Poslední dva roky sním o tom, že se odstěhuji do Indie a budu tam žít alespoň půl roku. Stalo se tomu však dříve, než jsem očekával, a navíc teď nemám na vybranou… Před dvěma měsíci začala v Indii karanténa a poslední letadlo do Evropy odletělo v druhé polovině března. Naštěstí se stále držím citátu, který napsal čínský mudrc a zakladatel taoismu Lao-c’: “Dobrý cestovatel nemá žádné pevné plány, a netrvá na svém návratu.”
Povědomí o epidemii se šíří do Jižní Asie
Na začátku února jsem přiletěl do Indie s plánem, který zněl naprosto jasně: “Nejprve si trochu odpočinu u pláže, zúčastním se kurzu učitele jógy, strávím měsíc u gurua v Ášramu, navštívím severovýchodní oblast Himálaje, a nakonec se vypravím stopem přes Barmu, Čínu, Mongolsko, Rusko, až do Evropy…” Tuhle cestu jsem plánoval asi na pět měsíců.
Čtrnáctého března se mi však udála první podivná věc… Nastupoval jsem do autobusu v indickém státě Telangana a lidé si v reakci na to začali nasazovat roušky. Začalo se mi to zdát podezřelé… “V Indii snad přeci nebudou řešit žádná opatření.” Prolétne mi hlavou.
V dalším městě se však snažím přestoupit na spoj do Tiruvannamalai, ale prodavač jízdenek z autobusu varovně volá: “Corona, corona!” A odmítá mě vzít s sebou.
Devatenáctého března zjišťuji, že severní státy začínají postupně uzavírat své hranice a policisté na hranicích vytahují cizince z autobusů a nechávají je napospas místu, kde si nemohou sehnat ani ubytování. O den později dostávám informace z města Gokarna ve státě Karnátaka, že všechny hostely mají nyní zakázáno nadále ubytovávat turisty. Většina turistů buď na poslední chvíli odlétá domů, anebo se přesouvá do státu Goa, kde dochází k podobné situaci o týden později – šestadvacátého března. V Goa však začíná být problém s jídlem, nikoli s ubytováním. Cizinecké ambasády proto začínají zřizovat evakuační lety domů.
Dvacátého března mám narozeniny. Toho samého dne Světová zdravotnická organizace (WHO) zveřejňuje zprávu o tom, že příští epidemie koronaviru proběhne v Indii. Ve skutečnosti to byl jediný dárek, který jsem dostal. Z těchto zpráv mi začíná být jasné, že si musím co nejrychleji sbalit kufry a vydat se do Himálaje. Zřejmě začínám hrát hru: “Škatulata, hejbejte se.”
Nečekané uzavření
V neděli dvacátého druhého března se chystám vyrazit na sever, ale místo toho se dozvídám, že všechna vlaková (i autobusová) spojení byla pozastavena na jeden den. Další vlak pojede až ve středu. Mezitím však indický premiér Narendra Modi vyhlásí uzavření Indie, nejprve na 9 dní. Odteď nesmí nikdo odletět ani přiletět do země, a dokonce je zrušena i vnitrostátní doprava.
Zákaz vycházení s výjimkou pro účely opatření jídla začne platit téhož večera o půlnoci. Celá Indie se tedy dozví, že dalšího dne musejí všichni obyvatelé zavřít své stánky (pokud vůbec nějaké mají) a zůstat doma (pokud mají kde).
Potíž nastává v tom, že někteří Indové žijí na ulici, anebo ve slumech, jsou závislí na každodenní práci, anebo nebydlí na místě, kde zrovna pracují, a protože veřejné vlaky naráz zastavily veškerý svůj provoz, zástupy pracovníků (například z Nového Dillí) se vydaly na dlouhou pěší cestu domů, někdy i stovky kilometrů. Většina z nich však nemá našetřené vůbec žádné úspory… Podobně jako stánkaři s ovocem, prodavači šťávy z cukrové třtiny nebo opraváři bot, kteří na ulici při běžných podmínkách vydělají maximálně sto korun denně.
BBC k tomu zveřejňuje aktuální titulek s názvem, že nejchudší obyvatelé Indie tvrdí: “Hladomor náš zničí dříve nežli koronavirus” a kritizují unáhlené rozhodnutí premiéra. V současné situaci se tak v Indii objevuje spousta lidí, kteří nemají práci, jídlo, peníze ani sociální podporu zároveň.
