Vydal jsem se pěšky z Brna do Porta. V minulém díle jsem si užíval plody sladké Francie, jejich milých obyvatel, nádherného počasí, dozrávajících hroznů a najednou, po alpských deštích a nevyspání, si svou cestu skutečně užíval jako dovolenou. Menší energetická krize v Pyrenejích však dávala tušit, že do cíle mě ještě pár překážek potká a nemine. Začínal říjen a čekalo mě pobřeží deštivého severního Španělska.
Španělská telenovela
Po větrem a studenými přeháňkami bičovaných Pyrenejích ovšem překvapivě nastalo něco, co jsem si v deníku označil jako „nasládlá španělská telenovela.“ Slunce se opět rozzářilo, teploty se držely na konstantní hladině 20 – 23°C a já si tu pouť kolem moře – oficiálně Camino del Norte – doslova rozkošnicky užíval. Po francouzském venkově mě pohltil ruch a kvas velkých měst Irun, Sebastian či Bilbao. Ceny nejen kávy opět poklesly. Potkával jsem spoustu příjemných lidí s pusou od ucha k uchu a navzdory varování, že se spaním nadivoko je to ve Španělsku složitější, jsem oproti Francii nepociťoval žádný zásadní problém. Z vnitrozemské dovolené se stala často plážová vycházka, vedoucí dlouhé kilometry kolem příboje Atlantiku, v jehož vlnách jsem i několikrát denně dováděl a odpočíval.
Křížem krážem Baskickem
Od Irunu do Bilbaa jsem se pohyboval ve svébytném španělském Baskicku. Místo „Camino de Santiago“ tudy vedla „Donejakue bidea“, pes byl „estekan“, toalety „komunak“, vítejte „ongi etorri.“ Hrdelní řeč domorodců hřímala podobně jako před lety gruzínština; díky strmým svahům, bujné vegetaci a četným stádům ovcí jsem si připadal skoro jako na Kavkaze. Město Gernika-Lumo, tedy světoznámá Picassova Guernica, na mě hluboce zapůsobila odkazy na bombardování během španělské občanské války a replikou obrazu, který vše připomíná.
Nečekaná lahůdka
Jak jsem si tak kráčel požehnanou Kantábrií a později Asturias, lebedil jsem si, že mi vlastně nic nechybí. A přesně v tu chvíli se vplížil nečekaný nepřítel. Začalo to vlastně už kdesi ve Francii, tam ale celý výstřelek záhy odezněl. Tady mělo přijít ostřejší finále. Zevní hemoroid neboli perianální trombóza rozhodně nepatří mezi obvyklé poutnické neduhy. Na wikiskriptech jsem našel, že jím trpí hlavně lidé se sedavým způsobem života. Začal jsem tedy jíst víc zeleniny a méně vysedávat po kavárnách. Ale vážně, šlo o nejzásadnější zdravotní komplikaci celé pouti. V noci se nedalo ležet, spát, přes den jsem se ploužil jako nahrblý Quasimodo a nemohl ani kýchnout – tak moc ta pulzující věc bolela. Pokud by se situace nelepšila, zvažoval jsem se nějak dohrabat do nemocnice v Oviedu a požádat tam o operaci. Jakási zázračná mast z místní lékarny nakonec stačila k tomu, aby se novotvar postupně zatáhl a přestal komplikovat cestu.
Nejen poutnické družby
Když navečer pršelo v pobřežním Castro Urdiales, rozhodl jsem se porušit nepsané (a nikdy nevyslovené) pravidlo o noclezích nadivoko a prostě přespal v albergue. Tyto laciné ubytovny pro poutníky tvoří ve Španělsku či Portugalsku neodmyslitelnou součást poutních stezek. Stačí se prokázat credencialem (poutnickým průkazem) a můžete se za drobný obnos ubytovat, osprchovat či dokonce přeprat a vysušit prádlo. Albergues jsou také epicentrem poutnických družeb, výměny kontaktů a zážitků. Čím blíž k Santiagu, tím byla atmosféra tišší, jaksi koncentrovanější. Řada poutníků se vydává prožít svoje Camino na posledních pár desítek kilometrů, pro mnohé představuje hlavní motivaci poutnický glejt, vydávaný v Santiagu de Compostela. Což není nic proti tomu, jen to svědčí o neustále vzrůstající popularitě Svatojakubské poutní stezky.
