Vydal jsem se pěšky z Brna do Porta. V prvním díle jsem se věnoval nápadu, přípravám, vybavení a tuzemské cestě. Povídání vrcholilo večeří na česko-rakouském hraničním patníku, který symbolizoval prostupnou, propojenou Evropu. A zároveň určitou nejistotu, jak to bude dál. Největší evropské velehory se přiblížily.

Pohádkové entrée

Ověřil jsem si to u mnoha osamělých poutí i cest s kamarády. Jakmile překročím hranici, vyvstane v hlavě menší chaos. Jazyk, zvyky, obyčeje, využití krajiny – a z toho praktického třeba levné kavárny a obchody. Nic mi v tu chvíli není vlastní, musím si nová schémata teprve osvojit. Nejinak tomu bylo s Rakouskem. Vědomí, že teď už půjdu několik měsíců cestou necestou skutečně jen cizinou, mě na chvíli ochromilo. Navíc mě tížila obava, že s hledáním noclehů to v kultivované krajině našich jižních sousedů půjde spíš od desíti k pěti.

Osud má ale naštěstí smysl pro humor. A ujistil mě o tom hned v nejbližším městečku, Reichenau im Mühlkreis. 
Šlo o zřetězení několika zdánlivě nesouvisejících příběhů, které se teprve ve finále pospojovaly. Začalo to svatbou v místním kostele, kterou jsem dokumentoval. O chvíli později mě stařičká paní na náměstí požádala, abych jí pomohl domů, že se jí porouchalo chodítko. Chvíli jsme jen tak seděli a paní hostitelka mi pak dala výrazně najevo - pokračuj přes vesnici Haibach. Moc se mi nechtělo, cesta vedla zbytečně přes kopec a pak strmě dolů do Lince. Ale budiž, proč nakonec neposlechnout radu domorodkyně. Jak jsem tak kráčel rozsáhlými, jako by valašskými pastvinami, najednou mi zastavilo auto. Musel jsem sympatickému pánovi vysvětlit, co to obnáší být poutníkem. Zdálo se, že pochopil – ale jen do chvíle, než mi o pět minut později zastavil podruhé. Tentokrát už vytáhl z rukávu silnější kalibr: pozvání na večeři. I napodruhé jsem svezení odolal, ale pozvání přijal s tím, že ke svému hostiteli dojdu domů pěšky.

A stalo se.
Popisovat ten večer, plný výtečného jídla, výhledů na šťavnatou krajinu vysoko nad Lincem, filozofických i politologických debat a dokonce hraní na ukulele asi nemá moc význam, to se prostě musí zažít. Byznysmen Wolfgang Kögelberger – společně s francouzskou ženou Cristine – mi hned na začátek dali pádnou odpověď, že to prostě nějak půjde. 

Co s tím vším má společného ta svatba? Mí pozdější hostitelé z ní zrovna jeli, ženil se jejich mladý soused. A ta starší paní v Reichenau? Nebýt její rady, nikdy bych se přes Haibach nevydal a hostitele obloukem minul. "V Alpách se Ti začnou dít zvláštní věci," říkal mi poutník Oliver v Budějovicích. Pravdu měl jen částečnou – začaly se dít už daleko před Alpami. 

Nečekané Rakousko

Vůbec, zdálo se, jako by se mi Rakousko rozhodlo předvést svou netypickou tvář a bojovat proti všem možným klišé s touto zemí spojených. 
V první řadě noclehy. S odstupem lze říct, že právě v zemi našich sousedů se mi spalo vůbec nejlépe. Břeh divoké řeky Ager, turistické přístřešky a odpočívadla, prázdné seníky, stupňovitá bylinková zahrada, křížová cesta, dokonce i posed a dvě vyfintěné tyrolské kapličky – tam všude jsem hlavu složil a odnikud mě nevyhnali. Narozdíl od Olivera mi sice nikdo snídani přímo do kaple nepřinesl, ale to bych už po zážitku z Haibachu chtěl asi trochu moc. Náhodná pohoštění u cesty – včetně výtečných klobásek – prostě musela stačit. 
Dalším překvapením byl... hluk. V údolích, jimiž jsem procházel, se akusticky slévalo řinčení dálnic, hučení hydroelektráren a později, v Alpách, i řev rozvodněných bystřin. Nedostatek uklidňujícího lesního ticha mě zpočátku vcelku iritoval, později jsem si zvykl a v Tyrolsku už to přece jen nebylo tak dramatické. 

A pak ty deště. Po několika suchých českých letech už člověk odvykl provazcům lijáku, který přicházel i několikrát denně. Trochu vlhčí podnebí bych v Alpách čekal, nikoli ale rozvodněné, burácející toky a ujíždějící svahy. Za Landeckem byla dokonce Svatojakubská cesta částečně uzavřená a nutila poutníky sejít na silnici. Shodou náhod jsem na ni zabloudil zpět a pozoroval balvany uvolněné ze strže. 
Snad nejvíc mě ovšem překvapilo, že Rakousko je tak trochu... české. Pěšákovi nemohly uniknout jako by zapomenuté, zaprášené, "zjizvené" kouty městeček, občas určitý chaos, jindy streetart. Navíc všude samý Nowotny, Studeny, Divisek. Večeře česko-rakouského přátelství na pohraničním patníku kdesi u Dvořiště to vystihla líp, než bych v danou chvíli čekal. 

