Je konec září. Téměř rok dlouhý pobyt na Novém Zélandu se nám pomalu blíží ke konci. Potřebujeme vymyslet důstojnou tečku za naším dosud nejdelším časem stráveným v jedné zemi. Nápad na sebe nenechá dlouho čekat. Finále ročního cestování bude patřit indonéskému ostrovu Sumba, kde spolu s bratrem hodláme strávit 2 týdny.

 

Sumba je ostrov vzdálený přibližně hodinu letadlem na východ od turisticky vyhledávaného Bali. Jde o nejjižnější ostrov Indonésie. Sumbu jsme si vybrali proto, že není mezi lidmi tolik známá. A nemýlili jsme se. Skoro na všech místech, která jsme tady navštívili, jsme byli sami. Ono se také není čemu divit. Asfaltem jsou tu pokryté pouze hlavní silnice, což v praxi znamená, že k jakékoli pláži, vodopádu či laguně vede posledních pár kilometrů kamenitou cestou. 

Vyrážíme

Letiště na Sumbě je ve srovnání s letištěm v Denpasaru na ostrově Bali velmi klidné. Nikdo na nás tady nepořvává: “Mister, taxi?“ Na balijském letišti jsme takových otázek dostávali stovky. V klidu tedy opouštíme areál letiště a jdeme rovnou do půjčovny, kde máme rezervované skútry. Hned při přebírání zjišťujeme, že jeden ze skútrů má prázdné přední kolo. Prostě kouzlo Indonésie od prvního momentu. Majitel půjčovny ale problém za půl hodiny vyřešil a my se vydáváme na cestu. 

Nemůžeme se dočkat první naplánované zastávky, kterou na místě vyhodnocujeme jako jednu z nejkrásnějších v rámci našeho dosavadního cestování. Jde o vodopád mezi rýžovými políčky s názvem Wee Kacura. Pár stovek metrů nad vodopádem vytéká řeka z jeskyně a kousek pod ní si v řece desítky místních běžně perou prádlo. Do jejich rutinního dne jsme svými bílými obličeji vnesli aspoň na chvilku trochu rozptýlení. Prakticky všichni se tady s námi okamžitě fotí. Ti, co mluví anglicky, se svěřují, že dosud žádné bělochy neviděli. Připadáme si tak trochu jako atrakce a to dvojnásobná, prostě úděl dvojčat. 

 

Naše cesta pokračuje dál do města Waikabubak, kde máme zarezervované Airbnb. Za jednu noc platíme 120 korun. Odkládáme si tu věci a vyrážíme si sehnat SIM karty. Zprvu to vypadá, že naše telefony nejsou kompatibilní se SIM kartami, které tady nabízejí. Zaměstnankyně stánku působí dost bezradně, což nám na optimismu zrovna nepřidává. Pak se tu ale objeví týpek, který se toho zrovna nebojí a začne karty přehazovat z jednoho telefonu do druhého a pak i do svého. A kouzlo mu vychází na výbornou. Po pár minutách obě SIM karty fungují. 

2. den

Kvůli jet lagu vstáváme v půl šesté ráno. To k nám rozhodně nesedí. Marně se proto snažíme ještě zabrat, ale nakonec to vzdáváme a vyrážíme na další místa, která máme v plánu navštívit. Patří mezi ně dvě laguny a pláž. Po přibližně hodině jízdy k první laguně jménem Wee Maneba zastavujeme u odbočky a váháme. Od našeho dnešního prvního cíle nás totiž podle všeho dělí 8 kilometrů po úzké a prašné cestě plné ostrých lávových kamenů. Místní tudy ale normálně jezdí, tak prostě jedeme. Až u laguny zjišťujeme, že k ní z druhé strany vede normální asfaltová silnice, kterou nám navigace nenabídla.

