Kdysi jsem měl v plánu dojít pěšky do Jeruzaléma. Jenomže začala válka v Sýrii. Tak jsem chtěl ve stopách pátera Františka Lízny doputovat alespoň na Krym. Jistý Vladimir Vladimirovič byl odlišného názoru.

Od nápadu k prvním krokům
Vydal jsem se tedy z rodné Třebíče k pobřeží Baltu a zjistil zajímavou věc. To domněle nudné, placaté Polsko se ukázalo jako docela nevšední země. Když člověk metr po metru putuje, zaujmou jej i věci, které by jinak nevšímavě minul. Březové a borové háje, ledovcová jezera, na severu i pahorky morén a málem kanadská či skandinávská divočina. Rozhodně jsem se nenudil. U moře jsem si pak na oslavu koupil lahev portského, která zřejmě stála u zrodu myšlenky dojít pěšky z Brna do Porta.

Co všechno zařídit předem?
V mém případě to znamenalo dát výpověď v práci, která mě naplňovala a bavila. Dále si rozpočítat, kolik mám peněz a času; zkrátka si stanovit limit útrat a denní kilometráž. Pro zajímavost to nakonec dělalo 10 Euro / den / jídlo a denně zhruba 30 – 32 kilometrů.
S vybavením jsem si příliš hlavu nelámal. Polsko mi ukázalo, že stovky kilometrů lze dost dobře urazit i se starým, polorozpadlým batohem a lehkým "jednomužným" stanem. Zato pohorky mě na rozpáleném asfaltu značně vytrestaly. Na kratších, dvoutýdenních přechodech Sardinie a Sicílie jsem vyzkoušel běžecké boty, které dýchaly a ušetřily chodidla puchýřů. Na druhou stranu se trochu víc namáhaly šlachy. I přesto jsem se rozhodl vzít s sebou dvoje adidasky. Jedny řádně oběhané, druhé jen lehce prošlápnuté. V tomto směru vyšlo vše podle představ. Od každého oblečení jsem vzal dva kusy, s předpokladem, že jeden budu mít na sobě a druhý sušit na krosně.

Jídlo – základ pouti
Abych se vešel do finančního limitu, plánoval jsem vařit jen jednou denně, a to na plynovém vařiči. Zvolil jsem český VAR s dvěma velkými kartušemi, ve Francii pak dokoupil Coleman. Ten nakonec nebyl vůbec zapotřebí, i na západě Evropy prodávali kartuše kompatibilní s VARem. Kromě jednoho teplého jídla denně jsem se živil pár základními potravinami – pečivo, sýry, zelenina, ovoce, mléko, káva, sladkosti. Maso jen velmi zřídka. Není bez zajímavosti, že po nějakých osmi týdnech na cestě jsem ztratil jakékoli chutě na pořádné masité či kořeněné jídlo. Tělo si zkrátka zvyklo na úsporný režim a dokázalo ocenit i skrovnou nabídku.

Kontakt s domovem a přáteli
Celou cestu jsem se rozhodl sdílet se svými přáteli a zároveň přitom být co nejvíc offline. Hlavním smyslem a cílem pouti bylo rozjímání, odpočinek od uspěchaného světa a duchovní zamyšlení. Proto jsem si opět pořídil levný starý tlačítkový mobil a do batohu umístil lehký laptop, na kterém jsem každých 4 – 5 dní psal a sdílel blog někde z kavárny. Kromě toho kilogramu navíc to bylo velmi praktické. Povolil jsem si vždy maximálně 3-4 hodiny na netu, během kterých jsem musel vyřídit všechno. Napsat a nasdílet blog, protřídit, učesat a uložit fotky a videa, vyřídit maily a platby, komunikovat s blízkými, naplánovat další cestu a velmi zlehka postřehnout, co se děje doma. Nebyl čas na prokrastinaci, věděl jsem, že na dalších pár dní opět zmizím z online světa.

Kudy to vzít?
Pupeční šňůrou mé pouti byla známá Svatojakubská cesta, která v mnoha obměnách a variantách prochází celou Evropou až do známé poutnické metropole Santiago de Compostela. Není lehké tam zabloudit, značení je více či méně vyhovující. Většinou zpevněný povrch dal za pravdu mému předpokladu, že pohorky nebudou potřeba, litoval jsem jen párkrát při přechodu kamenitých Pyrenejí či podzimně rozbahněného Cordillera Cantábrica.
A jak s noclehy?
Pro nocležníka nadivoko neexistuje zásadní problém, kde přespat. Asi nejnáročnější je v tomto směru kultivovaná krajina Švýcarska, ale i tam to nakonec dopadlo. Ve Španělsku a Portugalsku už jsem hojně využíval poutnických ubytoven, albergues. Poutnický průkaz – credencial – kromě toho umožňoval i uplatnit slevu v některých restauracích.

