Novozélandská panenská příroda, všudypřítomná nespoutaná divočina, prostě svět neposkvrněný člověkem. Tak se Zéland prezentuje navenek a je proto životním snem mnoha nadšených cestovatelů. Je to ale pravda, nebo jen marketingový obraz budovaný v brožurách komerčních společností z oblasti cestovního ruchu?

Rovnou v úvodu chci předeslat, že se nesnažím dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď, spíše si zkusme na pár příkladech ukázat, co za směsici se vlastně skrývá pod pokličkou

Přírodní krásy Nového Zélandu

Procestoval jsem s přítelkyní již prakticky celý Jižní Ostrov a tvrdím, že příroda tu je dechberoucí. Pravidelně se nám stává, že za volantem musíme vykřiknout nadšené „Ty kráááááso“, zastavit na nejbližším odpočívadle a jít si užít báječného výhledu. Na každém treku nacházíme nespočet přírodních úkazů, které u nás jednoduše nejsou. Krajina je tu ostřeji řezaná, kopce prudší, skály častější, řeky divočejší. K vidění tak jsou poctivé vodopády a při trecích přes vrcholky hor, kdy se dostanete nad úroveň kouzelného původního pralesa, opravdu parádní rozhledy, které mohou na druhé straně vystřídat třeba zlatavé pláže či tyrkysová jezera. V tomto ohledu Zéland rozhodně pestrá překvapení nepostrádá.

Na druhou stranu, je tu obrovská část území znásilněna businessem. Mnohá rovnějších prostranství zabírají pastvy, na kterých probíhá intenzivní farmaření – z řeky protékající loukou plnou krav opravdu po proudu už pít nechcete. A to ani nepřemýšlím o chemii, která je pro komerční farmaření naprostým základem a samozřejmě odtéká tou stejnou zakálenou řekou. Potom tu jsou borové lesy určené čistě k těžbě. Původní druhy stromů, třeba teď již vzácný rata, se obnovovaly velmi pomalu, tak sem byla dovezena borovice, která tu díky dobrému klimatu roste o 30% rychleji než v Evropě. Výborně, svahy pokryté geometricky pravidelným stromořadím a čerstvě vytěžené lysiny dodávají krajině další rozměr nespoutanosti. Co vinice a ovocné sady? Co třeba ropný průmysl? Rybaření? To vše má za cíl jediné – vyprodukovat maximum zboží, které půjde prodat, převážně do Číny, protože místnímu trhu stačí podřadná kvalita nebo dovoz z Austrálie. A věřte mi, že s přírodou si tu žádný businessman servítky nebere.

Co takhle nějaký žvanec?

Asi jste nikdy neslyšeli termín „novozélandská“ kuchyně, že? Možná proto, že prakticky žádná není. Ale začněme tím lepším. Maso, které tu koupíte, je zde prvotřídní. Hovězí, jehněčí i kuřecí. Dobré vepřové musíte chvíli hledat. Steaky budou na vašem denním menu i kvůli ceně. Oproti jinému jídlu nejde o tak drahou srandu a byli byste hlupáčci, kdybyste se na Zélandu mučili nějakou formou veg / vegetari-anství. Je tu také skvělé ovoce a pokud si ho koupíte u farmářů v jejich stáncích u silnice s „honesty box“ kasičkou, neutratíte za něj moc. K dostání tu jsou i exotičtější druhy jako feijoa, golden kiwi či sveden. Další místní peckou je med. Naprosto jiný styl včelaření tak poskytuje výborné jednodruhové medy, které jsem u nás snad ani neviděl. Silný mateřídouškový med bylo za trest stáčet, nemohl jsem ho totiž přestat ujídat.

Mezi tradiční jídla, která zde vládnou stravovacím (zlo)zvykům, bych zařadil jakoukoliv asijskou kuchyni, fish & chips, masový koláč „hot pie“ a pak také buchtovitou pizzu (místo Quattro Formaggio čekejte spíše Cheesburger pizza). Prostě nic extra. Naopak tu je ale pár specialitek, které musíte vyzkoušet – mušle paua, koláček z malých rybích larviček whitebait, nebo pravá maorská pec hangi (to mě ještě čeká).

Mrkněme ale i na temnou stránku stravování v zemi Velmi dlouhého mraku. Někdy je to drahé. Hodně drahé. Hodně moc drahé. Připravte si 170Kč na nejlevnější kebab, 250Kč na levnější pizzu, 40Kč na salátovou okurku. Šálek espressa seženete kolem 60Kč, běžný zákusek k němu za dalších 70Kč. Rozhodně změníte svoje stravovací návyky, rozhodně si raději koupíte pořádný steak s trochou zeleniny a rýže, než byste šli do restaurace na obvykle nezáživné normální jídlo za nehorázný majlant. Kdo chce žít low-cost, může se realizovat v přehršli toastového chleba a mražených pies, masových koláčků plných rosolovitého gravy.

