V další části nakoukneme hlouběji do života místních, zavítáme do ostatních obydlených částí ostrova, svezeme se na čtyřkolce, vykoupeme v místních lagunách nebo si zajdeme na ryby.
Seznámení s ostrovem
Nad ránem se ozvaly střevní potíže a bylo hned jasné, že z rybaření dneska bohužel nic nebude. Těšili jsme se, že uvidíme jak se chytají ryby bez prutu starým způsobem a s po domácku vyrobenou harpunou. Nedá se nic dělat. Naše střeva nejsou ve stavu, kdy bychom se mohli vzdálit od toalety na delší dobu. Potřebujeme se ozvat Kennymu a říct ,jak se věci mají. Ten ale nemá internet ,a tak se nám to poněkud ztěžuje. Připadá nám zbytečné kupovat místní SIM kartu, a tak chodíme po městě v naivní představě, že najdeme telefonní budku. Nakonec se nám pomoci dostalo až v prodejně telefonů. Úspěšně jsme se spojili s Kennem a odložili rybaření na další den.
Při cestě zpět na hostel jsme potkali místního chlapíka, který si to kráčel proti nám se dvěmi ještěrkami na ramenou. Udělali jsme si pár fotek a videí a v zápětí už z nás tahal nějaký ten bakšiš. Lidé se snaží vydělávat opravdu všemi způsoby. Kolem oběda, kdy se naše střeva zdála být po delší dobu v klidu, jsme se rozhodli konečně okusit místní oceán. Vydali jsme se na pláž kousek za město k vesnici Mele. Je klidná a čistá, téměř bez lidí až na pár místních opodál. Z tohoto místa se také jezdí loďkou na mini ostrůvek Hideaway Island Resort, který je známý svou poštovní schránkou nacházející se pod hladinou oceánu. Na ostrov Vás dopraví za 1500 VUV.
Po chvíli strávené na pláži za námi přichází muž, který nám nabízí, že si ho můžeme natočit jak šplhá pro kokosy. Vychvaluje sám sebe do nebe a vše ještě okoření historkou, jak si ho najala sama vláda, aby své služby nabízel turistům. Byl milý, ale věděli jsme, že další den si kokosů natrháme kolik chceme. Na večeři jsme si zašli do místního bistra, kde bylo jídlo za přijatelnější ceny než v restauracích pro australské turisty.
Rybaření s místními
Další den jsme byli s Kennym domluveni na 10 hodin ráno, ale pro jistotu jedeme dříve. Do vesnice jsme dorazili s půl hodinovým předstihem, ale ani tak nám to nepomohlo a na ryby se vyrazilo už bez nás. Doma zůstala pouze Kennyho maminka s jeho nejmladším synem. Ta bohužel nemluví anglicky, a tak sháníme někoho, kdo by nám mohl pomoci. Zavedla nás za slečnou jménem Maria, která nám nabídla, že s námi půjde a ukáže nám, kde jsou ostatní. Nakonec s námi trávila celý den.
Cesta byla půl hodiny pěšky z vesnice Erakor. Když jsme dorazili na místo, zůstali jsme s úžasem v očích omámení okolní krásou. Nikdy jsme neviděli tak krásné pláže jako tady. Dobarvovaly to všudypřítomné palmy, které krásně kontrastovaly s bílým pískem a tyrkysovou vodou. Po přivítání nám vysvětlili, že se čeká na příliv, kdy jsou lepší podmínky pro rybaření. Rozhodli jsme se v rámci čekání udělat si průzkum okolí. Kenny trval na tom, že nám ochranku budou dělat jeho děti pro případ, kdyby nám chtěl někdo opět nabízet své služby. Když vidí bělochy s místními o nic takového se samozřejmě nesnaží.