Kromě navazování kontaktů s poutníky a poutnicemi jsem byl také hostem u českých kamarádů – Markétky a Miloše, kteří mě pozvali do apartmánu v Lastres. Markétka vařila tamní surfařské komunitě, Miloš se živil jako IT, měli tam i dvě malé dcerky a sami bydleli v karavanu. Ukázali mi třeba nedalekou zajímavost – Huellas de dinosauríos, stopy dinosaurů otištěné ve zkamenělém písku.
Když přišel podzim
Zbývalo překonat poslední horskou překážku, Cordillera Cantábrica. A právě tehdy přišly deště. Pomalé, táhlé, studené, smutné, podzimní. To, co jsem čekal od samotného začátku severního Španělska, udeřilo v plné síle až v asturských horách. Podzim se mi znenáhla vkradl i do duše. Jak se cíl postupně a nenávratně blížil, duše najednou zavětřila a tělo se téměř vznášelo. Až mi musel meniskus pravého kolene vlídně připomenout, že bych se měl krotit. Symbolika svatojakubské mušle postupně narůstala a houstla, stejně jako davy poutníků na hlavní větvi, Camino Francés, kam jsem se napojil za městem Melide.
Světové epicentrum poutnictví
Santiago de Compostela, neboli Svatý Jakub v poli hvězd, je suverénně nejnavštěvovanějším poutním místem na světě. Od roku 1990 se počet poutníků kontinuálně zvyšuje a v současnosti jich tam každoročně dorazí přes 300 000. Právě proto jsem si to naaranžoval tak, že přespím těsně před Santiagem a k úchvatnému Svatojakubskému chrámu dorazím mezi prvními. Užil jsem si chvíli tiché samoty a pak se stal součástí velké arény emocí, které tady v cílovém bodě nechali poutníci naplno propuknout. Slzy štěstí, dojetí i smutku, že něco nádherného končí. Upřímně, já sám jsem si prožil v Santiagu hluboký úder smutku nad ztrátou blízkého člověka. Když jste tak dlouho sami, psychicky a fyzicky unavení a ještě navíc na mimořádně duchovním místě, podobné věci vás zasáhnou mnohem silněji než doma.
Cílová rovinka „na morál“
Bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. Jakmile jsem dosáhl Santiaga, jako by si duše řekla, že právě tohle byl ten cíl, za kterým se celou dobu pachtila. Tělo najednou polevilo a začalo bolet, vůle se téměř úplně rozložila. Věděl jsem, že mě čeká zhruba osm posledních dnů… ve vytrvalém podzimním dešti. Galicijská a později portugalská krajina přitom vyzařovala zvláštní oceanický, skoro až irský půvab. Těžko poznat, kde která vesnička začínala a kde končila, utopená ve spletitém sytě zeleném oceánu atlantské vegetace.
Ve Valenca do Minho jsem se setkal s opravdovou poutnickou celebritou. Sedmdesátiletý José Antonio García kdysi přežil námořní neštěstí a od té doby chodí po svatyních celého světa, aby vzdal díky Bohu. Nachodil už 110 000 kilometrů a upřímně se těšil do rodného Cádizu za ženou, dětmi a vnoučaty.
Do Porta jsem nakonec dorazil 5.11. 2019 odpoledne. Ten den vysvitlo nesmělé portugalské sluníčko a tvořilo tak kulisu k posledním kilometrům a metrům, které mi zbývaly k majáku při ústí řeky Douro – vysněnému cíli cesty. Po 114 dnech a 3604 někdy drsných, ale většinou krásných kilometrech.
Resumé
„A co ti ta pouť vlastně dala?“ byla jedna z nejčastějších otázek bezprostředně po návratu. Je víc než rok po pouti a já dodnes neumím přesně odpovědět. Bezesporu mi toho dala mnoho: pocit, že žijeme na bezpečném, prostupném kontinentu (než přišla na scénu koronavirová opatření), že odteď budu pevnější a silnější člověk (než dorazily popouťové deprese) nebo že odteď bude všechno jinak (a ono se toho ve finále zase tolik nezměnilo).
Ale něco přece jen.
Téměř v jakékoli životní situaci mi vytane, jak bych to asi řešil na pouti. Jakékoli rozhodnutí prochází „filtrem pouti“. Život se mi díky tomu projasnil a zjednodušil. A už jenom proto ta pouť stála zato.
Autor článku a fotografií — Ondřej Herzán: «Jsem vystudovaný geograf. Pět let jsem působil jako koordinátor promo akcí ve VIDA! science centru,pracoval jsem také ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka a učil na PřF a FF Masarykovy univerzity. Založil jsem Třebíčský půlmaraton, vydal 2 hudební CD a napsal knihu Bez kvaltu k Baltu. Aktuálně provázím v Brněnském podzemí.»
Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
