Zkuste si představit oblast Costa Blanca jako tapas bar Španělska – můžete zde ochutnat malý kousek všeho, co dělá tuto zemi tak výjimečnou: křišťálově čisté moře, divoké hory, rozlehlé pláže i historická města s tou pravou španělskou atmosférou. Je to místo, které vás donutí ochutnávat pořád dokola, a pokaždé tu objevíte něco nového. Najdete tu všechno, co dělá Španělsko typickým – včetně odpolední siesty, na kterou si my, Středoevropané, musíme zvykat. Ale s trochou trpělivosti to zvládnete.

Útěk

Zatímco před pár lety většina kamarádů a známých kolem nás začala stavět domy a kupovat nová auta, my jsme toužili minimálně na rok zmizet někde po Evropě. Místo toho jsme se rozrostli o dalšího člena rodiny, což se na první pohled mohlo zdát jako konec našeho cestovatelského dobrodružství. V tu chvíli jsme netušili, že nejmladší syn nám bude vstupenkou ke svobodě, po které jsme tolik toužili. 

Na jaře 2024 jsme odcestovali na tři měsíce do Andalusie. Poprvé jsme navštívili pevninské Španělsko. Byli jsme ohromeni. Andalusie nás okouzlila a já si říkala, že těžko mě k sobě může nějaké místo ve Španělsku přitáhnout víc. Mýlila jsem se. Na podzim roku 2024 jsme navštívili pobřeží Costa Blanca. Přiznám se, že zpočátku jsem byla skeptická, jako když ochutnáváte cizokrajné jídlo. Ulice mi přišly trochu zašlé, města ne tak opulentní. Ale čím víc jsme z téhle oblasti ochutnávali, tím víc jsme se jí nemohli nabažit. Nakonec jsme tu strávili několik měsíců. 125 dní jsme cestovali křížem krážem, najezdili tisíce kilometrů, a i když to někdy bylo náročné, každý ubrečený kilometr stál za to. 

I když jsme tu zažili stoletou vodu i celonárodní výpadek elektřiny, naše dny tady byly převážně všední. Jak je tedy možné, že si odvážíme tolik neobyčejných zážitků, na které budeme ještě dlouho vzpomínat? 

Jeden den

Pomalu se probouzíme do dalšího rána. První sluneční paprsky však vypouštíme až s roztažením rolet. Rádi si přispíme, to zase jo. Španělský režim je nám jako šitý na míru – pomalá rána, hlučná poledne a dlouhé večery. 
Slyšet je tu jen zpěv ptáků, který se nese od monumentální hory Montgó, jež se tyčí vysoko nad naším domem. Tedy, naším jen na pár měsíců. O to víc si vychutnáváme výhled na moře a to, že děti mohou skočit do bazénu, kdykoliv se jim zachce. 

Rána tu máme klidná, jak jen to jde se třemi malými dětmi, z nichž všichni oplývají slušnou dávkou testosteronu. Ten taky poctivě každý den ventilují pořádáním rytířských turnajů, které střídají fotbalová klání či zápasnické souboje. Já tu zastávám převážně pečovatelskou roli. Právě zadělávám na těsto, za chvíli už vůně rozmarýnu, olivového oleje a mořských plodů zavoní až ven a kluci přijdou s obvyklou větou: „Mami, my máme hlad.“ Nakrmit hladové krky, pohádky na dece, pobalit všechno potřebné i nepotřebné a můžeme vyrazit. 

Lákají nás k sobě hory. Je jich tu tolik, že nikdy nejezdíme na stejná místa. Klikatá cesta nás vede do hloubky pohoří Sierra de Bèrnia. Když vystoupáme až na parkoviště Font de la Barca, najdeme tu zázemí v podobě piknikových stolů i toalet. Je tu zvykem zpřístupnit a zpříjemnit chvíle v přírodě místním i turistům. 
Posbíráme všechny menší i větší děti, a poté nás zastaví starší pár francouzských turistů. Když nás vidí, zjevně mají obavy, jak cestu do hor zvládneme. Ujistíme je, že kluci už se po horách něco nachodili a ten nejmenší bude bezpečně připoutaný v krosničce. Vypadá to, že jsme je příliš neuklidnili, ale musíme je nechat s jejich strachy a vyrazit. Dobrodružství samo nepřijde. 

