiše ve tmě a kolem nás se usazuje prach. Z dálky vlevo od nás se ozývá štěkot a my vyrážíme do temnoty. Když smečku opět nacházíme, vypadá to, že už si kořist vyhlédla – od stáda odehnala mladého pakoně. „Jsou to skvělí lovci, jedni z nejlepších na světě,“ ukazuje Charles. „Jakmile se rozhodnou, nepřestanou, dokud svou kořist nedostanou.“
Pakůň to má spočítané. Jeden ze psů ho chytá za nohu a strhává k zemi. Celá smečka se na něj zběsile vrhá. Psi dobře vědí, že se kdykoli můžou objevit lvi a od kořisti je odehnat. Pro pakoně je to příšerně bolestivá a dlouhá smrt. Ještě žije a pokouší se postavit na nohy, když jeden ze psů utíká s jeho játry v tlamě a druhému visí z huby střeva.
Vracím se do tábora s trochu pocuchanými nervy a zjišťuji, že pakoně i zebry stále pochodují tmou. Je to uklidňující pocit, vidět tu cílevědomou snahu a odhodlání. Po děsivých událostech poslední hodiny to vnímám ještě jasněji. Zvířata majestátně kráčejí opačným směrem než dnes ráno. Možná vědí, kam mají namířeno, ale určitě tam hned tak nedorazí.

Kdy vyrazit na safari do Serengeti, abyste velkou migraci zažili

Zvířata sledují každý rok stejnou trasu a přecházejí mezi Serengeti v Tanzanii a národním parkem Masai Mara v Keni. Migrace však nemá žádný pevný jízdní řád, takže není jisté, že pakoně budou v ten či onen měsíc tam a tam. To, kdy se jeden a půl milionu pakoní a čtvrt milionu zeber dá do pohybu, ovlivňují faktory jako brzký nebo pozdní nástup období dešťů. Pokud si cestu rezervujete dlouho dopředu, je dobré vybrat si kemp či agenturu, která je schopná změnit vám program podle toho, kde stáda zrovna jsou. Časová rozmezí uvedená níže jsou pouze přibližná.

Leden až březen: Pakoně rodí mláďata v jižním Serengeti
Duben a květen: Stáda se začínají přesouvat na sever a procházejí střední částí Serengeti
Červen až srpen: Přechod řeky Mara plné hrochů a krokodýlů na cestě do národního parku Masai Mara
Září a říjen: Pakoně se pasou v národním parku Masai Mara
Listopad a prosinec: Stáda se vracejí na jih, kde celý cyklus začíná znovu

Praktické informace
•    Na stránkách Ministerstva zahraničních věcí (mzv.cz) zjistíte, jaká platí aktuální pravidla pro cestování do Tanzanie i pro návrat do České republiky.
•    Při vstupu do Tanzanie budete potřebovat platné potvrzení o očkování proti žluté zimnici. Po příletu je budete muset předložit na letišti.
•    Bude dobré, když budete po dobu pobytu krytí proti malárii díky užívání antimalarik. Také budete potřebovat repelent proti komárům. Pokud vám nevyhovují repelenty na bázi diethyltoluamidu (DEET) nebo jiných chemických látek, můžete vyzkoušet účinný (a méně zapáchající) repelent na bázi citronelly.
•    V savaně se obzvláště během větrných dní dokáže hodně prášit. Přibalte si šátek nebo nákrčník, které vám zakryjí obličej. Obzvláště během brzkých ranních hodin, kdy bývá chladněji, se vám na safari bude hodit lehčí bunda či mikina.
•    Váš průvodce asi bude mít dalekohled, který vám může půjčovat, je však mnohem lepší přivézt si vlastní. Dobře poslouží dalekohled se zvětšením 8x či 10x.
•    Neberte si jasně barevné či vzorované oblečení, ve kterém vás všichni živočichové uvidí na míli daleko. Nejlepší jsou jednobarevné šedé, zelené nebo béžové svršky.

Jak se do Serengeti dostat

Z České republiky létají do Tanzanie (mezinárodní letiště Kilimandžáro) lety většinou se dvěma mezipřistáními. První bývá v Dubaji (Spojené arabské emiráty), Dauhá (Katar) či na některém velkém evropském letišti (Paříž, Amsterdam, Frankfurt). Druhým mezipřistáním bývá často mezinárodní letiště v Nairobi (Keňa). Z letiště Kilimandžáro poletíte malým letadlem na některé z malých letišť v oblasti. Váš ubytovatel vám poradí, které letiště je pro vás nejvýhodnější.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.