Samoa je exotika se vším všudy. Džungle, vodopády, exotické je i chování místních obyvatel. A to v tom nejlepším slova smyslu. Nikam se nepospíchá, úsměvem se nešetří a pro pár slov s turisty si místní rádi najdou čas.
My jsme se z ostrova Savai´i přesunuli trajektem na hlavnější ostrov této země, kterým je Upolu. A rovnou jsme si to namířili do půjčovny aut. Dopředu jsme si nic nezamluvili a podle toho to také dopadlo. Jediné volné auto měli až v druhé námi navštívené autopůjčovně. Toyota Vanguard, SUV za cca 2400 korun na dva a půl dne, nic jiného k dispozici opravdu není, a tak v něm vyjíždíme na vodopád Sauniatu. Tenhle skvost padá v areálu univerzitních kolejí a lze tam plavat i skákat z okolních skal do vody. Tam by mi studovat nevadilo.
Od vodopádu míříme k první placené atrakci dne s názvem Piula Cave Pool. Bazén, nacházející se z poloviny v jeskyni, je naživo mnohem atraktivnější než na fotkách z internetu. Je plný malých ryb a při troše štěstí na vás vystrčí hlavu i úhoř schovávající se v kamení po stranách bazénu. Do jeskyně lze plavat asi patnáct metrů hluboko. Dokonale neotřelý zážitek. Vzhledem k tomu, že sotva skončilo období dešťů a hlavní sezóna je v podstatě na samém startu, což je vidět i na velmi malém počtu turistů, tak si můžeme ze stran bazénu i zaskákat.
Po další vydařené koupačce jedeme na vodopád Fuipisia, na který se platí celkem nadstandardně vysoké vstupné ve výši 20 Tala (160 korun). Žena, která právě vylezla ze své venkovní sprchy, je ale přesvědčená, že nám slevu nedá a na stovku mi vrací rozmočené bankovky v hodnotě 80 Tala. Prý je to nejhezčí vodopád na ostrovech, a tak si musíme připlatit. S penězi vybranými od turistů žena nejspíše hospodaří po svém. Polorozpadlý dům a všudypřítomné odpadky ne úplně vhodně reprezentují vstup na cestu k nejhezčímu vodopádu v zemi. V tom, že je opravdu hezký, má nicméně
pravdu, uznejte sami.
Jen o pár kilometrů dál po silnici se směrem na jih nachází další vodopád, velmi podobný vodopádu Fuipisia. Samoa má zřejmě dva nejhezčí. Jmenuje se Sapo’aga a vstup k němu je důstojnější. Vstupní poplatek je o polovinu nižší. Vyhlídka je celkem daleko od něj, a tak jsme vděční, že máme slunce v zádech, kdyby bylo proti, moc bychom z toho neměli.
Naší další zastávkou je pravděpodobně největší highlight celého souostroví. Třicet metrů hluboká díra v zemi nesoucí název To Sua Ocean Trench, ve které lze plavat. Vstupné je opět 20 Tala (160 korun), nicméně to za to opravdu stojí. Voda na dně díry je slaná, je totiž propojena s oceánem. Není ale dobré zkoumat kudy. Když jsou velké vlny, v díře jsou silné proudy, proto byste neměli plavat k místům, odkud voda proudí a následně se zase odlévá. Dva muži za to na tomto místě zaplatili životem. Byli vtáhnuti silným proudem někam pod skálu a jejich těla nebyla nikdy nalezena. Když ale budete dodržovat vzdálenost, nic nehrozí a můžete v klidu plavat a potápět se, pár ryb určitě uvidíte.
Kousek odtud vedou i schody na pobřeží tvořené útesy. Najdete tu vyhlídku na rozbíjející se vlny a dokonce i mělký slanovodní bazén napájený cákajícími vlnami.
Po návratu na parkoviště u To Sui jsme se trochu zapotili. Nepodařilo se nám totiž nastartovat auto. Za tři hodiny se mu bezdůvodně vybila baterka. Holt auta z místních půjčoven nejsou žádné výstavní kousky a základní výbavu včetně startovacích kabelů samozřejmě postrádají. Samoánci jsou ale obecně celkem ochotní a nápomocní, a tak se nám zanedlouho podařilo sehnat druhou autobaterii, se kterou jsme auto nastartovali a mohli jsme odjet zpátky na ubytování.
Náš osmý den na souostroví míříme na jihovýchodní pobřeží, konkrétně na pláž Lalomanu, což je další dost ikonická zastávka. Nádherná barva vody, palmy, světlý písek, pro Samou typické altánky, ve kterých místní dokáží trávit i celé dny, silnice poprášená pískem, jednoduše typické turistické místo. Na pláži jsme strávili asi dvě hodiny, poobědvali jsme v přilehlé restauraci a pokračovali dál směr jezero Lanoto.
Téměř až k jezeru se dá dojet autem, nicméně je třeba nějaký pořádný offroad, kterým jsme my bohužel nedisponovali. Za přítomnosti asi deseti dětí jsme nechali auto na nejbližší, pro naše auto, sjízdné silnici a k jezeru jsme ty čtyři kilometry došli. Na kopci nad jezerem se dokonce nacházelo obydlí a na jezero bylo vyvedené z břehu molo, které ovšem primárně slouží k údržbě strojů, jelikož z jezera je voda odčerpávána dolů do města.
