Společné jídlo je rituál, který odstraňuje bariéry mezi lidmi, bourá předsudky a vytváří nová přátelství. Největší bezplatná jídelna světa v indickém Amritsaru vám zaplní nejen žaludek, ale taky srdce. Megaoběd pro tisíce lidí je zážitek, po kterém už svět nebude stejný jako dřív.

„Najednou stojíš a zíráš a sbíráš dech a slova.“ Takto popsali své první dojmy z návštěvy svatyně sikhů v Amritsaru slavní čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund v roce 1960. Jejich slova platí stále. Brána, která tohle místo odděluje od jednoho z největších měst svazového státu Paňdžáb, je vstupem do jiného světa. Špinavé indické ulice zůstanou kdesi daleko.   

V uších vám zní tlumené tóny meditační hudby a vy fascinovaně hledíte na pohádkový výjev před sebou. Uprostřed zdí z bělostného mramoru se rozkládá umělé čtvercové jezero, v jehož centru stojí svatostánek, pokrytý více než sto kilogramy ryzího zlata. Střecha Zlatého chrámu má tvar rozvitého lotosového květu. Za duchovním naplněním sem každý den přicházejí desítky tisíc Indů. Poslechnou si verše z posvátné sikhské knihy Adigranth, pomodlí se, a pak spěchají do přilehlé jídelny langar za profánním naplněním žaludku. Ovšem s vědomím, že i jídlo je tu součástí modlitby. 

Bez společenských rozdílů

Vejdete do haly s rozměry hokejového kluziště, kde vedle sebe na zemi sedí stovky Indů. Kasty ani bohatství tu nikdo neřeší, žebráci sedí vedle maharádžů. Dlouhé řady (pangat) jsou záměrným popřením jakýchkoli rozdílů. Původ, náboženství, rasa, pohlaví, státní příslušnost, to všechno v langaru přestává platit. Nikdo tu není povýšen ani ponížen, všichni dostanou stejné jídlo.

Důležitým principem sikhské víry je dělení se. „Nezáleží na tom, kdo přijde,“ vysvětluje manažer langaru Raghbir Singh. „Neřešíme, jestli jste Indové nebo Češi. Všichni jsou tu vítáni, všichni dostanou zadarmo najíst. Nikdo neodejde hladový.“

Krmiči v akci

Jeho slova vzápětí potvrzuje armáda „číšníků“, kteří ale připomínají spíš krmiče prasat. Podél řad strávníků pobíhají s plechovými kbelíky, ze kterých jim do talířů kydají dhál (čočku rozvařenou s kořením), rýži, čatný  (pikantní nakládanou zeleninu), placky čapátí a sladký rýžový pudink khír s kokosem. Další „krmiči“ z velkých konvic nalévají čaj. Nejdřív vám to přijde divné, ale pak si uvědomíte, že při takovém počtu strávníků musí jít vybraná etiketa stolování stranou. V langaru nejde o to, ze které strany se správně servíruje a ve které ruce se drží lžíce. Jde o sdílení. Vaši sousedi se usmívají, vyptávají se vás na Prahu a procházející „krmič“ vám přidává tak dlouho, dokud neřeknete dost. 

Vařečka velká jako pádlo

Všechno, co se tu sní, se platí z příjmů Zlatého chrámu. Každý den to obnáší pět tun mouky, dvě tuny čočky, jeden a půl tuny rýže, tunu cukru, tisíc litrů mléka a dvacet kilogramů čaje. Připravit jídlo pro armádu strávníků, kteří Zlatý chrám každý den navštíví, ale kromě hromady peněz vyžaduje i spoustu lidské práce. Armáda kuchařů? Ne, poutníci si tu vaří sami. Dalším principem sikhské víry je totiž sévá, nesobecká služba bližnímu. Prokázat ji můžete třeba tím, že pro ostatní ve svém volnu a zdarma navaříte obrovský kotel dhálu.

