©
Parta kamarádů se rozhodla stopovat. Chtějí poznat něco nového a zažít nějaké dobrodružství. Proto padá volba na stopování. Je to nejjednodušší způsob, jak poznat fajn lidi a zjistit něco o jejich zvycích a kultuře, která se nemusí nutně měnit jen s hranicemi jiných států.
Začátek cesty
Mířím na ÚAN Florenc a v hlavě se mi honí spoustu myšlenek, většinou ne moc dobrých. Plán cesty je následující: za 4 dny prostopovat více jak 1600 kilometrů po žalostně udržovaných slovenských a ukrajinských cestách. To by samo o sobě nebylo tak špatné, ale počasí se netváří nadějně a hlavně…
Horší je… No právě, ani mě nic nenapadá. Nic není horšího, než když stopují tři kluci. Rád bych popsal, jaká byla realita. Na úvod bych si ještě dovolil zdůraznit dvě věci. Cílové místo je ukrajinský Užhorod. Platí, že i cesta je cíl, a předesílám, že vše dopadlo nad naše očekávání.
Praha–Brno, bez stopu
Myslím, že vysvětlovat, proč jsme nechtěli ve 4 ráno stopovat na D1, je celkem zbytečné. Takže je 7 hodin ráno a žlutý autobus dojíždí na „Svoboďák“, odkud se musíme přesunout tramvají na místo, kde Hitchwiki doporučuje stopovat směrem na Uherské Hradiště. Nasedáme do špatné tramvaje, ale během 30 minut už jsme na místě. Lepím naši samolepku na blízkou ceduli a zvedám palec. Během 10 sekund zastavuje auto. Renault Mégane. Jeho majitel je ukázkový příklad jedince, který si podobné auto koupí. Je to z celkem 15 stopnutých řidičů jeden ze dvou, u kterých neznáme jeho jméno. Pracovně jsme mu říkali Ondra. Ondra je elektrikář a velmi příjemný chlap. Hodil nás asi 15 kilometrů na benzinovou stanici. Tam jsme udělali historicky první livestream na Instagramu, najedli se a šli pomalu znovu stopovat.
Obecné pravidlo zní, že na benzínkách je stopování vcelku jednoduché. Ne v našem případě.
Minuty plynou a až po dvou hodinách zastavuje auto. Obytňák. Starej obytňák. Z něho vykoukne sympatický mladý muž Petr. Petr je lezec a byl s ním dobrej pokec. Hodil nás celkem daleko a nadšeně vzpomínal na svoje stopařské mládí. Zmínil, že se chystá do Gruzie, o které my něco víme, takže měníme kontakty a ještě se určitě někdy uvidíme!
Na zastávce v Uherském Brodu
Začínáme chápat, že jsou dvě kategorie řidičů, kteří nám nezastaví – ženy a páry. Páry v drahých SUVéčkách chápu. Ženy asi částečně taky... A v tom nám staví Peugeot 206, respektive jeho majitelka Jarča. Od prvních vteřin má náš obdiv. Mezi prvními otázkami se ptáme, proč nám vůbec zastavila. Jarča je sociální pracovnice a pracuje s mentálně a fyzicky postiženými dětmi. Takový dobrák od kosti. A i když nás vzala asi jenom 5 kilometrů, tak na ni budeme ještě dlouho vzpomínat. Jediná slečna, co nás vzala.
Vyndáváme bágly, dáváme je k sobě a zvedáme palec k nebi. Dvě minuty čekání. Staví nová bílá Octavia. Ptám se: „Jedete do Trenčína?“ Marek odpovídá: „Jasně, já jedu až do Žiliny.“ My: „No to my vlastně taky.“ A už to zase začíná… Marek je super kluk, stavař. Bavíme se o škole, protože jsme oba studovali technické obory. Smějeme se, protože Marek jede z Prahy. On ale nevyrážel ve 4, nýbrž v 9. To je holt specifikum stopování. Musíš mít čas, a to my máme. Takže jedeme celkem dlouho a blížíme se do Žiliny, do Markova rodiště. Přiznává, že to není zrovna hezké město, takže ani nemáme v plánu se nějak moc zastavovat. Dojíždíme k místu, kde se bude dobře navazovat a zároveň je poblíž Billa, kde je o svátky všude mnoho aut. To nás dostává do situace, že musíme stopovat auta v zácpě. Krátíme si chvíli tím, že debatujeme s lidmi, kteří mají stažené okénko a něco na nás gestikulují nebo se smějí. Alespoň člověk zůstává pozitivní. To je při autostopu velmi důležitý faktor. Asi 20 minut a opět staví Octavia. Tentokrát ta II. generace, v černé.
Vystupuje mladý velký muž. Jmenuje se Tomáš a je geodet. Je z Prešova a míří za rodinou. Velmi inteligentní a sympatický člověk. Bavíme se o všem možném. O autech, o cestování, o práci… Cestou míjíme Spišský hrad – největší hrad ve střední Evropě. Pokud někdy budete v téhle oblasti, určitě ho zahrňte do svých plánů. Cesta začíná plynout rychleji a dostáváme se do Popradu. Tam se s Tomášem loučíme a po krátké poradě se rozhodujeme, že dnes dostopujeme do Košic.