První krůčky
Pojďme ale zpátky k prvním krokům celé pouti. Když jsem po několikaměsíčních přípravách vyrazil, zmocnila se mě jakási zvláštní, vratká nejistota. Nikdy jsem tak dlouho nebyl pryč z domova, v cizině, natož sám. Neukrojil jsem si příliš velké sousto? Nejsem spíš typ "třítýdenního čundráka," který se rád vrací k domácímu krbu a neunese nástrahy dlouhého osamění a odloučení? To vše mi vířilo hlavou, když jsem procházel Brnem, městem, kde prakticky od maturity žiju. Stala se zvláštní věc: zatímco poslední dny před startem provázelo zmíněné napětí a nervozita, během prvních pár dnů to zcela opadlo. Prostě jsem byl na cestě a nepřipouštěl si, jak dlouho ještě potrvá. Mysl se přenastavila do módu přítomnosti a všímala si výhradně jen toho, co se děje kolem. A pohledem vystudovaného geografa se toho i v té nejfádnější rovině děje dost a dost.

Přes Vysočinu a Jižní Čechy
Během tří dnů jsem dorazil z Brna do rodné Třebíče. Trochu mi vrtala hlavou otázka, co to se mnou udělá. Je pravda, že tělo si teprve postupně zvykalo na nenadálou zátěž, to už jsem znal z předchozích cest. Já se ale trochu bál jiné věci. V Třebíči mě čekala řada známých, kamarádů, také rodiče. Netušil jsem, jaké to bude, hned takhle zkraje se se všemi naráz rozloučit a rozplynout se téměř ve vzduchoprázdnu. Naštěstí se tyhle obavy ukázaly jako liché. Pohostinnost "českých Kanaďanů" a zejména pak samotných Jihočechů mě v tom nenechala. S trochou nadsázky jsem se už vážně těšil do Rakouska, aby si nejen má játra trochu odpočinula. Ta více či méně náhodná setkání ale vážně stála zato. Mluvil jsem třeba s cestovatelem Albertem, který přeplul Středozemní moře na voru z petlahví; byl hostem u rodiny Šimona, kterého před lety zatkli a chvíli nelegálně drželi v gambijské věznici; v Českých Budějovicích pak besedoval s autorkou knih o tvoření Monikou a také se setkal s kolegou poutníkem. Kdo by řekl, jak pohnutý za sebou bude mít osud.

Osudy Olivera na cestách
Olda Bažant – neboli Oliver – se rozhodně nevydal na pěší cestu z Budějovic do Santiaga s poutnickou lehkostí. Naopak, nesl si na zádech pořádně těžký batoh: složité dětství, dlouholetý boj s drogami a alkoholem, dokonce i vězení. Několikaměsíční osamění na cestě do Santiaga – neboli Camino – pro něj bylo poslední možností, jak se zmátořit a vzít živor do svých rukou. Olda netušil, co vše jej na cestě potká. Nikdy předtím nebyl v cizině, neuměl jazyky, o to víc jej šokovali lidé, kteří jej pohostili nebo přichýlili na noc. Ale nejen to. Osamělost v člověku vzbuzuje drásavé otázky, které se nedají odehnat mávnutím ruky, dobrým filmem či pivkem s kamarády. Na pouti ničemu neutečete a spousta otázek se cyklicky vtírá s takovou vehemencí, že je prostě řešit musíte. Olda se tak postupně smiřoval se svými blízkými, s lidmi, kteří mu zanechali šrámy na duši nebo kterým ublížil. Otevřel se také duchovním věcem a domů se vrátil jako jiný člověk. Začal pomáhat lidem, kteří bojovali s podobnými démony jako kdysi on, pracovat v oblasti prevence, přednášet na školách.
Setkání s takovou osobností pro mě bylo skutečnou vzpruhou. Od této chvíle jsem věřil, že když člověk doopravdy chce, může i skály lámat – nebo alespoň dojít pěšky přes půl Evropy za vysněným cílem.

Večeře česko-rakouského přátelství
Na svých cestách si potrpím na určitou symboliku. Když jsem tak dorazil na první hranici, uvařil jsem si večeři "česko-rakouského přátelství". Přímo na hraničním patníku mezi oběma zeměmi. "Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakto prechádzal!" pronesl kdysi komunistický prezident Gustáv Husák. Celé generace toužily cestovat do omezení, volně se rozletět do vysněných krajin – a najednou to lze. Lze dojít pěšky z Brna až do Portugalska bez jediné hraniční kontroly, bez stínu podezření, dokonce bez jediného kontaktu s policií. Kdybych loni tušil, že přijde pandemie koronaviru a s ní spojené uzavírání hranic, možná bych si toho vážil ještě víc. I tak jsem si ale pohraniční večeři užil s vědomím, že přes všechny možné peripetie žiju ve šťastné, otevřené době.
Rakousko čekalo. Domnělý turistický skleník plný "studených alpských čumáků" a obtížného shánění noclehů mě měl v dobrém slova smyslu překvapit. Ale o tom všem až příště…

Autor článku a fotografií — Ondřej Herzán: «Jsem vystudovaný geograf. Pět let jsem působil jako koordinátor promo akcí ve VIDA! science centru,pracoval jsem také ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka a učil na PřF a FF Masarykovy univerzity. Založil jsem Třebíčský půlmaraton, vydal 2 hudební CD a napsal knihu Bez kvaltu k Baltu. Aktuálně provázím v Brněnském podzemí.»
Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.