Pěškobus Brno - Porto - 2. část - Napříč alpskými zeměmi

O. Hrzán

Vydal jsem se pěšky z Brna do Porta. V prvním díle jsem se věnoval nápadu, přípravám, vybavení a tuzemské cestě. Povídání vrcholilo večeří na česko-rakouském hraničním patníku, který symbolizoval prostupnou, propojenou Evropu. A zároveň určitou nejistotu, jak to bude dál. Největší evropské velehory se přiblížily.

Pohádkové entrée

Ověřil jsem si to u mnoha osamělých poutí i cest s kamarády. Jakmile překročím hranici, vyvstane v hlavě menší chaos. Jazyk, zvyky, obyčeje, využití krajiny – a z toho praktického třeba levné kavárny a obchody. Nic mi v tu chvíli není vlastní, musím si nová schémata teprve osvojit. Nejinak tomu bylo s Rakouskem. Vědomí, že teď už půjdu několik měsíců cestou necestou skutečně jen cizinou, mě na chvíli ochromilo. Navíc mě tížila obava, že s hledáním noclehů to v kultivované krajině našich jižních sousedů půjde spíš od desíti k pěti.

Reichenau

Osud má ale naštěstí smysl pro humor. A ujistil mě o tom hned v nejbližším městečku, Reichenau im Mühlkreis. 
Šlo o zřetězení několika zdánlivě nesouvisejících příběhů, které se teprve ve finále pospojovaly. Začalo to svatbou v místním kostele, kterou jsem dokumentoval. O chvíli později mě stařičká paní na náměstí požádala, abych jí pomohl domů, že se jí porouchalo chodítko. Chvíli jsme jen tak seděli a paní hostitelka mi pak dala výrazně najevo - pokračuj přes vesnici Haibach. Moc se mi nechtělo, cesta vedla zbytečně přes kopec a pak strmě dolů do Lince. Ale budiž, proč nakonec neposlechnout radu domorodkyně. Jak jsem tak kráčel rozsáhlými, jako by valašskými pastvinami, najednou mi zastavilo auto. Musel jsem sympatickému pánovi vysvětlit, co to obnáší být poutníkem. Zdálo se, že pochopil – ale jen do chvíle, než mi o pět minut později zastavil podruhé. Tentokrát už vytáhl z rukávu silnější kalibr: pozvání na večeři. I napodruhé jsem svezení odolal, ale pozvání přijal s tím, že ke svému hostiteli dojdu domů pěšky.

Poutnické kamínky

A stalo se.
Popisovat ten večer, plný výtečného jídla, výhledů na šťavnatou krajinu vysoko nad Lincem, filozofických i politologických debat a dokonce hraní na ukulele asi nemá moc význam, to se prostě musí zažít. Byznysmen Wolfgang Kögelberger – společně s francouzskou ženou Cristine – mi hned na začátek dali pádnou odpověď, že to prostě nějak půjde. 

Co s tím vším má společného ta svatba? Mí pozdější hostitelé z ní zrovna jeli, ženil se jejich mladý soused. A ta starší paní v Reichenau? Nebýt její rady, nikdy bych se přes Haibach nevydal a hostitele obloukem minul. "V Alpách se Ti začnou dít zvláštní věci," říkal mi poutník Oliver v Budějovicích. Pravdu měl jen částečnou – začaly se dít už daleko před Alpami. 