Jak zabloudit v Lichtenštejnsku

Jak? Jednoduše. Stačí být geograf. Pořád přenášíte mapový obraz do reality, něco se vám nezdá a ve finále zabloudíte nejprve do Lichtenštejnska (ano, chtěl jsem jít severnější větví Jakobsweg) a nakonec dokonce v Lichtenštejnsku. Myslím, že jsem prvním poutníkem z Čech až na konec světa, kterému se tento double podařil. "Odtud vedou všechny cesty do Švýcarska!" podivil se pán v městečku Mauren a rezolutně máchl rukou do kotliny Rýna, kolem které se celé velkovévodství rozkládá. Kdyby tak tušil, že ten zmatený cizinec dneska přespí v nepravděpodobné budce plné pavučin, tlakových lahví a prastarých diplomů a dalšího vybavení (zřejmě) místních hasičů... Jistě i o existenci oné budky by měl velké pochybnosti. Lichtenštejnsko je opravdu vypulírovanou zemí, uhlazenou, jako ze škatulky. Dokonce víc, než sousední Švýcarsko. 

Tíže helvétského kříže

Pokud jsem se nějaké země na své pouti tajně (a díky blogu a kontakty s blízkými i veřejně) obával, pak právě konfederace mezi Rýnem a Ženevou. Draho, přísno, těžko kde hlavu složit a případně vysoké pokuty – o tom všem jsem se předem dočetl. Řada z těchto obav – jak by můj táta pravil – se ukázala jako sudá. Tedy kromě těch pokut. Noclehy se stávaly dobrodružstvím samy o sobě; při hledání jednoho jsem ujížděl k potoku, duchapřítomně zabodl deštník do svahu a tím o něj prakticky přišel. Jindy jsem spal v nečekaném sousedství noční motorkářské rallye, o noc později promokl v pravé alpské bouři, ani zubožený nocleh kdesi v trní nescházel. 

V důsledku všech těchto lapálií jsem na kost nejen promokl, ale také zhubl. Kdesi za polovinou Švýcarska mi na záda sedla dosud nepoznaná krize. Psychika šla spirálovitě do hlubin, cítil jsem se neskonale sám, vyprahlý, těžce nevyspalý, bylo mi smutno a zápasil jsem sám se sebou. Moc dobře jsem si totiž uvědomoval, že se nacházím teprve ve třetině vysněné pouti do Porta. Na vrata pomalu ťukalo září a já si nechtěl představovat, co mě čeká u říjnového a listopadového Atlantiku. Čtyřicet dní je magické číslo, tolik strávil Ježíš na poušti nebo obležení Arméni na hoře Musa Dagh. Nikdy jsem tak dlouho nebyl pryč z domova, natož osamělý. To vše se podepsalo na mé tupé odevzdanosti; chvíli jsem reálně přemýšlel, zda nebude lepší čestně to zabalit a přiznat si, že jsem si ukousl opravdu příliš velké sousto. 

Rozřešení celé situace přišlo v kamenné kapli ve Vucherens. Tam jsem nahlas odevzdal své problémy vyšší moci a bylo vymalováno. Jednou sis tuhle cestu vymyslel, máš na ni vyděláno, jsi zatím bez rodiny a západní Evropa je prostupná jak nikdy dříve. Tak žádné výmluvy a hybaj do Francie! Zhruba tahle myšlenková konstrukce mě doslova nakopla dál. A teď už jsem věděl, že pouť prostě tak či onak dokončím. 

Švýcarské střípky

Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že Švýcarsko představovalo dva týdny nepřetržitého utrpení. Opak byl ale pravdou. Romantická zubatina alpských štítů, ozářených sluncem; skoro každý den koupel v průzračném jezeře s pitnou vodou; nevšedně průchozí kraj pastvin, plakátových lučin, zvonících stád krav a ovcí, strmých svahů nahoru a dolů či takřka "čokoládových" městeček typu Appenzell a Gonten. Jestliže se do puntíku naplnila klišé o švýcarské drahotě a složitém nocování, tak nutno dodat, že i ta o půvabech a krásách švýcarské krajiny. 

Slovy Míly Nevrlého jsem dosud hrál "hru na diamantové zdraví" a "nudlička se mi u nosu nezatřpytila." Tělo si vzalo denní nálož kilometrů za svou a zkouška Alpami je zocelila. Díky lehkým běžeckým botám se mi vyhnuly puchýře, bolesti nohou zmizely a snad jedinou kaňku na kráse znamenalo občasné píchnutí v levé podkolenní jamce. Nešlo ale o nic vážného a ve Francii problém sám odezněl. Horší trápení mělo teprve přijít.

A nakonec ani s těmi domnělými "alpskými studenými čumáky" to nebylo tak zlé. Mnozí kolemjdoucí se přátelsky usmáli, prohodili něco povzbudivého či pomohli dobrou radou. Kamarádka Lenka ze Slovenska mi dokonce zařídila nocleh u vzdáleného příbuzného v malebném městě Schwyz. Pili jsme s Damianem švýcarskou Rivellu i slovenský Šariš, povídali si německy a zašívali roztrhanou košili českého vandráka. 
A když se pak z horských mlh, dešťů a rozervaných myšlenek rozvlnilo hluboko dole největší alpské jezero, Lac Léman, oblíbené útočiště slavných osobností s výhledem na šťavnaté vinohrady i bílou čepici Mont Blanc, bral jsem to jako skutečnou odměnu za ten neskutečný měsíc v kulisách evropských velehor. 

Autor článku a fotografií — Ondřej Herzán: «Jsem vystudovaný geograf. Pět let jsem působil jako koordinátor promo akcí ve VIDA! science centru,pracoval jsem také ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka a učil na PřF a FF Masarykovy univerzity. Založil jsem Třebíčský půlmaraton, vydal 2 hudební CD a napsal knihu Bez kvaltu k Baltu. Aktuálně provázím v Brněnském podzemí.»

Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.