Mám rád ty momenty, kdy dorazím někam na místo a nemám vůbec žádný plán. Nevím, kde budu jíst, nevím, kde budu spát (ideálně, když to nevím jen dopoledne, odpoledne začínám být trochu nervózní) nevím, kam se podívám. A musím říct, že se mi to stává docela často, protože někdy nemám čas a někdy záměrně některé věci neplánuji. Když jsem před pár lety vyrážel poprvé do Paříže, bylo to podobné. Věděl jsem jen, že budu cestovat s rodinou a dcera měla tenkrát asi dva roky, takže kočárek byl naprosto nezbytný. Čekala mě tedy zcela nová zkušenost a já byl trochu nesvůj, že nemám plán, protože to tentokrát nebylo jen o mně. Chtěl jsem, abychom si návštěvu Paříže užili všichni.

Hned po příjezdu se ukázalo, že jakýkoliv plán by byl stejně zbytečný, protože nám po čtyřhodinovém čekání na letišti ve Vídni nepřistál na letišti Orly v Paříži jeden celý kufr. Navíc cestou z letiště jsme zjistili, že stávkují řidiči autobusů, takže dostat se do centra, kde jsme měli bydlet, nebylo úplně jednoduché. A když k tomu ještě v metru zjistíte, že s cestujícími s kočárkem tu jaksi nepočítali, trochu znejistíte. Ptal jsem se tenkrát v duchu sám sebe, jestli jsem se přece jen neměl nějak připravit a prohlídku Paříže naplánovat.

A v jaké anarchii náš výlet začal, tak i pokračoval. A nakonec se ukázalo, že žádný plán byl ten nejlepší. Když totiž vplujete do centra francouzské metropole, skáčou vám pamětihodnosti přímo pod nohy. A tak jsme vystoupili z metra na stanici Rambuteau hned u Centre Pompidou, tedy futuristické budovy Národního centra umění a kultury Georgese Pompidoua, která je jako obrácená naruby. Všechno potrubí vede zvenčí. Několik minut procházkové chůze a hle? Tenhle kostel odněkud znám. Trochu hloupě jsem přispěchal k informační tabuli, abych se dozvěděl, co všichni kolem mne věděli, že stojím před světoznámou katedrálou Notre Dame. Tou dobou už dcera na kočárku usnula a my jsme mohli trochu zpomalit. Několik romantických výhledů na řeku Seinu z Pont Au Double a už sedíme v kavárničce. Vůbec nevím, co je to za ulici, ale croissanty tu mají výtečné i kafe je světové. A stačí jen sedět u stolečku na ulici a dívat se, jak to kolem pozvolna plyne. Vypadat jako Francouz jsem po několika minutách vzdal, na to se tu musíte narodit.

Naše bloumání městem bez cíle nás přivedlo také do krásného parku s honosným názvem Zahrady Lucemburské. A tam jsme strávili další dvě hodiny malým piknikem, pobíháním po trávě, proháněním holubů a lenošením.

Co vám budu povídat za tři dny naší neplánované návštěvy Paříže jsme samozřejmě viděli všechny povinné pamětihodnosti nebo alespoň většinu z nich, jen jsme s plánem v ruce nebyli ve stresu, že něco nestihneme. Vystoupali jsme na Montmartre s bazilikou Sacré-Coeur, dokonce se nám povedlo vystát všechny ty fronty a vyšplhat na Eiffelovu věž. A zdaleka největším zážitkem bylo Rodinovo muzeum. Rozsáhlá zahrada za Hotelem Biron, kde Auguste Rodin pracoval a žil je kouzelná. Plná krásných soch a tajuplných zákoutí, kde se můžete courat celý den.

Když jsem si pak prolistoval pařížského průvodce Lonely Planet, který mi zůstal v tom ztraceném a  znovu nalezeném zavazadle, zjistitl jsem, ke svému úžasu, že většinu hlavních taháků, které Paříž nabízí, jsme přes všechny nesnáze stejně viděli. Přesto se do Paříže rád vracím. A pořád mám co objevovat (Monu Lisu v Louvru jsem třeba pořád ještě neviděl). Přece jen ta atmosféra rušných ulic i klidných zákoutí, romantických kaváren a prosluněných parků si vás po pár minutách naprosto získá a vy jste na Paříži závislí, aniž byste si toho všimli.