Možnost spatřit vnadné krasavice, dokonce „nahoře bez“, to je něco, co byste na buddhistickém ostrově pravděpodobně nečekali. I když jde jen o vzácné fresky z 5. století. Při pohledu na tyto krásky pocítíte, jak vás zalévá pot – je to vzrušující zážitek; musíte totiž vyšlapat nemálo schodů, než vystoupáte na tzv. Lví skálu neboli Sigiriju!

Osobně jsem navštívila Srí Lanku čtyřikrát a Sigiriju jsem jednoduše nikdy nemohla vynechat. Jen jedenkrát mi hrozný liják ve výstupu zabránil, ale třikrát jsem dosáhla kýženého vrcholu a pokaždé to stálo za to. Lví skála je nepochybně nejdražší srílanskou turistickou atrakcí. Vstupné 30 amerických dolarů, což je aktuálně 4300 srílanských rupií, je v porovnání s jinými turistickými poplatky na bývalém Cejlonu nepochybně vysoké a mnohé návštěvníky překvapí. Letošní novinkou je navíc i absolutní zákaz fotografování vzácných fresek. V minulých letech bylo možné fotografovat bez blesku.

Západ slunce po šesté večer

Sigiriju ve svém programu nevynechá žádná cestovní kancelář, ale ani batůžkáři. Kdo neviděl Sigiriju, nebyl na Srí Lance. Dá se říci, že tato skála vzdáleně připomíná Ayersovu skálu v Austrálii, zvanou též Uluru, netyčí se ale v poušti, nýbrž uprostřed svěží tropické zeleně. Mohutný skalní monolit, kdysi pevnost a důmyslně opevněné královské sídlo, je navíc obehnán zahradními terasami a vodními příkopy. Areál sice ani náznakem nepřipomíná evropské zámecké parky, ale ve spojení s výstupem na skálu a s terasovitou plošinou na vrcholu je to fascinující místo.

Při výstupu na Sigiriju projdete několika kontrolami a vždy vám odtrhnou jiný kousek vstupenky. Sem prostě nikdo neproklouzne zadarmo! Pro lidi s průměrnou kondicí není výstup nějak extrémně náročný (nelze ho srovnávat s výstupem na Adamovu horu na Srí Lance), je ale jasné, že nesmí být 36 °C. Právě z toho důvodu se doporučuje vyrazit na Sigiriju buď časně ráno, nebo odpoledne po čtvrté hodině, když je možné z vrcholu skály pozorovat západ slunce. Obvykle to bývá kolem čtvrt na sedm večer. Odpoledne nabývá skála půvabného „okrového“ zbarvení, ale v období dešťů je odpoledne pravděpodobnější i výskyt bouřek, což není na kovových schodech zrovna výhra!

Výstup nahoru začínáte na soustavě kamenných schodišť. Některá jsou strmá a po dešti i kluzká. V podstatě se to dá zvládnout i v pantoflích či crocsech (ale nedoporučuji) a některé japonské turistky doslova šokují svým „horolezeckým outfitem“ – naškrobenou halenkou a obuví vhodnější spíš pro kosmonauty. Dobrou volbou jsou určitě pevné sandály nebo jiná vzdušná turistická obuv, bavlněné tričko zakrývající ramena před sluncem, pokrývka hlavy a láhev vody v batohu. Na Sigiriju ale máte povolen vstup i s odhalenými rameny a koleny – není to buddhistický ani hinduistický chrám.

Těsně před skalní jeskyní, kde můžete vidět nejslavnější srílanské nástěnné malby – sigirijské krásky – narazíte na dvě obyčejná kovová točitá schodiště. Po jednom vystoupáte nahoru do skalní galerie, druhé se stáčí dolů a poté opět pokračujete v cestě na vrchol Lví skály. Sigirijské krásky nejsou náboženské malby, i když se staly téměř symbolem někdejšího Cejlonu. Jejich kypré poprsí by v současnosti vyvolalo podezření na zásah plastického chirurga, vosí pas, nádherné šperky… Příchozím nabízejí květiny a mísy s ovocem. V proudu návštěvníků, který vás bude posunovat vpřed, asi jen těžko zahlédnete, která má podle turistických příruček tři ruce a která tři bradavky; já sama ani po třetí návštěvě této skalní galerie a prostudování dostupných fotografií nejsem schopna tyto specifické krásky identifikovat a nasměrovat vás k nim. V minulých letech zde bylo možné fotografovat bez blesku, dnes každý opovážlivec od ostrahy uslyší okřiknutí „No photo!“, ale všichni turisté se přesto snaží „ukrást“ aspoň jeden nenápadný záběr.