Nedaleko Einsiedeln

Nečekané Rakousko

Vůbec, zdálo se, jako by se mi Rakousko rozhodlo předvést svou netypickou tvář a bojovat proti všem možným klišé s touto zemí spojených. 
V první řadě noclehy. S odstupem lze říct, že právě v zemi našich sousedů se mi spalo vůbec nejlépe. Břeh divoké řeky Ager, turistické přístřešky a odpočívadla, prázdné seníky, stupňovitá bylinková zahrada, křížová cesta, dokonce i posed a dvě vyfintěné tyrolské kapličky – tam všude jsem hlavu složil a odnikud mě nevyhnali. Narozdíl od Olivera mi sice nikdo snídani přímo do kaple nepřinesl, ale to bych už po zážitku z Haibachu chtěl asi trochu moc. Náhodná pohoštění u cesty – včetně výtečných klobásek – prostě musela stačit. 
Dalším překvapením byl... hluk. V údolích, jimiž jsem procházel, se akusticky slévalo řinčení dálnic, hučení hydroelektráren a později, v Alpách, i řev rozvodněných bystřin. Nedostatek uklidňujícího lesního ticha mě zpočátku vcelku iritoval, později jsem si zvykl a v Tyrolsku už to přece jen nebylo tak dramatické. 

Tyrolská kaplička

A pak ty deště. Po několika suchých českých letech už člověk odvykl provazcům lijáku, který přicházel i několikrát denně. Trochu vlhčí podnebí bych v Alpách čekal, nikoli ale rozvodněné, burácející toky a ujíždějící svahy. Za Landeckem byla dokonce Svatojakubská cesta částečně uzavřená a nutila poutníky sejít na silnici. Shodou náhod jsem na ni zabloudil zpět a pozoroval balvany uvolněné ze strže. 
Snad nejvíc mě ovšem překvapilo, že Rakousko je tak trochu... české. Pěšákovi nemohly uniknout jako by zapomenuté, zaprášené, "zjizvené" kouty městeček, občas určitý chaos, jindy streetart. Navíc všude samý Nowotny, Studeny, Divisek. Večeře česko-rakouského přátelství na pohraničním patníku kdesi u Dvořiště to vystihla líp, než bych v danou chvíli čekal. 

Běháme s Emilem

Jak zabloudit v Lichtenštejnsku

Jak? Jednoduše. Stačí být geograf. Pořád přenášíte mapový obraz do reality, něco se vám nezdá a ve finále zabloudíte nejprve do Lichtenštejnska (ano, chtěl jsem jít severnější větví Jakobsweg) a nakonec dokonce v Lichtenštejnsku. Myslím, že jsem prvním poutníkem z Čech až na konec světa, kterému se tento double podařil. "Odtud vedou všechny cesty do Švýcarska!" podivil se pán v městečku Mauren a rezolutně máchl rukou do kotliny Rýna, kolem které se celé velkovévodství rozkládá. Kdyby tak tušil, že ten zmatený cizinec dneska přespí v nepravděpodobné budce plné pavučin, tlakových lahví a prastarých diplomů a dalšího vybavení (zřejmě) místních hasičů... Jistě i o existenci oné budky by měl velké pochybnosti. Lichtenštejnsko je opravdu vypulírovanou zemí, uhlazenou, jako ze škatulky. Dokonce víc, než sousední Švýcarsko. 

Švýcarská krajina

Tíže helvétského kříže

Pokud jsem se nějaké země na své pouti tajně (a díky blogu a kontakty s blízkými i veřejně) obával, pak právě konfederace mezi Rýnem a Ženevou. Draho, přísno, těžko kde hlavu složit a případně vysoké pokuty – o tom všem jsem se předem dočetl. Řada z těchto obav – jak by můj táta pravil – se ukázala jako sudá. Tedy kromě těch pokut. Noclehy se stávaly dobrodružstvím samy o sobě; při hledání jednoho jsem ujížděl k potoku, duchapřítomně zabodl deštník do svahu a tím o něj prakticky přišel. Jindy jsem spal v nečekaném sousedství noční motorkářské rallye, o noc později promokl v pravé alpské bouři, ani zubožený nocleh kdesi v trní nescházel. 

