Přivítat chlebem a solí. Nechat vězně o chlebu a vodě. Na chleba se nejhůř vydělává. Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Chléb a hry. Dalo by se pokračovat dál a dál. Chléb je zkrátka ta nejdůležitější potravina ze všech a nikdo z nás (snad až na výjimky) se bez něj neobejde.
Ale co to vlastně je chléb? Když zavřu oči a představím si naplnění všech těch úsloví, vždycky v mých představách hraje hlavní roli krásně lesklý, hnědý, na poklep zvonivý pecen s křupavou kůrkou a měkoučkou střídkou. Mňam, zkrátka dnešní chléb tak, jak ho všichni známe. Jenže moje představa chleba asi není na celém světě nejsprávnější, vždyť při návratu z kterékoliv dovolené se těším právě na to, že po době strávené s úplně jiným pečivem se zase zakousnu do krajíce ukrojeného z onoho voňavého bochníku...
V každé oblasti na světě mají nějaký druh chleba, vlastní typické pečivo, bez něhož by jídlo nebylo takové, jaké být má. A všude stojí za to místní chléb ochutnat, je totiž nedílnou součástí místního života a kultury a lidé ho, stejně jako my náš vypečený bochník, jedí každý den. Pojďme si tedy udělat malý výlet za chlebem.
EVROPA
Je zajímavé, že ani v malé Evropě není chléb jako chléb. Nebo spíše není pečivo jako pečivo. Neumím si představit, že bych přišla do restaurace ve Francii a k jídlu by mi nepodali měkkou bílou bagetu, která je u nás známá jako francouzská. Je vláčná, nemá moc vlastní chuť a skvěle doplňuje všechny ty báječné dobroty, které mi číšník naservíruje nádherně upravené na stylovém talíři a které se v klidu a za neustálého klábosení pojídají dlouhé hodiny.
Podobně je na tom třeba také Španělsko. I tam podávají tento druh pečiva, i tam se nejí, ale hoduje, i tam je jídlo společenskou událostí, ne jen životní nutností. Zasednout v deset večer k orgiím jídla a pití, ke všemu přikusovat tu báječnou bagetku a semlít s přáteli všechno, co stojí (a mnohdy i to, co nestojí) za pronesené slovo. K tomu všemu patří nezaměnitelná vůně měkkého bílého pečiva, které jím vlastně jen tak mimochodem a ani nevnímám, že něco koušu.
A co třeba slavné italské bagety. Samotné pečivo je hodně podobné oběma předchozím, ale náplň z něj tvoří samostatný pokrm a musíte uznat se mnou, že italské bagety jsou prostě úžasné.
Stačí se přesunout jen o kousek dál na východ a v Řecku nám podají k jídlu něco úplně jiného. Pečivo, jímž doplní skvělou grilovanou rybu nebo třeba mořské plody připravené s omáčkou z koňaku, se ani trochu nepodobá ani českému chlebu, ani francouzské či španělské bagetě. Tu placku nazývají pita chléb. A už jsme doma! To přece zní, jako bychom se ocitli ne v Evropě, ale na Blízkém východě! Vliv blízkovýchodních civilizací se projevuje právě v té nejobyčejnější věci na světě: v každodenním jídle, bez něhož to, slovy klasika, prostě nejde. Najednou je tatam představa, že Řekové ovlivnili všechno, co viděli, všechny, s nimiž se setkali, a všechna území, která dobyli. Ejhle, i oni si oplátkou odnesli nějaký ten vliv a přenesli ho do svého každodenního života. A přetrval u nich tisíce let.
ASIE
Na Blízkém východě nám tedy k jídlu podají pita chléb. Nevelkou suchou placku upečenou tak, že je místy bílá a místy zbarvená dohněda. Uvnitř není moc střídky, je to opravu jen taková placka, kterou našinec nemá chuť jen tak ukusovat, ale která je opravdu spíš přílohou k báječnému jídlu nezvyklé chuti. Pita chléb však zjevně dobyl svět i přesto, že nijak zvlášť lákavě nevypadá. Však se mu také říká nejen pita, ale také libanonský nebo arabský chléb a jeho rozšíření v dnešním světě mě přimělo, že jsem se na tuhle trochu podivnou placku začala dívat s úctou a respektem.