Lidská stránka ostrovní ekonomiky

To, čemu snad nejde nic vytknout, je ovšem velmi otevřená usměvavá nálada, která rezonuje celou zemí. Pro člověka zvyklého na Českou náturu je zpočátku těžké užívat si nezávazné konverzace s hovornými kolemjdoucími. Po nějaké době mu ale přestane jít věčné podezřívání, stěžování si a pomlouvání samo od sebe na mysl. Prostě si užívá tu pohodu a ničím nerušenou flow, kde všechny problémy působí nedůležitě ve srovnání se získanou spokojeností.

Za nejdůležitější považuji schopnost místních nezavřít oči před vaší situací, což vede k jejich upřímné pomoci. Došel vám benzín? Ztratili jste se? Hodilo by se vám nějaké ubytování? Nemusíte se bát, brzy se objeví kiwík, který vás z temnoty vyvede (jako nás, když nám došel benzín, protože se v našem „novém“ voze zasekl ukazatel paliva na půlce).

Možná za tím vším stojí minimální množství byrokracie. Banky, úřady a jiné instituce tu respektují fakt, že tu jsou pro vás, nikoliv vy pro ně. Jakýkoliv úkon je tak velmi jednoduchý a netrápí vás několikadenní stres jako před návštěvou na české poště nebo sociálce. Příkladem budiž výpis ze zdravotního pojištění ACC, který nám byl zaslán e-mailem ihned po ukončení telefonického hovoru. COŽE?! Jo, žádná návštěva, prokazování se občankou, 30denní čekání, nic. Pohoda.

Ráj pro cestovatele

Uznávám, že mám velmi specifický styl cestování. Doporučované hotely, vinárny, gurmánské restaurace či plážové resorty mě nijak neoslovují. Mě baví nespoutaná divočina, přežívání s minimem věcí, neustálá improvizace a poznávání odlišného životního stylu místních. Zéland svým způsobem české turisty ke slevení z nároků na dovolenou nevybíravě nutí. Ceny tu nejsou nic, co by si průměrně vydělávající našinec mohl dovolit, nemluvě o studentech sbírajících zkušenosti po ukončení univerzity. Low-cost je tedy více než obvyklý způsob cestování na Novém Zéland. Naštěstí je tomu místní svět nakloněn a nebudete tak za podivíny, když si pronajmete / koupíte auto s lůžkovou úpravou v zadní části, ve kterém budete během cestování přebývat. Já jsem se neobtěžoval balit moc věcí a pořád přežívám.

Jsou tu i drsňáci, kteří v autě bydlí non-stop, my si ale obvykle při pracovních etapách pronajímáme změkčile pokoj (zhruba do 2500Kč za osobu na týden). Je tedy na denním pořádku, že na vyhrazeném free campu propukají každý večer závody v přípravě několikachodových menu na plynovém vařiči či později ve sbírání vody vysrážené na vnitřní straně okýnek. Tato svoboda se mi vskutku zamlouvá, ačkoliv je možná trochu vynucená nedostatečnou kupní silou většiny cestovatelů.

Druhá stránka věci je ovšem intenzita tohoto stylu cestování. Do pár let má na Zéland zavítat ročně více turistů, než kolik je místních obyvatel – tedy 4,5 milionu. Nebývalý růst klade obrovské nároky na kanalizaci v sezóně, stejně jako na komunikace a infrastrukturu v oblíbených destinacích. Dříve se dalo v autě spát kdekoliv, ale igelitky s ohavnou náplní zdobící příhodná odpočívadla vedla místní k zavedení zákazu kempování vozů bez suchého záchodu na nevyhrazených místech. Musíte tak obvykle chvilku hledat vhodný free kemp, nebo si zaplatit komerční. Čištění toalet a celková údržba kempu určitě něco stojí, takže mi pár dolarů přijde fér, ale spousta lidí se to snaží často jakkoliv obejít (především naše zlaté ručičky, že ano). Ke cti budiž Zélandu nebývalá svoboda stanování v přírodě a systém veřejných chatek. 

Otázkou je pak i odbornost provedených úprav ve vozidlech – já prostě vymontoval sedačky a napasoval do vzniklého prostoru bytelný rám postele, který jsem si v dílně sám sešrouboval. Bylo by to v Evropě legální? Pochybuji, ale stejně tak pochybuji, že by staré vraky brázdící novozélandské silnice prošly vůbec technickou nebo emisní. Zaplať pánbůh, že vozovky tu jsou ve výborném stavu (ano, někdy zpevněný povrch končí a jede se po štěrku, ale to patří k místnímu koloritu).

A co dál?

Příkladů mám v kapse ještě pár, ale není pravé cestování právě o poznávání neznámého?  Máte kvůli těmto ne-dokonalostem přehodnotit své plány? Rozhodně ne! Zéland je zkušenost, na kterou budete nadosmrti vzpomínat. Jen buďte připraveni, že i tento zdánlivý ráj na zemi má své vrtochy, které v brožuře nenajdete a až cestou je okusíte na vlastní kůži. 

Autor článku a fotografií – Matyáš Vejskal - si užívá zbývající měsíce Working-Holiday na Novém Zélandu. V poslední době se věnuje hlavně získávání financí na další cestovatelskou etapu. 

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Nového Zélandu? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Nový Zéland. 


Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.