Děti nám ukazují, jak se šplhá pro kokosy. Pár minut na to už nám jeden čerstvý servírují. Je nezbytné podotknout, že skvěle ovládají mačetu, kterou nosí neustále u sebe. Těžko říct, jak by se tvářily české maminky, kdyby viděly své děti 10 metrů vysoko na palmě anebos takovou mačetou v ruce. Tito rodiče neměli nejmenší obavy, že by se snad něco mohlo stát. Celkově to celou dobu působilo tak, že ženy se starají, aby nakrmily rodiny a postaraly se o dům, zatímco muži vpodstatě někde vysedávají a užívají si nicnedělání.
Neodolali jsme a museli jsme si lov na kokosy také vyzkoušet. Po namáhavé dřině nakonec úspěšně kokos utržen, ale daní byly odřené ruce i nohy do krve. Děti z toho měly ohromnou srandu. A rázem jsme se pro ně stali atrakcí. Třešničku na dortu jsme nasadili tím, že jsme vytáhli dron z batohu a udělali se nějaké záběry. Seběhli se lidi snad z celé pláže jen aby se podívali, co ta létající věc vlastně je.
Když jsme se vrátili ostatní už byli ve vodě. Začalo zaučování do místního rybolovu. Někdo chytal ryby klasicky na prut, my jsme však upřednostňovali chytání do sítí a s harpunkou. Podomácku vyrobený nástroj byl primitivní, ale účinný. Chytili spoustu ryb a ženy tak mohly začít s přípravou jídla. Děti se činily jak při chytání, tak následném zpracování. Každý věděl co má dělat a tvořili tak skvělý pracovní tým. Přímo na pláži jsme tak mohli uspořádat báječnou hostinu. Rýži měli uvařenou z domu ,a tak stačilo pouze opéct ryby na ohni, pokapat limetkou a mohlo se podávat. Jako dezert pečený kokos, který byl naprostou delikatesou. Kokosová voda k uhasení žízně nesměla chybět. Bylo opravdu zážitkové je celý den pozorovat a odnesli jsme si spousty nových zážitků. Další ráno jsme měli v plánu vyrazit prozkoumat ostatní části ostrova Efate. Rozloučili jsme se s nimi a slíbili, že se před odletem ještě vrátíme.
Kolem ostrova na čtyřkolce
Balíme si věci a v domnění, že se do Port Vily vrátíme nejdříve další den, opouštíme hostel. Jdeme na autobusovou zastávku, kde čekáme až nás někdo odveze do nějaké další vesnice. Po pár minutách je nám jasné, že takhle to asi nepůjde. Každý řidič, který nám zastavil chtěl minimálně 4000 VUV jen za cestu do nejbližší vesnice. Měli jsme zhruba 5 vesnic před sebou se stejnou vzdáleností. To jsme okamžitě zamítli. Dokonce i taxikář nám nabídl menší cenu než řidiči minibusů, kteří nám ještě zdůraznili, že jsme turisté a pro nás jsou ceny jiné než pro místní. I když jsme se snažili vysvětlit, že používáme veřejnou dopravu kvůli nízkým cenám, nechtěli o smlouvání ani slyšet. Nutno připomenout, že když jsme jeli s Kennyho otcem, platili jsme stejnou cenu jako místní, ale jakmile jsme byli sami nikdo se s námi o tom nechtěl bavit.
Kousek od našeho hostelu byla půjčovna skútrů a čtyřkolek. Šli jsme se zeptat, kolik by nás stálo půjčení čtyřkolky na dva dny. I s pojištěním 11.800 VUV, takže nebylo co řešit. Aspoň bude větší sranda říkali jsme si. Dokonce jim ani nevadilo, že máme jen jeden řidičák, a to český. Tak tedy podepsat smlouvu a můžeme vyrazit. Batohy jsme si nechali na hostelu s tím, že se další den vrátíme. Vymotat se z města nebylo složité. Provoz tady zdaleka není jako v našich městech.
