V Malém Tibetu jsem strávil už neuvěřitelných sedmatřicet dní, když jsem se rozhodl, že se na další týden zašiju do kláštera, kde budu od rána do večera jíst banány, meditovat a povídat si s mnichy o životě. Koneckonců, tohle tu dělám už skoro měsíc a půl. Pokud dokážu klesnout ve svých potřebách, vystačím si v Indii bohatě se stovkou na den. Stopování, život v klášteře a náhlý uvědomění, který k člověku přicházejí, zatímco ztrácí svou mysl a nachází svou duši.

Na cestě (s palcem vzhůru)

V severní Indii už bylo pravý poledne a správnej čas zamířit k národní dálnici číslo 1. Hned za městem jsem stopnul jednoho kliďase, co uměl celkem dobře anglicky a hodil mě deset kiláků do Choglamsaru, kde sídlí Dalai Lama, když přednáší v Ladakhu. U jeho rezidence mi zastavilo skromný autíčko, ve kterým sedělo takový mládě, co vůbec nemluvilo anglicky. Řeklo jen Tinksay gonpa, a protože to bylo po cestě, tak jsem si vlez dovnitř a posadil se na druhou sedačku, páč jiná tam ani nebyla, jenom větší prostor vzadu, kde zrovna vezl krabicový mlíko a bylo cejtit, jak už jeho mini-dodávka mele z posledního.

Pod klášterem Tinksay jsem obdivoval ty krásný prostý bílý zdi se čtvercovými okny, velmi starý budovy postavený na kopci a malovanými baráčky úplně nahoře, kde sedí dvanácti metrová socha Buddhy a kupa turistů. Kultura je přímým odrazem mysli člověka a já myslím, že má smysl stavět takovýhle zdobený krásy.


Stál jsem tam dobrou půl hodinu, než mi u silnice zastavil milej tibeťan, co si to hnal někam na jih a nejspíš do Dharmasaly nebo někam do uprchlických kempů. Chápu ho. V Číně by stejnak nevydržel ani kanárek, natož buddhista!

Na korbě jeho auta se vezli dva tuláčci z Kašmíru, tak jsem skočil za nima a přitom si naškubnul kalhoty na hodně nevhodným místě. Seděli na ošumtělý pneumatice od nějakýho trucku a já si dřepnul naproti na pytel cementu, kytaru hodil do kouta, rozvalil se na parádní železnou madraci a měl to na háku stejně tak, jako oni.

Moje blonďatý vlasy se třpytily na slunci a tuláčci mě pozorovali se zájem, až jeden z nich promluvil a zeptal se, kam mam namířeno. Vcelku mě překvapilo, že jsou na stopu z Kašmíru až do New Delhi, to je teda řádná štreka na stopa, dobrejch patnáctset kilometrů, a to s sebou nemaj ani jediný zavazadlo.

Po půl hodině auto zastavilo pod Hemisem a ti stopaři mi pomohli všechnu bagáž sundat dolů. Tak jsem si to štrádoval serpentínama nahoru, za chvíli stopnul nějaký anglány v luxusní káře a vezl se s nima až k horský rokli, do největšího kláštera v Ladakhu. 

Nikdy to není jednostranný

Celý jsem to zvládnul hodinu a půl, ale byl jsem z toho vyčerpanej, tak jsem slezl dolů pod klášterní gonpu, rozložil pod sebou karimatku a natáhnul se pěkně u řeky, která protéká celou krásnou roklinkou, kolem ní je několik stromků a z obou stran ji objímají vysoký Himaláje. 

Probudil jsem se ve čtyři, Slunce už bylo dávno za kopcem, měl jsem hlad, a tak jsem šel zkusit štěstí do místní kuchyně. Ve svým váčku jsem měl akorát sušený meruňky, místní specialitu, a pak tousty, sýr a hrášek.