V bohatších státech Indie se situace liší
Zatímco v nejchudších slumech hlavního města Dillí může být situace kritická, na předměstí Tiruvannamalai v nejjižnějším státě Tamil Nadu všichni zůstávají doma. Hlavní tržiště města s populací čtyři sta tisíc obyvatel je částečně otevřené pouze od osmi do jedenácti hodin dopoledne a lidé, kteří žijí na ulici, se mohou každý den jít najíst do Ramana Mahariši Ášramu, kde se podává vegetariánské jídlo zdarma.
Na ulicích zůstávají jenom policisté, kteří korigují počet otevřených stánků, a někteří Indové jsou za bezdůvodné vycházení do ulic trestáni ranami holí (a dokonce i kliky nebo dřepováním).
Tamilský Sadhguru Jagadish Vasudev k tomu na svém Twitteru zveřejňuje příspěvek: “Jsou chvíle, kdy se nečinnost stává významnější než akce. Indie prošla v minulosti záchvaty malárie a nedávno horečky dengue. Tehdy jsme přijali opatření k vyhubení komárů.”
“Nový virus však přenášejí lidé...”, a Sadhguru proto nabádá k tomu, aby lidé zůstali doma a praktikovali meditaci nebo jógu. “Je na čase zavřít oči a sedět.” Zakončuje Sadhguru svůj příspěvek. Pro lidi bez domova se však tato možnost vyplní jen tehdy, pokud netrpí hladem.
Ticho před bouří
Zůstávám překvapen tím, jak obyvatelé města Tiruvannamalai dodržují pravidla karantény. Z domů vycházejí maximálně jednou denně na tržiště, pečlivě si dezinfikují ruce a nosí přitom všelijaké šátky, které na první pohled připomínají americký Western.
“Začíná válka.” Prolítne mi hlavou, když se nyní procházím v liduprázdných ulicích. Celá Indie ze dne na den omezila přesun obyvatel na minimum (především z města do města se vůbec není možné dostat). Lidskému kontaktu však nikdy plně nezamezí.
Šestadvacátého března mi Ambasáda v Dillí (podobně jako dalším českým turistům) nabízí repatriační let z města Čennaí, ale nemohu to přijmout, protože mám s sebou psa, a toho bych letadlem vzít nemohl.
Ve středu 1. dubna, deset dní od zavedení přísných opatření, Ministerstvo zdravotnictví v Indii eviduje pouze 1637 případů nákazy novým koronavirem. Prognóza amerických vědců se tak zřejmě nekoná, anebo o ní prostě nevíme. Celá koronavirová epidemie v Indii si proto svou nejvyšší daň stále vybírá na lidech, kteří právě teď nemají, co jíst.
Situace pod horou se nemění
O měsíc a půl později… Ve středu dvacátého května se nacházím stále na tom samém místě, počet případů se zvýšil na sto tisíc a vyhlídky na přesun domů, nebo do jiného státu, zůstávají mizivé. Ulice se již zaplňují lidmi, většina mých přátel odletěla domů repatriačními lety, ale vlaky se rozjedou nejdříve na začátku července. Nezbývá mi, než každý den meditovat a věnovat se činnosti, pro kterou jsem si ve svém životě dosud nacházel jen pramálo času (psaní a józe).
Zároveň mi přijde paradoxní, že jsem zůstal v karanténě právě tady – na úpatí posvátné hory Arunachala. Arunachala je totiž nejposvátnější kopec hinduistů a legenda praví, že v její blízkosti může dlouhodobě zůstat jenom ten, kdo je s ní spojen příběhem z minulého života. Říká se, že tato hora je samotným Šivou (jedním ze třech nejvyšších Bohů) i mytologickým a duchovním středobodem světa (axis mundi).
Sebastian Prax, 20. května 2020
Autor článku a fotografií — Sebastian Prax je vystudovaný matfyzák, přírodovědec, a umělec na volné noze aktuálně ponořený do tajů orientální filozofie na půlroční cestě do Indie, kde dopisuje svůj román o návratech do Himálaje, o hipících, buddhistech i dalších subkulturách, které změnily jeho pohled na svět. Rád pořádá cestovatelské stand-up, čtení poezie i další kulturní akce.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Indie Poznáváme.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
