Vydal jsem se pěšky z Brna do Porta. V minulém díle se mi podařilo překonat Alpy a dorazit k Ženevskému jezeru. Zadarmo to nebylo. Zima, deště, hlad, vyčerpání a více než měsíční osamění se na mě podepsaly těžkou psychickou krizí. Ve hře byla i varianta otočit se na podpatku a nejbližším vlakem odjet domů. Z nejhoršího mě vytáhlo prosluněné Ženevské jezero a také touha konečně spatřit onu "sladkou Francii", které jsem se dosud kdovíproč vyhýbal. Teď jsem v ní měl strávit – podobně jako Verneovi hrdinové v balónu – krásných pět neděl a urazit skoro 1200 kilometrů.
Je Francie opravdu sladká?
Pointa se má prozrazovat až na konci, ale já poruším tradici, protože to jinak nejde. Je. Někdy dokonce i přeslazená, pokud se poutník nafutruje všech těch balených briošek, sušenek a dalších pochutin "pour les pélerins", nastražených u cesty. Jiný svět začíná hned za hranicí. První vesnice, Neydens: lidé klábosící na lavičkách, popíjející dobrou kávu, z místní pekárny se line omamná vůně čerstvě upečených croissantů. V zahradě pokřikují děcka nad partičkou pétanque. Jako by se lahodná francouzština otiskla do všech těch úsměvů, mávání, nezištných rad, kde vzít pitnou vodu, případně tou vodou poutníka rovnou podarovat. Hned první večer jsem byl pohoštěn nejprve noclehem na zahradě, později snídaní u dobrých lidí. Na rozdíl od Rakouska, kde mi pohostinství v Haibachu hned zkraje vyvrátilo předsudky o studených rakouských čumácích, tady se naopak sladká Francie začala zhmotňovat přímo před očima.
Kdybych tušil, co přijde později, kdesi za Francouzským středohořím! Nevinné pozvání na kávu, z něhož se vyklubal oběd spojený s velkým prádlem. Stejně nevinná otázka v parném odpoledni vyprahlé krasové planiny, ústící v mezinárodní družbu, nocleh a ještě snídani. Kdo by čekal, že se ta pohádková postarší víla s hostelem zjeví doslova in the middle of nowhere. Pod Pyrenejemi mi pak bezdomovec u supermarketu přinesl vanilkový koláč, zlehka se uklonil a odešel, aniž by čekal na jakýkoli revanš. Tehdy se mi draly slzy do očí, spílal jsem všem svým předsudkům a styděl se za svou lépe či hůře skrývanou lakotu. S tou jsem ostatně sváděl boj po celou francouzskoun etapu. Četné servez-vous, poutnické kavárničky s dobrovolným příspěvkem, vedly k neutuchajícímu souboji mezi štědrým srdcem a čecháčkovskou vyčuraností. Nutno přiznat, že to mnohdy skončilo tím druhým. Ale taky, že se to postupně zlepšovalo. Člověk tady najednou své boje mohl sdílet s kolegy a kolegyněmi.
Nebýt sám
Ano, poutníků a poutnic za hranicemi skokově přibylo. Stále byly dny, kdy jsem nikoho nepotkal, ty ale postupně mizely a za poutnickým uzlem Le Puy-en-Velay prakticky ustaly. Do řeči jsme se dávali přirozene, nenásilně. Potkal jsem poutníky milé – třeba Němku Hildegard nebo Florence kdesi z Fontainebleau, která mi kladla na srdce, že zdaleka ne celá Francie je takhle přívětivá, že v Paříži vládne spěch a nevšímavost. Stejně tak ale i mírně arogantní frajery, jakým byl třeba padesátník Francois. Ten mi pohrdavě vytkl absenci trekových holí a umlčela jej teprve informace, že i tak jsem zvládl přejít Alpy.
Nebo naopak kilometry hltající vlčáky. Jeden Rakušan tak při opakovaných setkáních vždy zahalekal, v kolik ráno vstával a kolik už má v nohách kilometrů. Jindy mě předbíhala švitořivá, vysoká a velmi štíhlá paní s parapletem, jejíž chodecký tempomat a verbální kulomet odrovnávaly všechny ošlehané péleriny.
Co mě trochu zaráželo, že jsem ani ve Francii nepotkal žádné poutnické krajany. O Češích a kopřivách se přece ví, že je najdete všude po světě. Prostřednictvím samolepek na sloupech či v kostelích jsem se nakonec seznámil alespoň se dvěma českými příběhy. A ty věru stály zato.
Dvě české stopy
David Dominique Dvořák se vydal pěšky z vísky Jakub u Kutné Hory do Santiaga. Svou poutí chtěl upozornit na konkrétní vážně nemocné děti a vybrat peníze na jejich léčbu. Původní plán přefrčet Evropu šíleným tempem 55 km / den vzal brzy zasvé. Ani ne kvůli zdravotním problémům, jako spíš lidem při cestě, kteří pomoc nabídli nebo o ni sami poprosili. David si uvědomil, že spěch není to hlavní a že by se neměl bránit situacím, které pouť doprovázejí. Do Santiaga nakonec dorazil i tak za úctyhodných 88 dní, s vědomím, že skutečně pomohl trpícím dětem.