První zastávkou byla Blue Lagoon. Průzračná laguna, která svou barvou lákala většinu turistů z města. Skvělé místo na koupání i s dětmi, které se zde mohou vyřádit třeba i na lanech zavěšených na stromech. Nás hnal trochu čas, protože jsme netušili, kde budeme nocovat a spoustu času jsme ztratili dohadováním se o ceně minibusu. Vstupné se tu platí 500 VUV za osobu. Milá paní nás pustila zadarmo, když jsme slíbili, že se nebudeme koupat a chceme si udělat jen pár fotek a záběrů.
Další zastávkou byla vesnice Eton s nádhernou stejnojmennou pláží. Později se ukázalo, že tato pláž byla vlastně tou nejkrásnější na celém ostrově spolu s pláží Erakor, kde jsme rybařili s Kennym. Všechny takto krásné pláže jsou však zpoplatněny. Nám tento den bohužel pršelo, a tak to zdaleka na koupání nebylo. Doufali jsme, že to budou jen přeháňky a rozhodli se pokračovat dále. Několikrát jsme zmokli a zase uschli, ale už ve vesnici Eton nám bylo jasné, že pršet bude celý den. Rozhodli jsme se ostrov projet nakonec celý a druhý den si to zopakovat s tím, že si vytipujeme místa, na kterých se budeme chtít zastavit a alespoň si v klidu cestu naplánovat. Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné, protože jsme narazili jen na jedno ubytování, a to bylo předražené v porovnání s naším hostelem. Vesnice Pang Pang, Epao, Onesua, Emua, Siviri, Tanoliu a Mele jsme s malými zastávkami projeli a se setměním se nakonec vrátili do stejného hostelu jako minulou noc.
Města, městečka, vesnice
Jako civilizace je tak na celém ostrově vlastně hlavní město a devět mini vesniček, z toho jedna je velice špatně přístupná. Pokud nechcete na každé pláži trávit hodiny nebo další hodiny ve vesnicích, která je vlastně každá stejná, tak jeden den na jeho návštěvu naprosto stačí. Celková trasa kolem ostrova je dlouhá 121 km.
Následující ráno se probouzíme do krásného slunného dne a vypadá to slibně. Neváháme a hned po snídani vyrážíme na druhé kolo kolem Efate. Tentokrát to bereme z opačného konce a první zastávku si děláme hned po pár desítkách minut ve vesnici Mele u kaskádovitých vodopádů jménem Evergreen. Další zastávku si děláme ve vesnici Tanoliu, kde se nachází Havannah Harbour, který nabízí skvělé podmínky pro šnorchlování. Při troše štěstí zde můžete spatřit želvy nebo delfíny. My se tu zastavili kvůli návštěvě muzea ze 2. světové války. Platí se tady vstupné 200 VUV na osobu, ale k vidění je pouze nalezená munice nebo zrezivělé zbraně. Nasedámeopět na čtyřkolku a těšíme se na další zastávku mezi vesnicemi Emua a Onesua, kde se nachází vrak letadla Corsair.
Velká cedule přímo u cesty nejde přehlédnout. Když jsme dorazili na parkoviště, bylo zavřeno i když bylo již před obědem a tedy dlouho po otevírací době. Musel si nás někdo všimnout, protože po chvilce už si to k nám kráčel postarší pán a s radostí otevřel. Nejprve po nás požadoval vstupné 2500 VUV na osobu. Nakonec jsme to usmlouvali na tři tisíce za oba. Věci jsme si nechali v malém muzeu, které bylo součástí prohlídky. Dostali jsme brýle a šnorchl a naskočili do loďky. Zhruba deset minut jsme se plavili bažinou prorostlou keři a poté vyjeli na širé moře. Po pár minutách jsme byli na místě. Vrak letadla je krásně vidět i z loďky. Toto se ale opravdu nevidí každý den a určitě stojí za to, se kvůli tomu namočit. Hloubka zde je asi jen dva metry a my tak mohli bezpečně šnorchlovat kolem Corsairu. Letadlo zde havarovalo za 2. světové války a pilot havárii přežil a zachránil se. Pouhý jeden starý vrak letadla v kalné vodě, ale i tak to bylo skvělé.
