©
Slunce odráží své paprsky od mořské hladiny. Rosí se mi čelo jen při letmém pohledu na tu nekonečnou modrou louži. Jen pár metrů chybí a vím, že smočím těch svých pět prstíků. Šťastná. Usmívám se na slunce a cestou si pohrávám se zrnky písku. Lechtají…
Kate, Kate, vstávej… Ne, ještě ne, ještě chvilku, volám z polospánku. Usmívám se a tetelím blahem. No tak Kate, vstávej už!!! Stačí pouhým 5 sekund, než mi zamrzne úsměv na tváři a můj mozek zaregistruje, kde se nachází a co se vlastně děje.
Opět! Jo jo, začínám si zvykat… Asi mě to Madagaskar nakonec naučí. Jsem jako ranní ptáče. Něco málo po šesté ranní. Chlad, tma a můj malý krásný sen o jižní straně Madagaskaru se právě rozplynul do větru. Moment, ale sny se mají přece plnit a my frčíme tam dolů. Dneska. Jupí! Teplo, sluníčko a vyhřátý bílý písek. Navíc kokosák, palma a hrátky se stíny pod ní v hamace. Při téhle představě to nebylo až tak špatné vstávání do zimní tmy. I když od cesty ke snu mě dělí 3 dny vysedávání v autě, koukání z okýnka a něco málo kolem 1000 km. Beru to ale i z té druhé stránky. Uvidím další kus téhle nádherné krajiny. Vyprahlou scenérii polorozpadlých chatrčí z pár kusů dřeva, chudobný život na vesnici, zebu hledající kousek zeleně, bídu a holý boj o pitnou vodu.
Srdce se mi stahuje úzkostí. Právě tady více než jinde si uvědomuji, že hodnota života nespočívá v materiálních či nepodstatných věcech. Nemají skoro nic a přeci úsměvy rozdávají na potkání. Něco, co mi ještě úplně nejde a co bych chtěla umět, ale upřímně od srdce. Na čase naučit se více věcí. Radovat se z maličkostí. Nezabývat se věcmi, které nemůžu přímo ovlivnit. Mít úsměv pro všechny a pro všechno bez výjimky. A hlavně být vděčná z každé skutečnosti, kterou považujeme v Evropě za samozřejmost, a která právě samozřejmostí tady na Madagaskaru, nebo i v jiných zemích třetího světa, není. Stačí tak málo. Být upřímná sama k sobě. A ona ta čistá energie vesmíru už zařídí zbytek. Rozjasňuje dřímající světlo každého z nás, uvnitř sebe sama
Cesta na jih ostrova
Pár desítek kilometrů do vnitrozemí na jih je za námi. Krajina je jako vyměněná. Doslova střih v čase. Všude kam oko dohlédne se rozprostírají rýžová pole s rolníky a ručně taženým pluhem. Vesnice s polorozpadlými budky na okraji silnice, pastýře pasoucí zebu, stařenky nosící všechnu zátěž na hlavě, a hlavně všichni okolo chodící na boso. Ať je vzdálenost jen pár desítek metrů či kilometrů, kterou musí zvládnout, ujít, překonat, stávají se jediným dopravním prostředkem pouze vlastní nohy a obuv je zde vzácnou komoditou.
První zastávka. Můj zrak směřuje ke stánkům s ovocem. Ananasy. Malé či větší. Šťavnaté, čerstvé, sladké a právě utržené. Bože, tomu já říkám ráj na zemi. Nebo snad nějaké avokáda, physalis nebo jiné druhy, o kterých ani netuším, co se za těmi bobulky ve skutečnosti skrývá. A o těch směšných cenách radši ani nemluvím. Proč to nemůže mít taky v Evropě?! Prosím aspoň pár kamionů…
Ubíhající kilometry v autě si zpříjemňuji představami, co mě čeká za dalších rohem. Stánek s ručně vyřezanými dřevěnými hudebními nástroji. O kousek dále pletené košíčky, ošatky, tašky… V myšlenkách se nechávám unést fantazií. Madagaskar je přesně takový, jaký jsem si jako malá holka vysnila. Tak málo políbený turismem. Dokonale divoký a nezkrotný. A ta okouzlující příroda, která vás dostane na první pohled. Divoši s mačetami, kteří se vynoří, když je nejméně čekáte odnikud. A samozřejmě ty baobaby. I když se zde nenacházejí nejstarší baobaby na světě, ty jsou v Senegalu v Africe, i tak jsou nezaměnitelnou ikonou zdejší krajiny a dotváří celkový charakter Madagaskaru.
