Údolí Omo v jihozápadní Etiopii patří již několik let k nejnavštěvovanějším místům v Africe. Není se čemu divit. Člověk má pocit, že se tam zastavil čas, a jeden se nestačí divit, jak jednoduchý život v 21. století může být.
Expedice do údolí Omo začíná
Moje cesta do údolí Omo začíná ve městě Arba Minch, ze kterého se v lokální sanitce přemísťuji do vesnice s názvem Jinka, která slouží jako základna pro veškeré expedice k africkým kmenům žijících v údolí Omo. Ano, čtete správně. Přesun probíhá skutečně v sanitce, kde nejsem jako pacient ale jako jeden z pasažérů. Místní sanitky jsou jedním ze způsobů pro obyvatele pracující ve zdravotnictví, jak si přivydělat peníze navíc. Kromě transportu pacientů jsou totiž využívány jako taxi, tudíž řidič těchto sanitek si svým “dobrým skutkem” přijde na slušný přivýdělek.
Po příjezdu do Jinky se mě hned po výstupu ze sanitky ujímá jeden z mnoha průvodců. Jmenuje se Babi a já mám z něho od samotného počátku velice dobrý pocit.
Setkání s kmenem Bana
Následující den domlouváme detaily expedice a cesta do údolí Omo začíná. Součástí našeho týmu je kromě Babiho také řidič Bereket. Chvíli po vjezdu do údolí Omo se nám naskýtá unikátní pohled. Proti našemu jedoucímu džípu se řítí parta místních chlapců na chůdách. Jedná se o členy kmene Bana, který je známý právě chůzí na chůdách a já tak zažívám setkání s první komunitou v této unikátní části Etiopie. Na chlapcích je hned vidět, že se s námi chtějí dát do řeči, a tak vystupujeme z auta, abychom se s nimi blíže poznali.
Můj pokus postavit se na chůdy
“Chceš si to také vyzkoušet?”, ptá se mě v místním jazyce Bana jeden z chlapců. Nerozumím, a tak prosím Babiho o překlad. Babi totiž ovládá 5 jazyků z celkově 16 kmenů. “Kluci chtějí, aby sis to také vyzkoušel”, říká Babi s úsměvem na tváři. “Myslíš jako chůzi na chůdách?”, nevěřícně reaguji. “Jo, zkus se na ně postavit”, odpovídá Babi. Zpočátku jsem vůči této nabídce dost skeptický, jelikož jsem na chůdách nikdy nestál. Přece jenom jsme na začátku expedice a nerad bych, aby to celé dříve skončilo nějakým zraněním. Nicméně po chvíli přesvědčování výzvu přijímám s myšlenkou, že to přece nemůže být tak těžké, když to zvládne pětiletý chlapec.
Výzva přijata
“Hlavně to pořádně drž!”, křičím na chlapce, který má za úkol mě jistit. Babi vysmátý překládá. “Tři, dva, jedna, teď!”, křičí z povzdálí Babi a já se postupně nakláním dopředu s nadějí, že to vyjde. Nádech, výdech a jdeme na to. “Pane bože, né!”, ozývá se ze všech stran a chlapec držící mé chůdy utíká z místa činu. Chůdy se mi rozjíždějí pod nohama a já tak padám rovnou na skálu pode mnou. Naštěstí to odnášejí pouze odřené lokty, a tak naše tříčlenná posádka může pokračovat. V autě si otírám krev z loktů a říkám si, že to nejhorší mám snad za sebou. Po dlouhém dni plném neuvěřitelných výhledů na krajinu v údolí Omo přijíždíme do vesnice Turmi, kde trávíme první noc.
Návštěva kmene Mursi
Po vydatném spánku se další den vydáváme do kmene Mursi, který se vyznačuje kroužky, které místní ženy nosí ve spodním rtu. Dle slov Babiho tato tradice začala v 19. století, kdy si ženy začaly dávat kroužky měřicí až 15 centimetrů do spodního rtu, aby se vyhnuly otroctví. Cílem bylo zošklivit se. Dnes je důvod naprosto opačný. Dívky si ve svých čtrnácti letech začínají roztahovat spodní ret jako projev krásy. Těžko se tomu věří, ale čím větší kroužek dívka nosí, tím atraktivnější je v očích místních mužů.
Moje pocity z kmene Mursi
Celá návštěva kmene Mursi je pro mě dost emotivní zážitek. Vidět na vlastní oči, jak málo stačí k životu, mě nutí se více zamyslet nad tím, zda-li to “naše” materiální zabezpečení je skutečně cesta ke štěstí. Ve vesnici kmene Mursi, kde se nachází zhruba patnáct chatrčí a žije zde okolo třiceti obyvatel, nejsou žádné školy. Nicméně místní obyvatelé disponují jiným druhem vzdělání. “Tahle rostlina je proti malárii, takhle tady rybaříme a brzo bude bude tma”, říká jeden z místních chlapců a ukazuje na slunce, podle jehož sklonu je schopný odhadnout dobu západu. Po dlouhé návštěvě u kmene Mursi a vydatném vedru, které v údolí Omo panuje, nastává čas odebrat se zpět do vesnice Turmi, kde trávíme i druhou noc. Ještě ten večer probíráme s Babim plány na další den.