Poslední zastávka byla na pláži Eton, kterou jsme si zamilovali už den předtím. Platí se zde 300 VUV na osobu. Pláž se nám stala na tohle odpoledne příjemným zakončení dne a byli jsme zde zcela sami. Až v pozdějších hodinách nám přišli společnost dělat místní chlapci.
Po celou dobu, kdy jsme projížděli ostrovem, jsme potkávali skupinky školáků nebo skupiny mladíků s mačetami v rukou. Druhý den už nás ani nepřekvapilo, když společnost pěti lidí ležela uprostřed cesty a prostě si jen tak povídali a lelkovali. Když uslyšeli motor čtyřkolky, nuceně se zvedli, s úsměvem zamávali a pokračovali dále v relaxu na cestě. Provoz na trase kolem ostrova je minimální. Potkávali jsme taky snad jen vesničany nesoucí těžké kmeny nebo dlouhé bambusy. Neustále se tady něco staví a každý pomáhá sousedovi nebo jednomu z mnoha bratranců.
Hlavní město na závěr
Zptáky do Vily jsme dojeli až za tmy. Trochu jsme podcenili pročtení smlouvy při pronájmu čtyřkolky. Když jsme ji po dvou dnech vraceli nevšimli jsme si, že ve smlouvě bylo napsáno, že pokud ujedeme více než 100 km za den budeme doplácet. Byli jsme tak natěšení, že jsme tomu nevěnovali pozornost. Nicméně i po doplatku nás to stále vyšlo levněji než minibus. A byla to vážně paráda! Až na déšť jsme si to náramně užili. Každopádně ale radíme si vždy číst smlouvu za pronájem pořádně!
Náš odlet byl naplánovaný na další den, a tak jsme se rozhodli poslední chvíle strávit doladěním nějakých fotek a záběrů do našeho prvního amatérského dokumentu. K tomu patřila i návštěva městských trhů, bez které jsme nemohli Port Vilu opustit. Toto velmi pestré tržiště nabízí širokou škálu všeho možného. Od zeleniny a ovoce, přes místní kuchyni, kam se chodí stravovat hlavně pracující na obědovou přestávku. Najdete zde ale také třeba živé kraby. Mezi nejzajímavější z nich patří kokosový krab, který se prodával křečovitě svázaný do mučivé polohy. Tento druh kraba žije výhradně v džunglích a lidé jej chodí lovit za tmy. Jako nástrahy používají kokosy a podle toho taky dostal svůj název. Pro místní je delikatesou a jeho cena tak stoupá výrazně nahoru. Na trhu jej prodávali za 7000 VUV.
Tržiště jsou velmi oblíbená jak mezi místními tak i mezi turisty. Nakupovat zde vyjde samozřejmě levněji než v obchodech. Potraviny jsou zde každý den čerstvé a hlavně „bio“. Nebýt této slasti pro oči nevěděli bychom, že na tropickém ostrově rostou například taky arašídy. Další zajímavostí byly i chipsy s příchutí všelijakého ovoce.
Poslední den ráno jsme poseděli na promenádě, která vedla podél pláže. Zahloubáni do svých myšlenek jsme si vychutnávali poslední okamžik s výhledem na jižní Pacifik. Díky návštěvě Vanuatu a těmto lidem jsme pochopili, že nepotřebujeme k životu majetek, abychom byli šťastní. Uvědomili jsme si, že ke štěstí stačí maličkosti a hlavně vzpomínky a zážitky, které nám nikdo nevezme. Jsme rádi, že jsme mohli nahlédnout do kultury těchto ostrovanů a vyzkoušet si na vlastní kůži jejich život. Na tento silný zážitek určitě nikdy nezapomeneme.
Autoři článku a fotografií - Barbora Martináková a Marek Rybář - společně vyrazili na dlouhou dobu do světa. Jejich první destinací se stal právě Nový Zéland. Jejich další dobrodružství můžete sledovat také na FB Travelife - M&B kolem světa a Instagramu.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Vanuatu & Nové Kaledonii? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Vanuatu & New Caledonia.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.