V Turecku jsem zase jen tak na ulici ochutnala tenoučkou placku zvanou gözleme. Někdy se peče z těsta, jehož součástí je bílý jogurt, jindy je to jen mouka, voda a kvasnice. Nevím, jak dělali ten můj, ale bylo to báječné, měkké, a přitom křupavé a už navždycky budu mít procházku po Istanbulu spojenou s tímhle chuťovým zážitkem. A když se řekne Konstantinopole, snad až do smrti si budu představovat ten malý stánek a usměvavého snědého prodavače.
Nedávno jsem zjistila, že na místě, kudy snad denně projdu, otevřeli novou bageterii. Na tom by nebylo nic zvláštního, ty rostou jako houby po dešti, ale tahle zvláštní je. Je to totiž vietnamské občerstvení, kde v opravdu pěkném prostředí podávají vietnamské bagety bahn mi. Vzhledově se moc neliší od evropských baget, ale zase tady máme ty náplně. Ale jaké náplně! Žádný sýr a šunka, ale maso, paštiky, ryby. Chuti a konzistence, kterými by mě nikdy nenapadlo naplnit jakékoliv pečivo. Zase úplně jiný zážitek, který mi napovídá, že podívat se do Vietnamu by určitě nebylo marné.
A přesuňme se do Indie. Místní chleby paratha a batura jsou neodmyslitelnou součástí některých indických pokrmů. Paratha je tlustá placka, která se jí v jakoukoliv denní dobu, buď obložená, nebo plněná. Batura jsou zase nafouklé placičky, bez nichž je nepředstavitelná příprava slavného chole batura. A rozdíl? Paratha je z nekynutého těsta, zatímco batura z kynutého. A když říkám z kynutého, myslím tím z kynutého: těsto se prý nechává vybíhat třeba 6 hodin. V našem uspěchaném světě je to něco neuvěřitelného, ale Indie má, naštěstí, stále ještě svůj vlastní rytmus života.
AMERIKA
Kdo by neznal tortillu... Tahle placka z pšeničné, ale mnohem lépe z kukuřičné mouky doslova dobyla svět. A jak by také ne. Je jednoduchá a jí se s tak báječnými jídly, až se z toho člověku tají dech. No, možná se tají z toho, jak jsou ta jídla ostrá, ale každopádně se tají. Tortilla pochází z Mexika, kde se s ní můžeme setkat úplně všude. Přestože je mexické jídlo podávané u nás na náměstí v mexické restauraci nebo to, které si uvařím doma, jak nejlépe umím, opravdu dobré, nemůže se měřit s pokrmem, který mi do tortilly zabalí pod pražícím mexickým sluncem. Ty fazole jsou tak nějak fazolovější a ta kukuřice tak nějak kukuřičnější... A tortilla? Ta je čerstvá, přede mnou upečená na podivné pánvi, kterou bych nevzala do ruky ani v rukavicích, a zkrátka skvělá. Je to prostě a jednoduše fenomén, který patří k Mexiku, a je to opravdu moc a moc dobré.
V Jižní Americe zase dělají takzvané empanadas. Jsou to také placky, prý z těsta z pšeničné mouky, a možná na nich není nic zvláštního, ale je to dobrota. Pravda, paní, která je připravuje, moc nebere ohled na to, že ji nechcete naplnit její oblíbenou masovou směsí, u níž vůbec nevíte, co obsahuje, a dali byste přednost rybě, kterou také nabízí. Ona ráda empanadu s masem, tak vám ji tak připraví a hotovo. Ale ta paní měla pravdu. Jídlo je to chutné a za chvilku si jdete pro další, protože už víte, že jste za ten požitek nezaplatili střevními problémy. A to přesto, že mísa s těstem stojí od rána na slunci, paní si nemyla ruce, ani nepamatuji, a pánvi by drátěnka také neuškodila.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
Booking.com