Kuchyň se sestávala z jedný chladný skromný budovy, ve který stál plynovej vařič, pár křesel a dřevěná linka. Zašel jsem za šéfkuchařem, usměvavým indem z Rišikéše, který měl vzadu roztomilej copánek, a optal se, jestli by mě nemohl ohřát tyhle tousty, a on že jo, vytáhnul takový železný udělátko přímo na tousťák, a ukuchtil mi ty nejlepší tousty na světě.

Sednul jsem si ven ke stolu a okamžitě ke mně přilítnul pejsek a chtěl vyloudil něco k jídlu. Tak jsem mu hodil půlku tousta a taky si všimnul, že nemůže došlápnout na jednu ťapku. Potom jsem vzal kytaru a zahrál v kuchyni pár písniček, nic zvláštního, jenom jsem svým novým přátelům vracel jejich pokornost. Řekli mi, že je to moc zajímavý a ještě nikdy předtím neviděli kytaru na vlastní voči, a taky že se tomu pejskovi asi líbím nebo cítí ještě něco jinýho, možná ty sušený meruňky, protože zvířata jsou daleko citlivější než lidé.

Reiki healing a Universal love

Když jsem za večerního šera prováděl cvičení Reiki, Puňta si sednul vedle mě (nevymyslel jsem pro svýho novýho parťáka lepší jméno), hlavu zabořil mezi svý přední packy a nic neříkal. Nejprve jsem provedl modlitbu, odříkal několik manter a umyl si ruce solí a přitom všem se soustředil na absolutní uvolnění, aby mým tělem proudila všechna energie volně.

Svý dlaně jsem vztáhnul do modlitební pózy a začal mezi nimi vytvářet teplo. Vnímal jsem svý pocity a cítil, jak skrze třetí oko, krční a srdeční oblast proudí příjemný teplo ke konečkům prstů. Po každým opakování jsem meditoval a obracel svou pozornost do malinkýho bodu, mezi oči. Pak jsem svý ruce přikládal na určitá místa svého těla a cítil parádní uvolnění.

Pejsek pořád smutně ležel vedle a mě ho bylo líto, a tak jsem začal přikládat svou ruku na jeho poraněnou nohu, na kterou nemohl došlápnout. Opakoval jsem celý proces několikrát, a když se potom zvednul, tak protáhnul svý packy a rozběhnul se pajdavě zpátky k restauraci. Nevím, jak se to mohlo povíst, ale určitě jsem mu v té noze nic nespravil, nejsem veterinář, možná jsem mu jen předal trochu lásky, a to ho postavilo na nohy. Universal love, o který mi povídal ten mistr Reiki a kterou můžeme předávat komukoliv, i zvířatům, věcem, a taky, že jim ji někdy dáváme, a když je pak ztracíme, cítíme se nešťastní. To je zákon lásky a utrpení, a vede jen cesta, jak obejít tenhle koloběh. Naučit se přijímat vše, co se kolem nás hraje jako v divadle.

Každý ráno jsem se šel projít podél řeky do lesa a vždycky jsem si našel nějaký fajnový místo, kde jsem si do trávy hodil karimatku, a pak cvičil jógu a Reiki, snažil se plně cítit „flow“ proudící mým tělem, a nakonec jsem si dřepnul se zkříženýma nohama a plnýma dlaněma lapal všechen sluneční svit a nasával ho skrze své paže do celýho těla.

Lehnul jsem si na Slunce, abych četl nebo psal, a kolem poledne se vždy vydal zpátky do kláštera na oběd. Parvín se na mě hezky usmál, já mu to oplatil a vždycky jsem od něj dostal to úplně nejlepší jídlo, někdy i zadarmo, a někdo by si možná pomyslel, že jsem pěknej žiďák, ale my věděli, že to nikdy nebylo jednostranný. Pro indy ze severu je host příležitostí, jak prokázat dobrou vůli v každým okamžiku, a především, pokud je jim otevřen též. Možná, že právě to jim přináší úsměv na tváři. Proč jde vlastně lidem tolik o peníze? Copak jsou mírou šťastnýho života? Oko za oko a svět zůstane slepý.