To Milan Langer, vozíčkář z Olomouce, měl stejný sen, který mu pomáhalo splnit několik mladých lidí. Těžko si představit obtížnější situaci, než se ve dne v noci starat o člověka s omezenými možnostmi pohybu, nota bene, když trávíte týdny a později měsíce s lidmi, které jste před startem neznali. Příběh Milana měl bohužel tragickou dohru. Právě ve Francii, v městě Decazeville, jej stihly zdravotní komplikace, které se stupňovaly a o týden později jim bohužel podlehl. Z piety a úcty jen poznamenám, že část výpravy se rozhodla dojít do Santiaga a na mys Fisterra právě pro Milana.
Silné, strhující příběhy... a hřejivé vědomí, že se člověk za své krajany nemusí tady na Caminu stydět.
Počasí a krajina
K celkovému francouzskému rozpoložení přispívalo i dlouhé, krásné babí léto (jaká odměna za vytrvalé alpské slejváky!), těžká vůně dozrávajících hroznů a také nekonečná proměnlivost tamní krajiny. Kdesi jsem četl, že Francie je jedním z nejrozmanitějších států Evropy. S klidným svědomím to mohu podepsat. Z doznívajících strání Savojských Alp se otevřel divukrásné údolí Rhony, aby o pár desítek kilometrů dál přešel v soustavu krasových planin, pocukrovaných opuštěnými selskými vesničkami.
Čím hloub do vnitrozemí, tím víc sílila poctivá kamenná gotika a když se krajina zlomila do sopečných hřbetů, kuželů a táhlých, jako by rumunských či arménských planin Massifu Central (Francouzské středohoří), skutečně se na pár dní zastavil čas. Massif Central, historický region Auvergne, mě překvapil ze všeho nejvíce. Mrazivá mlha v kaňonu řeky Allier; pohádková kaplička vtesaná ve skále pod znělcovými varhany; boubelaté, nakypřené a v sobě navzájem vestavěné sopky; vysoko položené prérie, které mě zavály daleko do dětství s Mayovkami. Le Puy-en-Velay s magickými štíty, uzavírajícími středověkou citadelu a působivý chrám Notre Dame s ranní mší pro poutníky. Nevýslovná, zapomenutá a odlehlá krása, kterou jsem mnohdy vnímal se zatajeným dechem a přál si, aby nikdy neskončila.
Doubravami porostlé vápencové plošiny přírodního parku Quercy nabídly zase úplně jiný feeling, ten jižanský, pontický, bezmála středomořský. Viděl jsem stromovou užovku, jak si začerstva pochutnává na ještěrce, kočku zápolící se slepýšem i kostru srnce, zřejmě ohlodanou vlky.
Gaskoňsko, rodný kraj rytíře d´Artagnana, přineslo do duše spíš závan podzimního krasosmutnění, ztělesněný větrem prohánějícím se po sklizených polích a čeřícím hladinu závlahových jezírek. Relativně nejméně záživný dílek Francie rozčísla mohutná hradba Pyrenejí, kde jsem si prožil svou soukromou krizi středního věku a ve zdraví ji ustál. Podcenil jsem ty nečekaně strmé hory a málem na to doplatil celkovým vyčerpáním. Akutní nedostatek vody a zásob jídla mě přinutil pozměnit trasu a místo hřebenovky slézt na úpatí s civilizací. Menší cíl – přejít hřeben Pyrenejí – jsem tak obětoval ve prospěch většího – dorazit ve zdraví do Santiaga a Porta.
Drobná vada na kráse
Snad jediná kaňka na celém tom rozzářeném francouzském putování mě napadá. Chemin-de-Saint-Jacques vedla pohříchu opuštěnými krajinami a záhy jsem zjistil, že je problém udělat pořádný nákup. Obchody ve vesnicích byly buď a vendre, a louer, fermé, popřípadě na nich visel neúprosný vzkaz fermeture definitive. Lidé se z těchto regionů houfně stěhují pryč a s nimi i služby. Občasný Carrefour někde ve větším městečku byl doslova spásou poutníkovy pokladny, poněkud rozkývané švýcarskou drahotou. Jako zvídavému geografovi mi také trochu vadilo, že cesta si vybírá opravdu ty pohádkové kouty a nevede příliš do velkých měst, lemovaných průmyslovými polygony a no-go zónami. Ne že bych neměl strach tam zabrousit, chtěl jsem ale Francii zkrátka poznat se všemi jejími krásami i bolestmi – což se nakonec nepodařilo. Rozhodně si ale není nač stěžovat. Kávu tam měli znamenitou, zdraví – až na jedno drobné zakolísání, které zmíním v dalším pokračování – drželo správný kurs a noclehy – s výjimkou toho na veřejných toaletách – nedaly vzniknout žádné dramatičtější zápletce.
Jestliže česká etapa představovala spíš výlet po známých a loučení s rodinou a kamarády a průchod Alpami boj o tělesné a duševní zdraví, teprve ve Francii jsem si připadal opravdu jako na dlouhé, báječné dovolené.
Autor článku a fotografií — Ondřej Herzán: «Jsem vystudovaný geograf. Pět let jsem působil jako koordinátor promo akcí ve VIDA! science centru,pracoval jsem také ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka a učil na PřF a FF Masarykovy univerzity. Založil jsem Třebíčský půlmaraton, vydal 2 hudební CD a napsal knihu Bez kvaltu k Baltu. Aktuálně provázím v Brněnském podzemí.»
Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
