Japonsko, země kontrastů, vynikajícího jídla a tradic, které vás pohltí. Když letíte do japonského Tokia, máte v podstatě dvě možnosti. Buď letět na letiště v Hanedě a do centra to mít jen kousek, nebo jako já, v tomhle případě, letět do Narity.

Z Narity trvá cesta do centra Tokia skoro dvě hodiny. Proto jsem se pro tentokrát rozhodla strávit den v samotné Naritě a prozkoumat, co všechno nabízí.

Naritu mám z japonských destinací, bůhvíproč, nejradši. Cítím se tam tak nějak nejlíp a nejvíc ze všeho mi připomíná takové to staré Japonsko. Typické temply, japonské zahrady a speciálně ta dlouhá ulice, která vás dovede od autobusového nádraží přímo k Naritasan Shinshō-ji templu a je plná místních obchůdků s hůlkami, tradičních japonských sošek Daruma San a kokeši panenek, na ulici se prodává dango a japonští kuchaři sedí v napůl otevřených restauracích a připravují čerstvé ryby. Ta ulice je tak neuvěřitelně japonsky klidná, v podstatě bez turistů. Do templu si chodí poslechnout modlitby buddhistických mnichů a relaxovat do přilehlého úchvatného parku s jezírkem opravdu jen Japonci. 

Ostravačka v kimonu

Cestou k samotnému templu si v půjčovně (asi dvě minuty pěšky od autobusového nádraží směr Naritasan, po levé straně) oblékám pravé kimono a mám dvě hodiny na to, abych si to v něm patřičně užila. Což o to, konečně se cítím jako pravá Japonka, ale nikdy jsem si nemyslela, že kimono dokáže být tak nepohodlné.

Musela mě do něj "obléknout" majitelka půjčovny, nedovedu si představit, že to člověk musí dělat sám. Kolem pasu mi dala jakýsi navlhčený ručník, přes něj mě pak stáhla dokola, omotala kolem mě kimono (které je strašně dlouhé, i když Japonky jsou ve své podstatě malé a drobné), takže to chvílemi vypadalo, jako když jsem oblékala indické sari. Naštěstí jsou Japonky, stejně jako Indky, velice zručné, takže jí to netrvalo ani dvě minuty a už mi přes kimono vázala ozdobný pás, který jsem si vybrala a na konci ho zakončila mašlí. Volba kabelky, vlasových doplňků a bot byla čistě na mě, nicméně tím, jak jsou Japonky maličké, jsem se ani nesnažila najít větší boty a vzala jsem zavděk těmi největšími, které jsem tam našla (asi tak velikost 37). Na moji jednačtyřicítku ideální, celou dobu se mi při chůzi zařezávala dřevěná podrážka někde tak asi do poloviny chodidla.

V kimonu jsem zvládla strávit asi hodinu, došla k chrámu, udělala pár fotek před ním a cupitala zpátky, protože na mě z toho sešněrování šly mdloby. Zaplatila jsem v přepočtu asi 500 Kč, což za ten zážitek rozhodně stálo a dostala odkaz na profi fotky, které jsme stihli vyfotit ještě před odchodem z půjčovny.

Arigato, Japonsko

Do Naritasan Parku už tedy opět mířím v civilu. Dech beroucí procházka, při které se budete chtít co pár kroků zastavit a zaposlouchat se do ticha. Turisté (pokud nějací) se většinou zastaví pouze kousek za vstupní branou, u pagody, která na první pohled zaujme svou barevností. Uprostřed areálu stojí vedle pagody obrovský kotel s linoucím se dýmem. Pro zahnání špatných myšlenek si Japonci na hlavu prostě nahánějí kouř.

Všude kolem prodávají talismany a taky malé dřevěné destičky, na které člověk napíše své přání a pak destičku pověsí na k tomu předem určenou tabuli. I když se na nich vyskytují i jiné jazyky, je vidět, že japonština převládá. Japonci si na své tradice prostě potrpí. 

Před vstupem do templu provádím klasický očistný rituál – umyju si ruce a vypláchnu pusu a mám štěstí, přicházím právě ve chvíli, kdy začíná buddhistický obřad. Neslyšně se zouvám, beru boty do pytlíčku, sedám si na zem a pozoruju. Ani nedutám, jen nasávám tu místní atmosféru tohohle jedinečného místa. Samozřejmě je tu zákaz focení, nicméně tohle si užiju dostatečně cestou zpátky k autobusovému nádraží. Mám ráda, když můžu na fotkách zachytit místní lidi. Takové fotky jsou podle mě prostě perfektní, vyzařují ten pravý pocit z místa.

Japonsko má pro mě dvě tváře. Pokud hledáte ruch velkoměsta, nejmodernější technologie, obří stavby a spoustu svítících reklam, zamiřte do samotného Tokia. Pokud hledáte druhou tvář Japonska, nechte se unést. Okouzlí vás nezaměnitelnou atmosférou s nádechem něčeho starobylého, vlídného. Jako by se v něm zastavil čas a vy jste se na chvíli ocitli v jiném světě. Přesně taková je totiž Narita.


Autorka článku a fotografií - Veronika Klesnilová, zakladatelka blogu veronikaindubai.com a autorka knihy Veronika v Dubaji - Ze života letušky.