Lázeňské město Antsirabe
Opouštíme na chvíli vesnickou přírodu a znovu se vrháme do víru „velkoměsta“. Vítá nás oblíbené lázeňské město Antsirabe. Své největší slávy se těšilo v době francouzské koloniální vlády. Několik budov v centru pochází z prvních desetiletí 20. století, např. středisko termálních lázní (otevřeno v roce 1917), Hôtel des Thermes (1922), nádraží (1923) a rezidence pro francouzské důchodce (1934).
Moje zvědavost se ale spíše ubírá k malé dílně na zpracování rohů od zebu. Prý se tam momentálně vaří i jedna speciální polévka. Pár fází broušení, leštění a úžasné šperky, magnety, misky, lžíce apod. jsou na světě. Za dalších rohem se zase schovává šicí dílna. Vznikají tak nejrůznější motivy Madagaskaru na plátně látky. A naproti je opět jeden malý kutilský koutek se zmenšeniny aut, pousse-pousse, kol, letadel. Malé zázraky, které ty lidské ručičky dokážou, jsou neskutečné.
Antsirabe má krásné pozůstatky historie, ale také patří k jednomu z nejchudších měst ve zdejších končinách. Znova mě přepadá svíraný pocit úzkosti u srdce… Postávající barevné pousse-pousse s hnacím motorem lidské mužské síly. Mladý nebo starší muž, na tom až tak nezáleží. Oba bosí a oba se perou jako lvi o každého platícího zákazníka. I to je zdejší obrázek pozůstatků francouzské koloniální vlády.
Ambositra jako centrum pro dřevozpracující průmysl
Na čase zvednout kotvy a přesunout se o kousek dále na jih. Vyjeli jsme z města a já hltám zase každý metr zdejšího přírodního skvostu. Rýžová políčka se tentokrát pravidelně střídají s výrobnou pálených cihel. Jiný kus země, jiný mrav a jiné využití místního bohatství. Rudě zbarvená hlína dokresluje nezaměnitelný půvab zdejšího okolí. Ani radši nemrkám, aby mi něco neuniklo.
Poslední paprsky dne nám odhalují siluetu města Ambositra. Pyšní se jako hlavní město madagaskarského regionu Amoron’I Mania a provincie Fianarantsoa. Jeho původ se datuje k roku 1951, kdy bylo za francouzské kolonizace založeno biskupem Fidelisem Rakotonarivem. Ambositra se proslavila jako centrum pro dřevozpracující průmysl. Když mé oko spatřilo všechny ty dřevěné baobaby, figurky, talířky, hrnce. Co si budeme povídat. Ať je minimalismus jakýkoliv, tak tady na mě neplatí. Čistý kousek energie přírody. Ty dřevěné předměty jsou tak neskutečně čarovné. Nedokážu se od toho odtrhnout. Strávila bych tu hodiny, ba dokonce dny. Tajně si kradu pár pozitivních vibrací z těchto dřevěných krasavců – baobabů.
Prvních 270 km na jih za mnou. Tolik zážitků, tolik dojmů, a tolik krásných pokladů jsem spatřila po cestě. Já snad samým štěstím dneska ani neusnu. Už mi to jde! Vysmáta od ucha k uchu. Od rána do večera.
Autorka článka a fotografií - KATE o sobě: Miluji cestování a ten pocit "cestovní vibrace". Baví mě inspirovat a ráda se nechávám inspirovat od vás. Snažím se na svět a především na život dívat přes růžové brýle. Někdy mi to jde, jindy je hůř. Každým dnem se učím neztrácet pozitivní směr a vstřebávat pozitivní vibrace. Žiju si svůj malý život na planetě Zemi v harmonii s Crohnovou nemocí. Pro vás a inspiraci, sdílím můj život s vášní pro cestování na blogu covertheroad.com.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Madagaskaru? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Madagascar.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