Kotel má rozměry zahradního bazénku a vařící se čočku v něm míchá např. Jitendra Singh. Jeho „vařečka“ připomíná spíš vodácké pádlo. „Při téhle práci zažívám přítomnost Boha,“ vysvětluje. „Jsem vojenský pilot a peněz mám dost, ale tady můžu pracovat pro druhé. Každý sikh během života stráví v langaru aspoň pár dnů. Vaří a uklízejí tu i bohatí obchodníci, politici… A dělají to rádi, protože je to dobrý pocit.“

Jídlo vařené s láskou

Jitendra mi vypráví, jak prý kdysi dospívající sikhský guru Nának dostal od otce dvacet rupií. „Zkus obchodovat a vytvořit z těch peněz zisk,“ povídá mu otec. Budoucí zakladatel sikhské víry potkal sádhiu – polonahé svaté muže. Měli hlad, a tak jim za dvacet rupií koupil placky a čaj. Otec ho chtěl potrestat za to, že peníze „špatně investoval“. Nának ale odpověděl: „Největší duchovní ‚zisk‘ je nasytit cizí lidi a nemyslet přitom na sebe.“ Tradice langaru byla na světě. 

Představte si kuchyni jídelny ze základky, ale stokrát zvětšenou. Kromě řad obrovských kotlů, v jakých se v Česku vaří asfalt, tu můžete spatřit i armádu žen, vyrábějící placky. Jedna připravuje těsto, druhá válí, třetí dává placky na rozpálené železné pláty, čtvrtá je připečené obrací… Těch žen je prý dohromady tři sta. „Ať horké pláty langaru nikdy nevychladnou!“ říká jedna sikhská modlitba.

V průměrný den se v langaru nají asi padesát tisíc lidí, ale během sikhských svátků až třikrát víc. „Největší bezplatná jídelna světa“ proto musí připomínat dobře fungující hodinový stroj. Nad jeho chodem bdí strážci, kteří strávníky usazují do řad. Jakmile jeden turnus dojí, naběhnou na „plac“ uklízeči, kteří mopy setřou mramorovou podlahu, a může se znovu prostírat pro další davy. A tak pořád dál, 24 hodin denně, 365 dnů v roce. V langaru se nerozlišuje snídaně, oběd a večeře. Jí se tu pořád, od rána do rána.

Zažít pospolitost

Pokud do Amritsaru zavítáte, langar si rozhodně nenechte ujít. Jídlo je v Indii velmi levné, takže nemá smysl chodit sem kvůli šetření (a taky by to byla trochu hanba). Není to ani kdovíjak hvězdný kulinářský zážitek – prostě dobré, ale velmi jednoduché a celkem nevýrazné jídlo. Asi nikdy v životě už ale neucítíte tak silnou atmosféru pohostinnosti, sdílení a rovnosti. Jídlo prý nejlépe chutná, pokud bylo uvařeno s láskou. Možná je to trochu kýč, ale právě tenhle pocit langar odlišuje od oběda v běžné indické restauraci. 

Hledání štěstí

Svůj zážitek zesílíte, když sikhům za oběd něco dáte. Zapomeňte ale na peníze a prostě věnujte svou práci. Staňte se sévádárem, bezplatným brigádníkem. Aspoň na pár hodin běžte umývat desetitisíce plechových talířů, krájet hory zeleniny nebo s bradatými muži míchat kotle čočky, aby se nepálila. Horké jídlo vás zahřeje u srdce a třeba si přitom vzpomenete na staré přísloví: „Starajíce se o štěstí druhých, nacházíme své vlastní.“ 

Jak se tam dostat: do Amritsaru z Dillí a Bombaje létají indické low-costy, třeba Spicejet. Město leží na rychlíkové trase a z Dillí se sem pohodlně dostanete nočním lehátkovým vlakem.

Kde bydlet: ve městě najdete hotely všech cenových kategorií. Zážitkem je přespat přímo ve chrámovém komplexu, kde jsou levné ubytovny pro poutníky včetně bezplatného bydlení pro „západní hosty“.

Kde se dozvíte víc: www.sikhs.org, www.goldentempleamritsar.org

Autor článku: Ivan Brezina
Foto: Shutterstock, David Horák
Článek převzat z časopisu Travel Digest


Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet India. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.