Cesta na optimální stopařské místo nám bude trvat asi 15 minut, takže opět spouštíme streaming a konverzujeme s našimi kamarády a dalšími lidmi přes Instagram. Poté už jen krátká zastávka na čerpačce a opět zvedáme palec. A po pár minutách potkáváme Adama. Adam je „ajťák“. Doporučil pár věcí v Košicích, které se ukázaly jako velmi dobré, takže děkujeme! Kdo by jel do Košic, určitě by neměl vynechat restauraci Zlé časy a undergroundový podnik Collosseum. To „koloseum“ asi nedoporučujeme pro starší nebo velmi citlivé a nesmělé jedince.
Košice – první noc
Do Košic se dostáváme asi v 17:30h. Tedy shrňme si to. Za 10 hodin jsme prostopovali asi 460 km. Blízko náměstí potkáváme známé a ti nám doporučí a zařídí velmi hezké ubytování. Jsme celkem unavení…
Ráno po snídani se rozloučíme s milými slečnami na recepci a míříme do asi 20 minut vzdáleného nájezdu na dálnici do Michalovců. Čekáme, že během pár minut někdo zastaví, ale čekání se protahuje. Asi po 30 minutách staví Majo. Skvělý chlapík, který pracuje v Německu. Ukazuje nám Dargovský priesmyk, což je slovenský válečný památník. Je přímo u cesty, takže je to ideální místo na krátké občerstvení. Majo nás odváží do nedaleké vesnice, kde je plno Romů, takže zažíváme typické východní Slovensko. Je to ale zábava a s některými prohodíme pár slov a jinak pozorujeme dění ve vesnici.
Znovu je to chvilka a staví nám Peugeot 206. Zřejmě na Slovensku populární auto. Řidič se jmenuje Vlado a pracuje na místním obecním úřadě (Michalovce). Naše debata se stáčí k uprchlíkům a nepřizpůsobivým obyvatelům našeho východního souseda, což je zajímavé. Přeci jen jde o názor člověka, který pracuje v sociálním odvětví v geopoliticky zajímavé oblasti. Vlado nás odvezl asi 15 kilometrů a vyhazuje nás u autobusové zastávky.
Tam spouštíme první facebookový livestream. Dlouho ale netočíme, asi po půl minutě nám staví zahradník Tomáš, který jede v novém Golfu. Krátce se bavíme a po pár minutách oba zjišťujeme, že máme společného kamaráda. To mě opravdu pobaví a máme zase jeden neuvěřitelný zážitek. Tomáš nás také neveze dlouho, takže proces vyndávání velkých krosen z kufru a kabiny auta absolvujeme už po x-té.
Ukrajina na téměř na dohled
Nyní jsme již kousek od ukrajinských hranic a ani nevíme, že za chvíli zažijeme jeden z nejlepších, nejvtipnějších a nejzajímavějších stopů. Do cesty nám totiž vjíždí Vitalij se svojí legendární Felicií.
První Ukrajinec, který nám staví. A doveze nás přímo do Užhorodu. Vitalij, to je velký dobrák a srandista. Se svojí Felicií jezdí asi 150 km/h po okreskách a je evidentně rád, že nás potkal. Byl pryč několik měsíců a teď jede za svojí rodinou. Živí se totiž jako řidič kamionu. Vypráví, jak jezdí do Turecka a dalších zemí, a já mu zase vyprávím o našich zážitcích z Gruzie. Cesta ubíhá rychle, dobře si povídáme a přibližujeme se ke slovensko-ukrajinským hranicím. Vitalij nám říká, že to bude trvat asi hodinu, což se nám zdá dlouhé, ale věříme mu.
Když stavíme, vystoupím z auta a fotím si hranice. Vitalij na mě z auta ale hned křičí svojí lámanou slovenštino-ukrajinštinou, ať si opět nasednu, nebo nás zastřelí. Trochu si z nás dělá legraci, ale to, že se hranice nesmí fotit, myslí vážně. Vše probíhá vcelku dobře. Auto i věci prohledávají dva celníci a zdá se, že vše jde hladce. Nasedáme a máme popojet k celníkům na ukrajinskou část hranic. V cestě nám nic nebrání. Tedy až na závoru… Té si Vitalij nevšiml, a vzhledem k tomu, že byl otočen na mě, protože mi zrovna podával pasy a ještě něco vysvětloval, srážka s ní byla na světě. Všichni jsme strnuli, tedy až na Vitalije… Celá hraniční jednotka byla na nohou a nastalo vysvětlování, kdy jsme já a Vitalij vyšli z auta. Teď se moje čeština hodila. Závora byla celkem rozbitá, ale autu se kupodivu nic nestalo.
Všechno se po chvilce důkladných kontrol vysvětlilo, členové hraniční stráže závoru opravili a jelo se na ukrajinskou část hranic. Tam nás kontrolovali dvě hezké Ukrajinky, což zvedlo náladu nejenom nám, ale podle úsměvu na tváři i Vitalijovi. Poté jsme již pouze zastavili vyměnit peníze a po dalších 3 kilometrech jsme byli na místě. Zvládli jsme to! Jsme na Ukrajině.
Pár vět o autorech: "Jsme parta kluků z Prahy, kteří se znají už od mala a v posledních letech jsme se nadchli do prozkoumávání světa stopem. Nejraději jezdíme směrem na východ, ale i kamkoli jinam na místa, který stojí za to objevit. Chceme vytvořit komunitu stopařů a sdílet navzájem příběhy ze stopu z různých zemí pomocí článků, který můžeš napsat i ty! Rádi mluvíme a píšeme o tom, co nás baví…"
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Ukrajiny? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Ukraine.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