 

Za dalších 15 minut, tentokrát po asfaltové cestě, se ocitáme u Waikuri lagoon. Ve srovnání s lagunou Wee Maneba je tahle daleko větší a navíc slanovodní. Je totiž krátkou jeskyní pod útesy propojena s mořem. Vzhledem k tomu, že jde o slanovodní lagunu, jsou v ní malé korálové útesy a mezi nimi velké množství jedovatých mořských hadů. Tihle hadi jsou ale absolutně klidní a na člověka jen tak nezaútočí. Zato my útok zahajujeme a to na vysoké skákadlo nad hlubokou částí laguny. To je prostě definitivně aktivita, které tak nějak chronicky nedokážeme odolat. 

 

Po dlouhém koupání v laguně a skákání ze skákadla se přesouváme na pláž jménem Pantai Mandorak. Až na pár Sumbánců, kteří zrovna vytahují své lodě z vody, jsme tu sami. Jeden z místních po nás požaduje peníze za vstup na pláž. Vzhledem k tomu, že cestujeme levně, nabízíme, že jim pomůžeme vytáhnout lodě z vody a vstupné si tak odpracujeme. Na náš návrh s úsměvem přistupuje. 

 

Vzhledem k brzkému rannímu výjezdu nám ještě zbývá čas na návštěvu vodopádu Air Terjun Lokomboro. Posledních 10 kilometrů k němu vede poctivou prašnou cestou. Mapy nám trasu neukazují zrovna nejlépe, takže po pár kilometrech jízdy zastavujeme a ujišťujeme se, že jedeme správně. Náhle se u nás z ničeho nic vyloupne jeden z místních na skútru.

Asi nebylo těžké odhadnout, že v cestě k cíli poněkud tápeme. Rovnou nám proto nabízí, že nás k vodopádu zavede. Lehké zklamání přichází po příjezdu k místu, kde začíná pěší cesta, kterou je třeba si k vodopádu vyšlápnout. A jak zjišťujeme, nebude to zadarmo. Na vstupném po nás na místní poměry chtějí docela dost a sice 150 000 rupií na jednoho. K tomu se nebojí říct si i o poplatek za parkování skútrů ve výši 50 000 rupií. Dohromady tedy téměř 600 korun. Tady? Nikde nikdo, kolem nás jenom džungle. K tomu jsme dost daleko od měst i vesnic a stejně tady sedí dva místní a chtějí zaplatit. Museli nás asi sledovat, jinak si to nedokážeme vysvětlit. No, přemluvili jsme je na zhruba 40 % požadované ceny. Po zaplacení se vydáváme těžkou cestou po kamenech a řekou k vodopádu a musím říct, že se ta dřina vyplatila. Vodopád máme opět sami pro sebe. Z jedné kaskády se dá dokonce skákat, takže za nás maximální spokojenost. 

 
Po večeři ve Waikabubak, což je druhé největší město na Sumbě, kde žije něco málo přes 33 000 obyvatel, potkáváme dva bělochy. První bělochy na Sumbě! Brácha se jich hned anglicky ptá, odkud jsou. Když odpovídají Czech Republic, nemůžeme uvěřit. Naše setkání proto končí tak, jak se dá asi předpokládat, a to u piva. V Indonésii je nejpopulárnější pivo značky Bintang, které je oproti českým cenám piva výrazně dražší. Za 0,6l lahvového piva platíme přibližně 60 Kč. Ceny piva jsou vysoké, protože Indonésie je převážně muslimská země a tak ho zde nikdo jiný, než turisti nepije.

3. den

Ráno nás budí hlasitá hudba z budovy napojené na naše ubytování. Vůbec jsme netušili, že jde o školní budovu. Vylézáme proto z postele a jdeme rozdováděné děti na dvůr pozdravit. Děti jsou z nás jako u vytržení a učitelky nás hned zvou dovnitř, ať se podíváme do jejich školy a popovídáme si s dětmi anglicky. Příjemným překvapením pro nás zároveň je, že většina dětí umí anglicky v podstatě plynně.