Posledním bodem našeho dnešního programu jsou vodopády Togitogiga v národním parku O Le Pupu-Pue. Další místo, kde se lze koupat a také skákat do vody z přilehlých skal, o ani jednu aktivitu se samozřejmě neochuzujeme. Byli jsme tu opět skoro sami. Vstupné po nás nikdo nechtěl, což se ale v sezóně může lišit, o čemž vypovídá přilehlé, prozatím uzavřené informační/turistické centrum.
Následují dva řekněme odpočinkové dny, během kterých jsme zašli i do baru v hlavním městě a potkali jsme tam několik na Samoe dlouhodobě žijících Evropanů. Utekli sem za klidem a dosud jim rychlý evropský život nechybí. 11. května nás jen pár minut po páté ranní vzbudilo zemětřesení. Vzal jsem si k ruce telefon, abych si vygooglil jeho sílu. Našel jsem tam informaci, že zemětřesení na Samoe dosáhlo 5,2 stupně Richterovy škály a že tsunami nehrozí. Jeho sílu jsme ale dokonale pocítili na naší chatce. Měli jsme pocit, jako kdyby ji někdo boural bagrem. Nepopírám, že stlučená dřevěná chatka na pilířích půl metru nad zemí nám zážitek možná ještě trochu zveličovala.
Dvanáctého se vydáváme opět do vnitrozemí, tentokrát bez auta. Začínáme autobusem, který zastaví tam, kde si řeknete. My vystupujeme na silnici šest kilometrů od jezera Lanutoo, kam máme namířeno. První dva kilometry vede cesta po asfaltu, na jehož konci číhá za zatáčkou první nástraha. Stádo krav s býkem. Jdeme normálně dál, posléze si ale všímáme, že býk tře kopyta o zem a snaží se nás zastrašit. To se mu samozřejmě povedlo, z jeho rohů jde respekt. Štěstí ale stojí na naší straně a po chvíli čekání a hledání jiné cesty se najednou stádo něčeho leká a opouští cestu. My tak můžeme pokračovat dál. Následující dva kilometry vedou pro změnu po polorozpadlé cestě, dříve nejspíše štěrkové, na jejímž konci je další past. Tentokrát je to smečka agresivních psů. Jsou minimálně čtyři.
Tito psi nejsou jako ti ve městě, na ně už nástražné kroky a křik nestačí. S kameny v kapsách tedy podlézáme plot z ostnatého drátu a cizím pozemkem štěkající psy v dostatečné vzdálenosti obcházíme. Poslední dva kilometry už jsou konečné klidné. Vedou pěšinou v džungli, která je dost podmočená, ale rozhledně lepší bahno než smečka agresivních psů
Po necelých dvou hodinách se konečně dostáváme k jezeru, ve kterém se zaslouženě vykoupeme. Na přilehlém polorozpadlém mole se občerstvujeme a pomalu se odebíráme zpět k hlavní silnici. Smečka psů nezklamala a je na svém místě. My proto volíme stejnou, již ověřenou taktiku, a opět podlézáme ostnatý plot s kameny v kapsách. Stádo krav včetně dominantního býka je mimo cestu a my tak bezpečně přicházíme k silnici.
Zbývá nám ještě návštěva vodopádu Papapapaitai, kam jedeme po chvilce stopování opět v korbě pick-upu. Jde bohužel o další nádherný vodopád, na který je vyhlídka umístěna daleko od něj. Zpátky od vodopádu jedeme do města zase stopem, tentokrát uvnitř auta. S řidičem si krátíme cestu rozhovorem o práci na Novém Zélandu, se kterou máme všichni bohaté zkušenosti. Tenhle týpek nás dostal tím, že věděl, že Česká republika existuje. Dokonce nám popsal, kde se nachází.
Poslední dva dny trávíme potápěním. První den se naší základnou stala vyhlášená hlubina Paloo Deep Marine Reserve. Předesílám, že jde o placené místo. Palolo Deep Marine Reserve je právě díky Palololské hlubině celkem dost unikát. Lze se tady potápět z obou stran útesu bez toho, aniž byste museli riskovat v části pobřeží, kde už jsou proudy. A to vše právě díky této hlubině, která ze strany oceánu zabíhá až téměř k pláži a vy z ní můžete pozorovat korálový útes v nevšední podobě a to stále z bezpečí. Pro potápěče je tady umístěna cedule, aby nemuseli hlubinu složitě hledat.
Druhý z těchto dnů jsme strávili na pláži nedaleko ubykace, kde jsme měli veliké štěstí a viděli jsme karety. Za mě dokonalé rozloučení se Samoou. Večer balíme a nasledující ráno odjíždíme na letiště a letíme zpátky na Nový Zéland. Všichni jsme se shodli, že to byly skvěle strávené dva týdny v úplně odlišném světě, kde pravidla moc neplatí. A to je přesně ten důvod, pro který Samou její obyvatelé tak zbožňují.
Autor textu a fotografií je Jonáš Kučera o sobě: « Vystudoval jsem obor cestovní ruch na OHS v Turnově a evidentně to byla dobrá volba. Od průvodcovských zkušeností na hradě Bezděz jsem si vyzkoušel roli stevarda u letecké společnosti Smartwings, kam se chci určitě vrátit. Aktuálně testuji, co se mnou udělá roční pobyt na Novém Zélandu, kam jsem v listopadu 2022 odletěl s bratrem dvojčetem a kamarádem ze střední školy. Společně si tady na základě working holiday víz hledáme příležitostné práce na novozélandských sadech, abychom měli z čeho financovat poznávání novozélandské přírody. Se začátkem podzimu na Novém Zélandu jsme si odskočili poznat nedalekou Samou. Cestování zdar!»
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