Plány na další den
“Zítra uvidíš něco, co jsi ještě nikdy v životě neviděl”, říká Babi s nadšeným výrazem ve tváři. “A co to jako bude?”, doptávám se. “Nech se překvapit”, říká Babi a já tak s velkým natěšením uléhám ke spánku a izoluji svou postel síťkou proti komárům, abych tak snížil riziko malárie, která je velice rozšířenou nemocí v této oblasti.
“Bull jumping ceremony” aneb maturita pro chlapce z kmene Hamar
Další den se nese v duchu velikého natěšení a my se přesouváme na místo, kde se má odehrát jeden z nejbizarnějších rituálů, který je praktikován kmenem Hamar. “Bull jumping ceremony” neboli “skoky přes býky” slouží jako “maturita” pro místní chlapce. V popředí celé události stojí jeden mladík, který byl na základě dostatečné vyzrálosti svým otcem vybrán tento rituál absolvovat. Cílem hocha je čtyřikrát přeskákat deset v řadě stojících býků, aniž by chlapec při pokusu spadnul. “Máš strach?”, ptám se chlapce, který byl vybrán právě v den naší přítomnosti. “Mám. Obrovský!”, odpovídá mi. “Bojím se, že spadnu a zklamu tak svou komunitu.” Pokud totiž u všech čtyř pokusů býky přeskákat chlapec spadne, musí celý rituál za rok opakovat. “Nechci zklamat svého otce, který mi věří”, dále povídá člen kmene Hamar. “Chci všem ukázat, že jsem dostatečně vyzrálý a mohu se tak oženit a mít děti.”
Co se stane, pokud chlapec zkoušku úspěšně absolvuje
Po úspěšně složené zkoušce dospělosti totiž mají chlapci právo se oženit, mít děti a vlastnit dobytek. Pokud chlapec rituál úspěšně absolvuje, musí se nejprve odebrat do divočiny, kde se společně s dalšími muži učí různým dovednostem. Největší důraz se klade na statečnost a schopnost ubránit se divokým zvířatům. Během tohoto období, které trvá zhruba měsíc, vybírá otec úspěšného “absolventa” první manželku pro svého syna. “A co když se ti ta žena nebude líbit nebo si nebudete rozumět?”, ptám se chlapce před zkouškou. “Na tom nezáleží. První ženu musím přijmout dle výběru mého otce. Ty další si pak můžu vybrat sám.” V kmeni Hamar stejně jako v mnoha dalších kmenech panuje polygamie, a proto je naprosto normální, že muži mají až čtyři ženy. “Tak hodně štěstí”, říkám a podávám ruku vynervovanému chlapci. Mladý člen kmene Hamar ani jednou nezaváhal a zkoušku úspěšně složil.
Role žen u rituálu skoků přes býky
Důležitou roli během této ceremonie hrají také ženy, které se dobrovolně nechávají bičovat proutky z břízy po zádech. “Proč to dělají?”, ptám se Babiho. “Tohle je jejich projev lásky a oddanosti k mužům”, odpovídá s klidným výrazem můj průvodce. Dlouho mi trvá tento zážitek v hlavě zpracovat. Při pohledu na krvavá záda několika žen si říkám, že tohle přece není normální. Až po chvíli pozorování chápu, že ty ženy to dělají dobrovolně. Jejich dychtivost nechat se do krve zbičovat mě přesvědčuje, že je to součástí jejich tradice, a my bychom se do toho neměli míchat. Celá tato ceremonie trvá asi tři hodiny a všichni členové kmene Hamar mají radost z úspěchu mladého chlapce, ze kterého se tímto momentem stává muž. Celý tento den plný emocí ukončujeme u domácího medového vína s několika dalšími obyvateli místní komunity.
Moje závěrečné pocity z expedice
Na první pohled se může zdát, že v údolí Omo zamrznul čas. Lidé tam často chodí nahatí, pijí vodu přímo z řeky a praktikují v našich očích “divné” rituály. Já však věřím, že opak je pravdou. Drtivá většina kmenů žije v naprostém souznění s přírodou a využívá tak bohatství naší planety ke svému prospěchu, aniž by po sobě zanechávaly negativní stopu v podobě znečištění. Po pár dnech pozorování celkově čtyř kmenů, které jsem možnost během naší expedice navštívit, si myslím, že se máme od těchto obyvatel, kteří stále žijí původním stylem života, hodně co učit.
Něco o autorovi: «Jmenuji se Roland Klimant, pocházím z Ledče nad Sázavou a cestování je již několik let mou největší vášní. V roce 2018 jsem si splnil svůj klukovský sen a navštívil během dvouleté cesty kolem světa několik destinací. Na této cestě jsem měl mimo jiné možnost vidět, jak rozdílný je život v různých komunitách ve světě. Tato cesta mě kromě jiného naučila nebát se velkých rozhodnutí a více si vážit toho, co mám doma. Již rok se snažím cestování prostřednictvím mého YouTube kanálu proměnit v práci na plný úvazek. Mým cílem je sdílet prostřednictvím videí z různých zemí, jak si žijí lidé jinde na světě. Do budoucna bych rád pomocí spoluprací s různými značkami na sociálních sítích pomáhal lidem v chudších oblastech, na které se často zapomíná. Sledovat mně můžete i na Instagramu.»