I takto spí poutníci

V důsledku všech těchto lapálií jsem na kost nejen promokl, ale také zhubl. Kdesi za polovinou Švýcarska mi na záda sedla dosud nepoznaná krize. Psychika šla spirálovitě do hlubin, cítil jsem se neskonale sám, vyprahlý, těžce nevyspalý, bylo mi smutno a zápasil jsem sám se sebou. Moc dobře jsem si totiž uvědomoval, že se nacházím teprve ve třetině vysněné pouti do Porta. Na vrata pomalu ťukalo září a já si nechtěl představovat, co mě čeká u říjnového a listopadového Atlantiku. Čtyřicet dní je magické číslo, tolik strávil Ježíš na poušti nebo obležení Arméni na hoře Musa Dagh. Nikdy jsem tak dlouho nebyl pryč z domova, natož osamělý. To vše se podepsalo na mé tupé odevzdanosti; chvíli jsem reálně přemýšlel, zda nebude lepší čestně to zabalit a přiznat si, že jsem si ukousl opravdu příliš velké sousto. 

Prostě značení...

Rozřešení celé situace přišlo v kamenné kapli ve Vucherens. Tam jsem nahlas odevzdal své problémy vyšší moci a bylo vymalováno. Jednou sis tuhle cestu vymyslel, máš na ni vyděláno, jsi zatím bez rodiny a západní Evropa je prostupná jak nikdy dříve. Tak žádné výmluvy a hybaj do Francie! Zhruba tahle myšlenková konstrukce mě doslova nakopla dál. A teď už jsem věděl, že pouť prostě tak či onak dokončím. 

Kolega poutník

Švýcarské střípky

Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že Švýcarsko představovalo dva týdny nepřetržitého utrpení. Opak byl ale pravdou. Romantická zubatina alpských štítů, ozářených sluncem; skoro každý den koupel v průzračném jezeře s pitnou vodou; nevšedně průchozí kraj pastvin, plakátových lučin, zvonících stád krav a ovcí, strmých svahů nahoru a dolů či takřka "čokoládových" městeček typu Appenzell a Gonten. Jestliže se do puntíku naplnila klišé o švýcarské drahotě a složitém nocování, tak nutno dodat, že i ta o půvabech a krásách švýcarské krajiny. 

Fribourg

Slovy Míly Nevrlého jsem dosud hrál "hru na diamantové zdraví" a "nudlička se mi u nosu nezatřpytila." Tělo si vzalo denní nálož kilometrů za svou a zkouška Alpami je zocelila. Díky lehkým běžeckým botám se mi vyhnuly puchýře, bolesti nohou zmizely a snad jedinou kaňku na kráse znamenalo občasné píchnutí v levé podkolenní jamce. Nešlo ale o nic vážného a ve Francii problém sám odezněl. Horší trápení mělo teprve přijít.

Nejvyšší bod cesty - Arlberg Pass

A nakonec ani s těmi domnělými "alpskými studenými čumáky" to nebylo tak zlé. Mnozí kolemjdoucí se přátelsky usmáli, prohodili něco povzbudivého či pomohli dobrou radou. Kamarádka Lenka ze Slovenska mi dokonce zařídila nocleh u vzdáleného příbuzného v malebném městě Schwyz. Pili jsme s Damianem švýcarskou Rivellu i slovenský Šariš, povídali si německy a zašívali roztrhanou košili českého vandráka. 
A když se pak z horských mlh, dešťů a rozervaných myšlenek rozvlnilo hluboko dole největší alpské jezero, Lac Léman, oblíbené útočiště slavných osobností s výhledem na šťavnaté vinohrady i bílou čepici Mont Blanc, bral jsem to jako skutečnou odměnu za ten neskutečný měsíc v kulisách evropských velehor. 

Údolí Innu

Autor článku a fotografií — Ondřej Herzán: «Jsem vystudovaný geograf. Pět let jsem působil jako koordinátor promo akcí ve VIDA! science centru,pracoval jsem také ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka a učil na PřF a FF Masarykovy univerzity. Založil jsem Třebíčský půlmaraton, vydal 2 hudební CD a napsal knihu Bez kvaltu k Baltu. Aktuálně provázím v Brněnském podzemí.»

Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Napsal: Ondřej Herzán

Předchozí článek

LP Magazine 06/2020

Další článek

Poznejte 5 nejkrásnějších měst v Maroku

Související články

Články

Která varianta Camino de Santiago je ta správná pro vás?

Každý rok se více než 300 000 lidí vydává po značkách ze žlutých šipek a mušlí na pouť Camino de Santiago vedoucí do Santiago de Compostela ve Španělsku, které je jedním z nejposvátnějších křesťanských míst. Má se za to, že uvnitř nádherné městské katedrály leží v hrobce ostatky jednoho z apoštolů – Sv. Jakuba (španělsky Santiago). Od konce devadesátých let se počet poutníků výrazně znásobil a tak mnozí hledají méně obvyklé alternativy ke klasické trase Camino Francés. Existují kratší i delší, jednoduší i náročnější možnosti – každý si může vybrat dle své kondice. Zde jsou nejpopoulárnější poutní trasy do Santiaga, ze kterých si…

Články

Camino de Santiago - 40 dní na pomezí snu a reality

Zajímá Vás, jaké pozadí všech zázračných příběhů z nejznámější evropské pouti Camino de Santiago? Přečtěte si článek, který Vám všechny krásy a tajemství Svatojakubské pouti názorně přiblíží. Camino de Santiago (Svatojakubská cesta) je jedna z nejznámějších světových poutí s více než tisíciletou tradicí, na kterou se v současné době vydává každý rok přes 250.000 lidí z celého světa. Možná jste o této cestě už někdy slyšeli a nebo jste dokonce četli příběhy lidí, kterým tato cesta změnila…

Články

Cesta do Santiaga de Compostela trochu jinak

„Dejme to ode dveří domu!“ prohlásil jednoho večera Milan, když jsem u něj byla zase na asistenci. Milan byl můj klient se svalovou dystrofií odkázaný na vozík. Lidé s tímto onemocněním se dožívají kolem 20 let, Milanovi táhlo na 60. Měl silnou vůli a neskutečnou touhu žít. Vzepřel se svému osudu a žil plnohodnotný život. Přesto, že byl zcela nehybný a zvládal už jen mluvit, byl věčný optimista a vždy s úsměvem na tváři. Miloval kulturu, cestování a život jako takový. Cestoval po Evropě i po Asii. Jen k sobě neustále potřeboval asistenta, který mu dělal ruce i nohy. A já byla jedním z nich. Měli jsme toho s Milanem spoustu společného, byli jsme oba šílenci pro každou špatnost a žili své životy naplno, každým okamžikem. A díky této kombinaci vznikla naprosto šílená myšlenka. První myšlenky na bláznivé putování V roce 2018 jsem hodně cestovala a jedním z mých plánů byla i slavná pouť do Santiaga de Compostela ke katedrále sv. Jakuba. Tam jsem nakonec také vyrazila, ale jen na 10 dní po Španělsku. Tato pouť se nejčastěji začíná v Saint Jean Pied de Port (hranice Francie…

Články

Pěškobus Brno - Porto - 1. část - Od nápadu k prvním krokům

Kdysi jsem měl v plánu dojít pěšky do Jeruzaléma. Jenomže začala válka v Sýrii. Tak jsem chtěl ve stopách pátera Františka Lízny doputovat alespoň na Krym. Jistý Vladimir Vladimirovič byl odlišného názoru. Okolí Appenzell Od nápadu k prvním krokům Vydal jsem se tedy z rodné Třebíče k pobřeží Baltu a zjistil zajímavou věc. To domněle nudné, placaté Polsko se ukázalo jako docela nevšední země. Když člověk metr po metru putuje, zaujmou jej i věci, které by jinak nevšímavě minul. Březové a borové…