Pozor na opice a včely

Schodů je údajně tisíc dvě stě. Za galerií s freskami pokračuje cesta chvíli horizontálně podél tzv. Zrcadlové stěny, což je tři metry vysoká stěna z vápence s množstvím slídových úlomků, která byla údajně (podle starých dokumentů) leštěna pomocí medu a vaječného bílku. Střeží ji ostraha a od turistů ji odděluje lano, protože ryté historické nápisy jsou vzácné – o novodobé výtvory vandalských turistů nikdo zájem nemá. Po dalších vápencových schodech vystoupáte na obrovskou lví plošinu a uvidíte schodiště umístěné mezi obrovitými lvími tlapami. Jde o pozůstatky gigantického kamenného lva – cesta na vrchol skály procházela kdysi přímo pod jeho tlamou. I proto se Sigirija nazývá Lví skálou – z boku vypadala jako ležící lev, jehož tělo tvořil skalní monolit. V této „ucelené“ podobě Sigiriju dodnes rádi zobrazují místní malíři.

Zcela na vrchol vedou kovová schodiště, na nichž mohou mít lidé trpící závratí mírné problémy. Pro tyto případy jsou schodiště opatřena zábradlím. Plošina na vrcholu je poměrně rozsáhlá; kdysi zde stál palác krále Kassapa I. a celá plocha byla zastavěna. Dnes jsou zde k vidění pouze cihlové základy budov a tou největší atrakcí je fantastický výhled dolů, posedávání na zídkách a originální selfie. GPS ukazuje nadmořskou výšku 351 metrů, z toho samotná skála měří podle dostupných údajů kolem dvou set metrů. Pozor na otravné opice, nejen na vrcholu, ale především v průběhu výstupu; pokud by vás kously, očkování proti vzteklině se nevyhnete. Nepodceňujte ani výstražné nápisy varující před útokem divokých včel. V minulosti se tu odehrálo několik podobných včelích ataků a místní buddhističtí mniši věří, že šlo o boží trest za bezbožné chování návštěvníků. Vyplatí se neprovokovat – ani včely, ani opice.

Vždy jiný zážitek

Obrovská terasovitá plošina na vrcholu skály má rozlohu 1,6 hektaru. V podvečer je zde možné strávit příjemnou hodinku, ale pokud se zdržíte příliš dlouho po západu slunce a obklopí vás tma, bez baterek budete mít problémy se sestupem. Areál Sigirije je oficiálně otevřen do půl šesté a pro ty, kteří se nahoře „zapomenou“, přijdou zřízenci s reflektory v rukou. Ve tmě už může být problém najít i parkoviště, kde na opozdilce čeká řidič v osobním autě nebo minivanu; zavřené už budou i všechny stánky se suvenýry nebo občerstvením, kolem kterých půjdete ve směru od Sigirije. Cestu na parkoviště však v současné době označují směrovky, důležité je pamatovat si, že pod skálou připomínající hlavu kobry, je třeba jít doleva…

V dostatečné vzdálenosti od Sigirije se ještě jednou otočte. Nejste biblická Lotova žena, nemusíte se obávat, že zkameníte. Ano, na vrcholu té ikonické skály jste byli. Podaří se vám to ještě někdy? Pokud se na Srí Lanku vrátíte, určitě další návštěvu nevynecháte. Sigirija se zde tyčí celou věčnost, a přitom poskytuje vždy jiný zážitek z výstupu, vrcholu i sestupu dolů. Subha gaman! Sinhálsky: Šťastnou cestu!

Bianka Stuppacherová pracuje od roku 1995 jako redaktorka příloh slovenského deníku Pravda a fascinace Srí Lankou ji přivedla k založení funpage na Facebooku Srí Lanka by Bianka. O Srí Lance (ale i jiných destinacích) už publikovala množství různých článků.
 

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace týkající se Srí Lanky? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Srí Lanka. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.