Nejlepší výhledy, nejledovější voda a solidní spánkový dluh.
Národní park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova Nového Zélandu. Od města Nelson, jednoho z nejstarších měst na Novém Zélandu a zároveň nejslunnějšího místa na Jižním ostrově, je vzdálen asi hodinu jízdy autem. Branou do národního parku je pak městečko Saint Arnaud, kde je pouze pár hotelů, restaurace a čerpací stanice. Zase ale musím říct, že na téhle čerpací stanici doplníte nejen palivo, ale také výbavu na trek a to od sušených potravin až po čelovky. Tady se prostě na trekaře myslí.
Národní park je tvořen dvěma hlavními jezery Rotoroa a Rotoiti. Dopravu po nich zajišťují lodní taxíky, což je ale varianta, kterou jsme si my nezvolili. Náš tříčlenný tým se jasně shodnul na absolvování treku skrz hory v délce tří dnů.
Parkoviště, kde jsme nechali stát naši dodávku, je jen pár kilometrů od již zmiňovaného města Saint Arnaud. Jak už je na Novém Zélandu zvykem, vedla tam prašná štěrková cesta. Po pár trecích už takovou cestu budete vnímat jakou přirozenou součást zdejšího cestování. Na parkovišti jsme si sbalili do krosen jídlo na tři dny. Ke klasickému vybavení na treky, které s sebou automaticky bereme, patří čelovka, kapesní nůž, příbor, plynová bomba a vařič. V neposlední řadě přibalujeme i teplé oblečení, protože tenhle trek dáváme začátkem dubna a ve vzduchu je prostě zima.
Úsek od auta k první chatě nebyl vůbec náročný. Šli jsme asi 7 kilometrů lesní pěšinou, kterou občas křižoval menší potok. Terén byl ale místy hodně podmáčený. Párkrát se nám dokonce podařilo z cesty sejít, protože jsme měli oči zabořené k nohám, abychom nešlápli do bláta nebo nesjeli po kluzkém kořeni na zem.
Po dvou hodinách jsme dorazili do našeho cíle, kterým byla pro tento den Speargrass Hut, chata s kapacitou pro deset osob. Na chatě jsme byli první, což představuje přímo luxusní výhodu v tom, že si vyberete nejlepší místa na spaní.
Asi o hodinu později dorazili další trekaři. Konkrétně rodina se třemi malými dětmi a jeden muž, který cestoval bez doprovodu. S příchodem dětí to na chatě solidně ožilo. Děti byly v podstatě neustále v poklusu, prostě k neutahání, ale byla s nimi sranda. Zato v noci už nám do smíchu moc nebylo. Nejmenší z dětí totiž ze spaní průběžně plakalo, takže jsme byli každou chvíli vzhůru. Když už se nám konečně podařilo spát pár hodin v kuse, vzbudil nás právě ten cestovatel samotář. Vstával v půl páté ráno a šel na hřeben na východ slunce. Následovala zase jen chvíle spánku, protože děti byly naprogramované na sedmou hodinu ranní. Neuděláte nic. Spánek jsme definitivně vzdali, nasnídali jsme se a vydali se směrem
k chatě Angelus Hut.
Cestu párkrát vystřídalo koryto potoka nebo opravdu hodně podmáčené úseky. Ještěže jsme měli vodotěsné boty nad kotníky. Po asi hodině brodění a skákání přes potoky, což byl ideál na rozhýbání těla, jsme se dostali z lesa, kde začal výstup na hřeben nad Angelus Hut. A právě ve fázi prudkého stoupání se před námi začali otevírat absolutně dokonalé výhledy do údolí.
Když jsme se dostali nahoru na hřeben, zjistili jsme, že je před námi další, výrazně kratší, ale námi už hodně nechtěné stoupání, které ovšem nakonec stálo za to. Nahoře se nám totiž naskytl nádherný pohled na vysokohorské jezero Lake Angelus, vedle kterého jsme už viděli Angelus Hut, kde jsme měli v plánu si udělat oběd.