Dozvídáme se, že jde o soukromou anglickou školu. Děti se zajímají o to, jak se žije v Česku a jak vypadá město a dům, ve kterém bydlíme. Ukazujeme jim ochotně fotky a na Google mapách si nastavujeme street view a procházíme se městem, v němž v Česku žijeme. Jedno z dětí se nám svěří, že pochází z indonéského ostrova Sulawesi. Děti se také ptají, co všechno jsme procestovali, tak jim vyprávíme o Novém Zélandu a dalších zemích. A rovnou jim ukazujeme na mapě, kde to je, aby si mohly udělat představu. Většina dětí na dovolenou do zahraničí nejezdí, jen některé říkají, že vycestovali s rodiči za prací na Bali. Jejich učitelky byly rovněž nejdál na Bali, ve Východní Nusa Tenggara a jedna z nich navštívila Sulawesi.  

4. den

Dnes nás čeká pláž Watu Bella a dva vodopády. Už dopředu tušíme, že nás cesta na pláž překvapí. Posledních 6 kilometrů drncáme v hrozném horku po kamenech. Na Sumbě je zkrátka normální, že cesta do cíle tak trochu bolí, ale zaručenou odměnou je radost z toho, že jste v cílové destinaci sami a můžete si tu nádheru užívat v naprostém tichu. Pobyt na pláži nám navíc zpestří průzkum velké jeskyně.  

 
 

 

Přesun na vodopády Matayangu a Lapopu je sice relativně krátký, ale dá nám pořádně zabrat. Některé části kamenité cesty jsou tak prudké a vymleté vodou, že musíme seskočit ze skútrů a vytlačit je, protože nás do tak strmého kopce nemají šanci uvézt. U vstupní cesty k vodopádům opět sedí několik Sumbánců, kteří požadují vstupné na jednoho v přepočtu asi 450 Kč. Takovou sumu odmítáme zaplatit a přátelsky navrhujeme, že jsme ochotni přistoupit na polovinu požadované částky. Na to dostáváme výbornou odpověď: “Me skip you, no go to waterfall.“ Následuje krátká výměna názorů, po níž místní souhlasně odkývají náš návrh a my můžeme konečně jít k vodopádům.

 

K vodopádu Matayangu se jde 40 minut náročným terénem v džungli, k vodopádu Lapopu asi 5 minut. Pod náročným terénem si představte jako otvírák 300 vysokých betonových schodů. V kombinaci s vedrem k zalknutí je jejich zdolání solidním fyzickým výkonem. Dál vás čeká balancování na asi kilometr dlouhém vodovodním potrubí, které je občas i 3 metry nad zemí. A pak už pokračujete džunglí, po cestě prorostlé kořeny, střídavě z kopce a zase do kopce. Cíl je proto více než zasloužený.   

5. den

Pátý den našeho pobytu na ostrově Sumba nás čeká čtyřhodinový přesun do hlavního města Waingapu. Město se zhruba 50 tisíci obyvateli leží na severovýchodním pobřeží ostrova. Cestu si prodlužujeme zajížďkou ke dvěma vodopádům. Zcela překvapivě hned k tomu prvnímu z nich, jménem Air Terjun Njawarai, opět bloudíme.

Máme ale štěstí, protože se nás ujímá jeden z místních, který jel kolem, a k vodopádu nám dělá královský doprovod. Pohled na vodopád si nejprve užíváme pěkně shora. Poté nás čeká náročný a velmi prudký přesun směrem dolů rovnou pod vodopád. Na některých místech po liánách "slaňujeme" skály. Pod vodopádem se dá parádně koupat, což se v tom vedru hodí. Pak už nás čeká zase výšlap s osmi kily na zádech. Nic příjemného. Našemu průvodci samozřejmě za jeho služby platíme, i když si o peníze vůbec neřekl. Ostatně to je právě ta situace, kdy peníze lidem bez výhrad rádi dáme. 
 