Začínáme stoupat do strmého kopce a když se napojíme na značenou cestu, za zády se nám rozprostře jedinečný výhled. Vysoké skály lemují úzkou pěšinu, která nás asi po dvou kilometrech dovede až ke vstupu do jeskyně Forat de Bèrnia. Vybalujeme batole i svačiny a necháváme na sebe působit celé tohle zvláštní místo. Skalní brána připomíná oponu, která rámuje působivou scénu, zatímco moře v dálce slouží jako impozantní kulisa. Děti zatím prozkoumávají jeskyni, má několik metrů a na druhé straně se rozprostírá druhá část divokého pohoří.

Na horách miluji ten pocit maličkosti – problémy se tady z výšky zdají malicherné a trochu zbytečné. Poté, co se děti poperou o poslední kuličku hroznového vína, se vydáváme po stejné trase nazpět. Když míjíme kamenitý úsek, syn se u něčeho zastaví, kleká si a když vidím, že ukazuje na obrovského černého hada, zkoprním. 

My s manželem jsme vyděšeni víc než děti, které naštěstí, a taky bohužel, nedomýšlejí důsledky ničeho. Zjišťujeme, že šlo o jedovatou zmiji Latasteovu, která je naštěstí extrémně plachá a údajně uštkne jen velmi výjimečně. Moc tomu nevěřím, na druhou stranu jsem vděčná, že se nic nestalo. 
Díky příhodě s hadem už zbytek cesty probíráme jen možné varianty záchrany a na kochání už není prostor. Cestou z hor se zastavujeme ještě v malém městečku Altea. Protože už je po siestě, město začíná znovu ožívat a s blížícím se večerem se plní i místní restaurace. 

Hlavní dominantou města je historické staré město – Casco Antiguo, které se pyšní úzkými dlážděnými uličkami, bílými domky s květinami a nespočtem galerií, vkusných butiků a kaváren. Nejvyšším bodem starého města je náměstí Plaza de la Iglesia, kde se nachází ikonický kostel Nuestra Señora del Consuelo, jehož modrá kopule se na slunci leskne jako tisíce diamantů. Na náměstí si dopřejeme kávu a dětem objednáváme domácí churros s čokoládou, protože po celodenním výletu si zaslouží odměnu. Atmosféra města Altea je kouzelná. Přesně tohle je okamžik, kdy si uvědomíme, proč jsme si Costa Blancu tak zamilovali. 

Cestou zpět do Dénie už v autě vládne příjemné ticho – děti odpočívají, aby mohly večer pěkně po španělsku ožít. My si po příjezdu dopřejeme vrchovatou sklenku sangrie, nad kterou probereme zítřejší program. Vypadá to na jednu z nepřeberného množství pláží – Costa Blanca se totiž pyšní víc jak dvěma stovkami. Najdete tu nekonečné pásy jemného písku, pláže s drobnými kamínky nebo nádherné kamenité zátoky jako stvořené pro objevování podmořského světa. Ale o tom třeba někdy příště. Teď už jen zahnat děti do postele a vychutnat si ještě poslední zbytky ticha pod zářícími hvězdami. Dobrou noc, všední dne, byl jsi neobyčejný. 

Autorka článku a fotografií Adéla Jirglová o sobě:»Jsem máma tří kluků a rodičovství mě opravdu baví. Taky miluju cestování, poznávání nových míst a psaní. Proto jsem se rozhodla všechny své vášně propojit. Píšu o tom, jaké to je být rodičem na cestách, co všechno obnáší objevování světa s dětmi a proč věřím, že společné zážitky jsou tím nejlepším, co jim můžeme dát. Baví nás hledat nová místa, trasy i způsoby, jak si cestování s dětmi opravdu užít a nenechat se odradit strachem.
A naše rodinné dobrodružství na Costa Blanca nás inspirovalo k vytvoření digitálního průvodce, který je plný tipů na skrytá místa, méně známé trasy a zážitky, které jsme si sami zamilovali. Průvodce je určený nejen pro rodiny s dětmi, ale i pro milovníky přírody, kteří chtějí objevovat krásy Španělska vlastním tempem.
Více informací najdete na www.adelajirglova.cz nebo na IG a FB: @Jirglovi_na_tripu.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.