Vydat se ve Finsku na hokej je jedinečný zážitek. Hlavně pro fanouška jako jsem já, na hokeji jsem byla maximálně na „lize pralesní“. Znám jen menší stadiony s tvrdými sedačkami, na které je lepší si nesedat, protože byste k nim mohli přimrznout. I v nejmenší vesnici v Čechách diváci na utkání fandí z plných sil. Hulákají, poskakují a dupají, takže ani není důvod si sednout.

Finská láska k ledu a hokeji je nezměrná, nicméně na první dotek chladná. Tato země se pyšní jedním z nejúspěšnějších národních týmů. Děti umějí mnohdy dříve bruslit než chodit. Když už jste tedy ve Finsku, musíte na hokej, nejlépe na Karjala Cup na utkání Švédsko – Finsko. Místní to velmi prožívají, protože téměř 600 let bylo Finsko pod švédskou nadvládou a porazit souseda je téměř jako opětné stvrzení samostatnosti. Navíc si budou moci dobírat své přátele ze švédské menšiny.

Karjala Cup je turnaj severských států, který se každoročně koná ve Finsku už od roku 1992. Je součástí Euro Hockey Tour, a tak se do něj už několikrát klasifikovala i česká hokejová reprezentace a v roce 2012 ho dokonce vyhrála.

Jako Alenka v říši hokeje

Pokud máte podobné zkušenosti s hokejem jako já, budete ve Finsku žasnout od začátku do konce utkání. Nejprve vás omráčí perfektně vybavená hokejová aréna se svižným odbavením u vstupu, oči budete valit na rozmanité druhy rychlého občerstvení a doslova vás posadí vypolstrované sedačky s opěrátky na ruce a držátkem na kolu jako v multikině.

„Jdu na hokej, tak se musím pořádně nabalit!“ Zvyklá na zimu na menších českých stadionech jsem si oblékla, co šlo. Podobně uvažovali i mí kanadští kamarádi a navlečení do mnoha vrstev jsme nakonec všichni odhazovali svršky a zůstali jen v tričkách.

Finové jako fanoušci - napjatí a potichu

Pokud vás zaujalo slovní spojení, že Finové utkání se Švédskem velmi prožívají, neznamená to, že se tak projevují. Když jsme se vydali na zápas Švédsko – Finsko v roce 2011, byli jsme všichni konsternovaní posvátným tichem, které na zápase vládlo. „Proč prodávají popcorn, když je tu takové ticho. Vždyť to moje chroupání musí být slyšet i dole na střídačce,“ žasla jsem. Jako by fanoušci nechtěli své hráče rušit skandováním. Všichni spořádaně seděli a slyšet byly jen dětské výkřiky radosti. Tu ovšem způsobila čokoláda a ne hokej.

Za celý zápas, dokonce ani v nejnapínavějších momentech, nedalo publikum najevo spontánně své emoce. S naší skupinkou šili všichni čerti a Finové i Švédové si v pohodě seděli a nic je nerozházelo. „Oni to snad vůbec neprožívají! Vždyť mám co dělat, abych tu nejásala místo nich.“

Snad aby atmosféra působila trochu hokejově a bylo co vysílat do televize, pouštěla centrální obrazovka nad kluzištěm v některých momentech návod ke skandování. Nejprve se zobrazily animované tleskající dlaně a pak text Suomi (Finsko). Vždy byla tučně vyznačená slabika, kterou jsme měli pokřikovat. To byl jediný moment, kdy se publikum do hry zapojilo.

3 přání na Mistrovství světa

Rok, který jsem strávila v zemi tisíců jezer, byl hokejově velmi vydatný. Kromě zmíněného Karjala Cupu se tu konalo Mistrovství světa v hokeji 2012. Jako správní fandové jsme s paní sekretářkou a jejím mužem vyrazili podpořit český tým. Pro mě i pro „naše hochy“ bylo nejzásadnější poslední finálové klání o třetí místo. Splnila jsem si hned tři přání, která jsem před utkáním měla.

Přání první

Abyste pochopili, tak správný „erasmák“ si na památku odveze vlajku státu, kde pobýval, a má ji plnou podpisů od přátel z celého světa. Za celý rok jsem si vlajku nekoupila. Chtěla jsem, aby měla příběh, a ne že ji koupím v obchodě se suvenýry. Když už jsem málem na svou zásadu kapitulovala, přání se stalo skutečností. Při odchodu z našeho sektoru jsem zahlédla válet se na zemi finskou vlajku, zvedla jsem ji a ptala se, komu patří. Nikdo se nehlásil, a tak mi zůstala. Dodnes jsem ji nevyprala.

Přání druhé

Jste-li v cizí zemi a oklepali jste se ze zdárně nezdárného příjezdu, máte pocit, že každý sen se stává skutečností. Alespoň tak jsem se cítila já, a tak jsem vytáhla kamaráda a šli jsme se vyfotit s komentátorským guru, Robertem Zárubou. Moc mu to slušelo, byl velmi milý, přátelsky si s námi povídal a zkrátka mu děkuji za jeho vřelý přístup k fanouškům.

Přání třetí

Co by si holka z Čech ve Finsku na hokeji mohla přát víc? Skromností jsem v daný moment neoplývala, spíše průbojností. Chtěla jsem podpisy hokejistů. Kamarád někde venku nabral ještě svoji partičku a jako velká skupina jsme se vydali za národním týmem. Samozřejmě nás vyrazili u prvního vchodu. Ale jsem v čínském znamení tygr, a dokud kořist neulovím, tak po ní jdu! Věděla jsem, že sama to zvládnu! Neohroženě jsem vyrazila do VIP zóny na místo, kde parkovaly autobusy pro hokejisty.

Nejprve mě nechtěli pustit, ale potkala jsem Roberta Zárubu, který mi zamával, což patrně na sekuriťáka udělalo dojem, a pustil mě dovnitř.

Svou chatrnou finštinou jsem se zeptala řidiče autobusu, jestli čeká na české hokejisty. Smutně pokýval hlavou, něco mi vyprávěl, ale na to mé jazykové znalosti už nestačily. Dokonce mě tam nechal sedět samotnou na schodech autobusu (aby mě neviděla ochranka), když si musel odskočit. Náhle se otevřely dveře a tam stál fešák, koukal na mě překvapeně asi jako já na něj. Vysvětloval mi anglicky, že tam nemám co dělat. Koukla jsem na jeho kartičku a byl to sám Jakub Petružálek. Radostně jsem mu pověděla: „Já tu čekám na vás.“ Trochu se zarazil, ale vzápětí pochopil, když jsem po něm chtěla podpis. Nakonec se mi na české vlaječky podepsal celý „nároďák“ a já mohla s klidným a veselým srdcem opustit stadion. Můj úkol číslo jedna byl splněn!

Autorka článku Pavlína Fabiánová pobývala mezi lety 2011 a 2012 ve Finsku v rámci výměnného studijního programu Erasmus a pracovala půl roku jako stážistka na Velvyslanectví ČR v Helsinkách. Těšte se na pokračování jejích zážitků z této ledové severské země.