Ještě není konec světa 

Po obědě jsem šel do kláštera, kde jsem si sednul v Gonpě, obdivoval ty zenový omalovánky všude na stěnách a meditoval při hraní na tibetskou mísu (tibetská mísa vypadá jako něco mezi hmoždířem a vibrátorem, akorát nepotřebuje baterky). Někdy jsem si jen lehnul na koberec a četl kapitoly z Power of Compassion od Dalai Lamy. Čas od času za mnou přišel mnich, který mě už znal z předchozího dne, přívětivě se usmál a sednul si vedle na malovanej koberec, kde obvykle provádí „Pudžu“ či jinej ceremoniál, a pak jsme si povídali nebo jsem mu ukázal nějaký fotky z cesty, který ho tak překvapily, že z toho šoku málem vyletěl až do nirvány, neboť nirvány dosáhneš jedině činem, nikoli myšlenkou. Někdy k nám přiběhlo i malý nesmělý a roztomilý mnišátko, a já měl radost, že kolem nás pobíhají další malý Buddhové, nastávající Boddhisatvové, a ještě není konec světa.

Život v klášteře

Život mnichů vypadá velice jednoduše. Ráno musejí vstávat velice brzo, aby prováděli ceremoniály (nebo turisty) v klášteře. Přes den čtou různé knížky, kterých musí každý z nich přečíst alespoň padesát. Snaží se následovat Buddhovo učení pokornosti, nedělat si s ničím starosti a vystačit s naprosto nicotnými potřebami. Největší poučení o buddhismu jsem však dostal od těch parádních mladejch Buddhů jako byl třeba Stenny nebo Tashi, od obyčejných obyvatel Ladakhu, co mají práci a rodinu a byli ke mně daleko více otevřenější než mniši v klášterech. Všichni llámové si o mně totiž nejdřív mysleli, že jsem běžnej turista s foťákem a plnou peněženkou, ale s časem si na mě zvykli a bylo to vlastně fajn.

K večeru jsem se vrátil zpátky do kempu, kde jsem si sednul do velkýho stanu k Indům z restaurace. Parvín seděl vzadu a potahoval z dýmky, nebo hrál karty s ostatníma. Už když jsem přijel a pověděl jim, že chci být v Hemisu několik dní, nabídli mi, že můžu spát v jejich stanu. Pokud jsi na své cestě sám a necháváš se unášet s proudem, poznáš spoustu dobrých duší. 

Většinou jsem spal ve stanu, jen jedný noci jsem se natáhnul pod noční oblohu, vzal si dvoje rukavice a svetr, pod hlavu hodil nějaký hadry, co byli zrovna blízko a stačilo to. Celou noc jsem slyšel psí štěkot a ve dvě ráno kolem mě dokonce probudila smečka psů, která proběhla přímo okolo mne. V šest ráno vyšlo Slunce a já natočil ten nejkrásnější časosběr z celý cesty.


Sedmého dne ráno jsem se rozhodl, že je pravý čas vyrazit, vyplout, neboť každé místo nás naplňuje jen určitou dobu a v klášteře jsem již víc získat nemohl. Byl jsem na cestě už čtyřicet čtyři dní, poslední dva týdny sám, a přeci jen vždy s někým. Zbývaly mi dva týdny na to, abych se dostal do Delhi, dvanáctset kilometrů stopem.

Pokračování příště...  

Autor článku a fotografií Sebastian o sobě: "Před třemi lety jsem začal psát, inspirován beatnickou generací. Píšu povídky z cest, ze stopování, a úvahy o lidech s kapkou přirozenýho buddhismu v krvi. Najdete mě FB stránce, kde sdílím úryvky svých textů i informace o přednáškách na téma "lowcost" cestování, meditace a filosofie buddhismu."

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace týkající se Ladaku a Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet India.  



Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo i třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.