Zažít cestu k ledovci je na Novém Zélandu tak trochu víc než povinnost. A že je z čeho vybírat. Na Jižním ostrově jich je okolo dvou tisíc devíti set. My jsme si dali do hledáčku Earnslaw Burn Track, který nás dovede k ledovci Earnslaw Burn a jeho ledovcovému údolí s mnoha vodopády. A když uslyšíte zvuk odlomení části ledovce uprostřed noci a k tomu si dáte ranní boj o snídani s alpinským papouškem, je to zážitek na třetí.
Trocha zeměpisné orientace hned v úvodu asi neuškodí. Ledovec Earnslaw Burn se rozprostírá na zhruba polovině jižně natočené části 2 830 metrů vysoké hory Mount Earnslaw v národním parku Mount Aspiring. Jde o jeden z nejrozlehlejších národních parků Nového Zélandu. Samotný trek se nachází poblíž města Glenorchy.
Pokud se rozhodnete pro výstup k tomuto ledovci, pak byste měli vědět, že k jeho sedlu ve výšce asi jednoho kilometru nad mořem vede relativně obtížný trek. Na samotný ledovec už je pak nutné mít s sebou speciální vybavení i zkušenosti s horolezectvím. Lezení po ledovci ale naším cílem zatím rozhodně není.
K výchozímu parkovišti na trek jsme jeli asi půl hodiny při maximální rychlosti 40 kilometr v hodině po štěrkovém povrchu. Pro dodávku s pohonem zadních kol to není úplně nejideálnější povrch, ale taková byla prostě realita. Na parkovišti jsme měli sraz s dalšími členy naší výpravy k ledovci.
Do krosen jsme si sbalili stany, karimatky, spacáky, teplé oblečení, vysokoenergetické potraviny, vodu, plynový vařič a další důležité drobnosti jako čelovku nebo kapesní nůž. Vyrazili jsme asi hodinu po poledni.
Podstatná část naší trasy vedla lesem, za což jsme byli vděční. Ne snad, že bychom byli závislí na prostředí lesa, důvod je poněkud prozaičtější. Sluneční záření je kvůli slabší ozonové vrstvě nad Novým Zélandem nadprůměrně silné. Země na konci světa tak díky tomu drží světové prvenství
v počtu lidí s rakovinou kůže. Kamarád, který tady žije už desátým rokem, nám svěřil, že místní bez opalovacího krému s ochranným faktorem 50 ani nevychází ven.
Zpátky ale k našemu treku. Les si samozřejmě vybral svou daň jinde. Naservíroval nám cestu, která se neobešla bez velkého množství menších vodních koryt a hřebenů, což bylo ještě v kombinaci
s kořeny, kameny, popadanými stromy přes pěšinu a značně podmočenými úseky, hodně vyčerpávající. Po dosažení horní hranice lesa se kvalita terénu výrazně zlepšila a už nás nečekalo další stoupání. V tuto chvíli jsme dosáhli výšky jednoho kilometru. Pokračovali jsme dál travnatým porostem, mezi popadanými balvany, vodopády a skalami a začali se pomalu poohlížet po nějakém ideálním plácku pro stany. Samotný výstup sem nám zabral i s přestávkami na občerstvení něco málo přes pět hodin. V nohách jsme měli nějakých 10,5 km.
Hledání místa na spaní v této části treku nebyl žádný problém. Stanové městečko jsme si postavili pěkně sobecky s výhledem na ledovec. Následovala koupel v extrémně studené, ale čisté řece, tekoucí přímo z ledovce a zasloužená večeře. K její přípravě se nám opět hodila voda z ledovce a šli jsme spát. Netrvalo dlouho a většina naší skupiny už byla zase vzhůru, ledovec o sobě dal vědět.
V absolutním tichu nočních hor se ozval hlasitý zvuk trvající jen pár vteřin a následně obrovská rána. To se utrhl kus ledovce a roztříštil se mezi vodopády v sedle. Hlavou se mi začaly honit scénáře, jestli nás tahle událost nemůže nějak přímo zasáhnout. A nebyl jsem sám, přemýšleli o tom i ostatní členové týmu. Byli jsme sice dostatečně daleko, ale rána to byla upřímně dost silná a v noci se spousta věcí jeví trochu jinak. Nakonec zvítězil ten nejlepší možný scénář, kdy jsme kolem sebe slyšeli jen ticho, dlouhé ticho, tedy nejlepší příležitost pokračovat ve spaní.
Náš spánek ale opět netrval moc dlouho, tentokrát přišla na řadu zvědavá Kea, kterou jsme museli několikrát odehnat, protože jsme chtěli mít co snídat. Kea je jediný papoušek na světě žijící v horách. Obývá pouze Jižní ostrov Nového Zélandu a je vysoce chráněná. Ve volné přírodě jich žije kolem 7 000 jedinců. Jejich zvědavost a inteligence se dá srovnat s inteligencí čtyřletého dítěte. Kea se dokáže vloupat do batohu a ukrást jídlo. Zvládne přelstít past na hlodavce a to tím způsobem, že do svého zobáku chytí malý klacek a strčí ho do smrtonosné části pasti. Následně si v klidu vyzvedne svoji kořist a letí dělat neplechu někam dál.
Když jsme po pár hodinách spánku vylezli ze stanu, pomalu svítalo. Stan byl omrzlý a my se vydali do sedla ledovce. Místa, které svojí rozmanitostí na pár stovkách metrů dokonale definuje Nový Zéland. Při pohledu na nebe vidíte obrovský ledovec, ze kterého padají po několik set metrů vysoké skalnaté stěně majestátní vodopády, z nichž se stává nádherně modrá a průzračná řeka. Vedle vás jsou v trávě jezírka, která nabízejí skvělou kompozici pro focení.
Po důkladné prohlídce sedla jsme se vydali zpět k parkovišti. Cesta dolů už byla rychlejší, ale i tak náročná. Na oběd jsme byli u aut a pomalu začínali plánovat další trek, kterých je na Novém Zélandu nespočet.
Autor textu a fotografií Jonáš Kučera o sobě: «Vystudoval jsem obor cestovní ruch na OHS v Turnově a evidentně to byla dobrá volba. Od průvodcovských zkušeností na hradě Bezděz jsem si vyzkoušel roli stevarda u letecké společnosti Smartwings, kam se chci určitě vrátit. Aktuálně testuji, co se mnou udělá roční pobyt na Novém Zélandu, kam jsem v listopadu 2022 odletěl s bratrem dvojčetem a kamarádem ze střední školy. Společně si tady na základě Working Holiday víz hledáme příležitostné práce na novozélandských sadech, abychom měli z čeho financovat poznávání novozélandské přírody. Cestování zdar!»
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