Chvíle kochání a teď pro změnu zase dolů druhou stranou hory. Na chatě jsme si uvařili oběd a po něm jsme se vydali vstříc další části sestupu. Tentokrát výrazně delší a také prudší. Cestu lemovaly skalní stěny a vodopády tekoucí z jezera Angelus a pak už potok.
Tenhle ledový potok byl výzvou pro nás všechny. Sestup jsme totiž dali v docela svižném tempu a odměna formou osvěžení se tak nějak nabízela. Ale bylo to přemlouvání odevzdat se ledové koupeli. Za ten extrémní zážitek to ale stálo a vzpomínky vám přece nikdo nevezme, ne.
Zbývalo nám posledních asi 6 kilometrů a dorazili jsme na chatu Coldwater Hut, kde už pár lidí bylo. Chata je to ale poměrně velká, takže jsme se všichni pohodlně vešli. V krbu plápolal oheň a západ slunce nad jezerem dělal pomyslnou tečku za dnešním dnem.
Tato noc byla ve srovnání s tou předchozí výrazně lepší. Ostatní nocležníci sice vstávali v šest ráno, což naším cílem opravdu nebylo, ale s tím se musí při podobných „přespávačkách“ počítat. Na chatě, kde spíte zadarmo se moc komfortu a soukromí holt nedočkáte. Poté, co si tato skupinka dělala hodinu snídani a nafotila se v saku na mole u chaty, s prominutím konečně odešla, jsme to ještě na chvíli zabalili. Upřímně nechápu, komu se chce si na vícedenní trek do krosny balit ještě sako. Mimochodem právě na tomto mole vzniká většina fotek turistů a je to i hlavní lákadlo oficiálních webových stránek Nelson Lakes National Park. Je to dobře dostupný cíl už díky vodním taxi. Zkuste si ho ale pro zajímavost vygooglit. Molo, v jeho syrové podobě a bez dalších turistů, je součástí tohoto článku.
Z chaty jsme vyrazili asi v půl deváté, cesta vedla lesem podél jezera Rotoiti. Zhruba v její polovině je odbočka na vodopád Whisky Falls, ke kterému vás přiblíží i vodní taxi. K dvacetimetrovému vodopádu pak od mola dorazíte za nějakých 10 minut. Jen počítejte s tím, že vyhlídka na vodopád je umístěna na ne úplně dokonalém místě. Trochu mi přijde, že už je to takový nevydařený novozélandský zvyk. Pro hezkou fotku je třeba vlézt pěkně do koryta pod vodopádem.
Vodopád Whisky Falls byl naší poslední zastávkou na tomto treku. K dodávce jsme od něj dorazili asi za dvě hodiny. Do těch dvou hodin se ještě vešel stoupák z údolí od jezera na parkoviště. Tady jsme spontánně naházeli krosny do auta a jediným dalším smysluplným a stoprocentně společným cílem byla pizzerie ve městě.
Co dodat závěrem? Pokud plánujete cestu na Nový Zéland, určitě si tenhle trek dejte do hledáčku. Pořád je na co se dívat a všechna ta stoupání a klesání prostě stojí za to. A rozhodně si hlídejte předpověď počasí. Nám vyšly slunečné dny, což je pro třídenní trek příjemný bonus. Celkově pro Národní park Nelson Lakes palec nahoru.
Autorem textu a fotografií je Jonáš Kučera. Vystudoval jsem obor cestovní ruch na OHS v Turnově a evidentně to byla dobrá volba. Od průvodcovských zkušeností na hradě Bezděz jsem si vyzkoušel roli stevarda u letecké společnosti Smartwings, kam se chci určitě vrátit. Aktuálně testuji, co se mnou udělá roční pobyt na Novém Zélandu, kam jsem v listopadu 2022 odletěl s bratrem dvojčetem a kamarádem ze střední školy. Společně si tady na základě working holiday víz hledáme příležitostné práce na novozélandských sadech, abychom měli z čeho financovat poznávání novozélandské přírody. Cestování zdar!
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
