Procházet se uvnitř vyhaslého rozlehlého kráteru a sledovat jezero odrážející na své klidné hladině bílý kouř, který vychází z mladší a stále aktivní sopky, jež vyrostla uvnitř. Takový pohled vás naplní nadšením a radostí znásobené vědomím, co všechno jste museli zdolat, než jste se sem celý vyčerpaní dostali. Přesně takové pocity jsme měli, když jsme zdolávali indonéskou sopku, nazývanou Rinjani.

Na Rinjani odkudkoliv

Druhá nejvyšší sopka v Indonésii, která je stále schopna chrlit lávu a okolí pohrozit šedobílým hustým kouřem, je dominantou indonéského ostrova Lombok. Její vrchol se tyčí ve výšce 3 726 metrů nad mořem a láká tak všechny turisty z okolí. Ani nás nenechala chladnými. A ačkoliv jsme věděli, že nás nečeká nic lehkého, rozhodli jsme se vulkán zdolat.


Snad ve všech městech po celém ostrově naleznete agentury, které vám výstup rádi zařídí. V ceně je většinou zahrnut odvoz na místo, odkud se na několikadenní cestu vydáte, průvodce, bez kterého ani podle zákona nemůžete jít a nosiči, jež vám na vlastních ramenou nesou stany, spacáky, zásoby a vlastně všechny věci, které k výstupu nutně potřebujete. Celý výlet trvá několik dní a délka závisí na zvolené trase. Nás čekaly tři dny na cestách skrz džungli, bez elektřiny a sprchy.

Náš výstup začal v malé vesničce nazývané Sembalun, kde jsme se sešli s naším průvodcem Hajarem, nosiči a zbytkem naší skupiny, kterou tvořili Francouzi, Němci a Angličan. Naše skupina tedy čítala 15 lidí, včetně průvodce a 4 nosičů.

Výstup započal

Cesta byla vyšlapaná a zpočátku nepříliš strmá. Vinula se skrz vysoké trávy a nabízela nám dech beroucí pohledy na zelené kdesi v dáli končící zvlněné svahy, kde tu a tam stál o samotě strom, jehož větve se kroutily v různých tvarech. Slunce, před kterým jsme se nemohli schovat v žádném stínu, pražilo a pálilo nás do zad. Což způsobilo, že voda, kterou jsme s sebou nesli, mizela opravdu závratným tempem. Velké díky nosičům, kteří ve svých koších uschovávali dostatečnou zásobu pro všechny.

Cestou je několik míst, které se využívají k odpočinku, načerpání energie a k přípravě jídla. Před rozžhaveným sluncem se můžete schovat pod přístřeškem, pokud ovšem přijdete později, zbyde na vás akorát místo na zemi. Nebyli jsme totiž jediná skupina mířící vzhůru. Lidí jsme cestou potkávali opravdu dost.

O obědy a vlastně i snídaně a večeře se postarali nosiči, kteří nám připravili rýži se zeleninou a jako desert většinou ovoce. Na okrajích těchto odpočíváren se nacházeli i suché záchody, které jste nemohli minout a i po tmě byste k nim našli cestu po čuchu. Kdo mohl, ten se jim vyhnul a našel si místo jinde.

Stezka se pomalu nořila do čím dál hustšího lesa a i vyšlapaná cesta se výrazně proměnila. Překračovali jsme vyčnívající kameny a kořeny stromů a strmost se nápadně zvýšila. To vše přidalo na obtížnosti a skupina se roztáhla. Ti rychlejší a obratnější pak museli čekat na pomalejší. Trvalo několik dalších náročných hodin, než jsme se přiblížili k prvnímu táboru.

Zatímco my jsme byli rádi, že sebou neseme jen jeden batoh na zádech a máme kvalitní obuv, nosiči se stejným klidem a pohodou nesli přes rameno bambusovou tyč, na které měli dva plně naložené proutěné koše a na nohou obyčejné žabky. Skoro jsme nevěřili vlastním očím!

Když jsme konečně dosáhli prvního tábora, byli jsme opravdu vyčerpaní a těšili se na spánek, ačkoliv ještě ani nezapadlo slunce. Výhled byl ovšem úžasný. Stáli jsme na kraji ohromného kráteru (kaldery, abych byl termínově přesný), vyplněného jezerem a menším stále aktivním vulkánem. Nad námi čněl vrchol, který jsme měli zdolat následující noc. Toho dlouhého a náročného dne jsme překonali převýšení 1 500 metrů.

Na vrchol!

V noci se výrazně ochladilo. Jelikož jsme byli zvyklí na trochu jiné teploty (kolem 30 °C), museli jsme na sebe nasoukat několik vrstev oblečení a pořádně se zachumlat do spacáku.

Ve dvě hodiny ráno se vyráželo. Nasadit čelovku a teple se obléct. Čekal nás nejtěžší úsek. Následovali jsme desítky pohybujících se světélek před námi. Šlo se těžko, nohy klouzaly na sypkém povrchu, foukal prudký ledový vítr, který se nás snažil strhnout a až na cestě zpátky jsme viděli, jak málo nás dělilo od hluboké propasti. Bylo to namáhavé jak fyzicky, tak i psychicky. Přesto jsme za několik hodin konečně dosáhli vrcholu. Schoulení před větrem jsme celí zmrzlí čekali na východ slunce. Ten nešel popsat jinak, než úchvatným. Nacházeli jsme se ve výšce 3 726 metrů nad mořem a pod námi se tak převalovaly mraky, nad kterými slunce vycházelo. Opravdu úžasná odměna za těžkou dřinu při výstupu.

Do kráteru

Ještě téhož rána jsme se vydali na cestu k jezeru, na které jsme shlíželi shora. Scházeli jsme po velkých kamenech a lehce zchátralých lávkách. Sopka vypouštěla dým, a jak jsme procházeli, mohli jsme si jí prohlédnout z různých úhlů. Nedaleko jezera jsou teplé prameny, za které jsme byli neuvěřitelně rádi. Celí zaprášení jsme se konečně mohli opláchnout a to i pod vodopádem v opravdu teplé vodě.

Celý den jsme procházeli kráterem, museli zdolat i namáhavější úseky, kdy jsme používali opravdu všechny čtyři končetiny a až k večeru jsme dorazili na protější hranu kráteru. Cestou nám dělali společnost makakové, kteří měli vytipovaná místa, kde se turisti zdržují a vyhazují odpadky. Nechali se krmit a trpělivě čekali na příhodný okamžik, kdy nějaký neopatrný člověk zanechá zbytky jídla bez dozoru.

Cesta zpět

Poslední den nás čekal sestup dolu. Severní strana, po které jsme scházeli, byla pokryta hustým pralesem. Všude zeleň, stromy rostoucí vedle sebe téměř bez mezer, vytáhlé listy kapradin a jiných rostlin visící nám před obličeji, liány a kořeny stromů tvořící schody. To všechno nás při cestě dolů obklopovalo.

Cesta dolů byla výrazně jednoduší a postupovalo se výrazně rychleji. Přesto trvalo několik hodin, než jsme se dostali do naší cílové vesnice Senaru, kde jsme naší třídenní túru zakončili. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Tři náročné, ovšem i nádherně prožité dny...

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indonésie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Indonésie. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.