 

 

Další zastávkou je vodopád Air Terjun Kolam Jodoh Lewa. Navigace si s námi cestou samozřejmě zkouší pohrát, to abychom to neměli zas tak jednoduché. K vodopádu se ale nakonec dostáváme. Nejdříve dáváme koupačku v laguně pod vodopádem, pak se přesouvám krátkou cestou džunglí nad vodopád, abych si z něj mohl skočit dolu. V korytu říčky nad vodopádem narážím na mrtvého hada. Nejspíš ho zabil někdo z místních, protože má ustřelenou hlavu. Jak se později dozvídáme, šlo o dvoumetrové mládě krajty mřížkované, přičemž dospělý jedinec může dorůst až do délky 9 metrů. Jde tak o nejdelšího hada na světě. 

Odpoledne už parkujeme u našeho dalšího ubytování ve městě Waingapu. Zamluvili jsme si jeden volný pokoj se snídaní pro dva u místní rodiny. Noc nás tady stojí pouhých 115 Kč. Voda teče jen mezi 8. a 10. hodinou ranní. Honem rychle ale zapomeňte na to, že byste otočili kohoutkem a odstartovali tak typický civilizovaný sprchovací ceremoniál. To by byl v podmínkách tohoto ostrova hodně velký luxus. Tady se jednoduše postavíte do jakési vany a poléváte tělo vodou z kýble. Za nás exotika se vším všudy. Pro místní běžná součást života.

6. den

Tentokrát máme v plánu navštívit nedaleké kopečky Tanau Hills a pláž Pantai Walakiri. Cesta na Tanau Hills má hodně co do sebe, zejména most, ve kterém jsou mezi prkny velké mezery. To je pro nás další z exotických zážitků, na které se prostě nezapomíná.

 

 

Po krátkém přesunu dorážíme na pláž Pantai Walakiri. Ta je známá tím, že u ní rostou stromy přímo ze slané vody. Vedle těchto stromů se rozkládá veliký mangrovový les, ve kterém údajně žijí krokodýli. A protože potřebujeme vidět všechno na vlastní oči, vydáváme se tedy do mangrovů s obrovským chtíčem zahlédnout krokodýly ve volné přírodě. Míjíme spoustu zvláštních mořských tvorů, ale o krokodýla ne a ne zavadit.  

 

7. den

Na víceméně odpočinkový den si plánujeme pouze nedaleký vodopád Air Terjun Tanggedu. Cesta k němu trvá asi hodinu. Střídá se asfalt, štěrk, beton a úzká prašná pěšina. Projíždíme zatím nejméně obydlenou částí ostrova. Jedeme přes hřebeny kopců, ze kterých si užíváme naprosto dokonalé výhledy do údolí, kam máme namířeno. Vodopád Air Terjun Tanggedu se dělí na spousty různých kaskád padajících do všech možných stran. Z hlavního vodopádu se dá skákat přímo do jezírka pod ním, což mohlo být klidně 8 metrů. Samozřejmě neodoláme a několikrát si skočíme. Je to už taková tradice a v našem případě těžká závislost. 

 

Pokračování v další, 2. části...

Autor článku a fotografií Kryštof Kučera o sobě: «V cestování jsem se našel už jako dítě, kdy jsem s našima a sourozenci objevoval svět. Na střední škole v Turnově jsem vystudoval cestovní ruch a v oboru zůstal. Na hradě Kost jsem si vyzkoušel roli průvodce, u letecké společnosti Smartwings pak pozici stevarda. A teď, společně s bratrem a spolužákem ze střední školy, dáváme cestování trochu jiný rozměr. Prostě po našem. V roce 2022 jsme si zažádali o Working Holiday víza na Nový Zéland a v listopadu odstartoval náš roční pobyt na druhé straně planety. Střídavě tady poznáváme přírodu a pracujeme na sadech, abychom měli z čeho žít a cestovat. Tak zdar cestování!»

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.