Nevado Alpamayo v peruánském pohoří Cordillera Blanca bývá označován za jednu z nejhezčích hor světa. V krásné horské krajině národního parku Huascarán mohou nehorolezci podniknout okružní trasu kolem této hory, divoký a poměrně opuštěný trek.
Tropické ledovce
Cordillera Blanca je nejzaledněnějším pohořím tropů, kde je plocha ledovců (přesto že během posledních let poměrně rychle ubývají) okolo 600 km2. Na 170 km délky zde najdeme třicítku šestitisícovek, mezi nimi i nejvyšší horu Peru Huascaran (6 768 m n. m.). Národní park Huascarán byl založen v roce 1975 na ploše 3400 km2. Již o dva roky později byl zařazen do programu Člověk a biosféra a v roce 1985 zapsán na list světového dědictví organizace UNESCO. Jeho tvar je dán polohou Bílého pohoří; délka chráněného území dosahuje 158 km, zatímco průměrná šířka se pohybuje okolo 20 km.
Z významných druhů rostlin můžeme jmenovat nejvyšší bylinu světa Puya raimondi, jejíž obrovské květenství dosahuje výšky až 9 m, nebo nejvýše rostoucí strom na světě queñua (Polylepis sp.), který místy šplhá až k hranici pěti a půl tisíce metrů nad mořem. Celkem zde bylo identifikováno necelých 800 druhů rostlin.
Z říše zvířecí jsou nejčastějšími obyvateli ptáci, jejichž druhů vědci napočítali více než stovku. Jejich největším zástupcem je kondor andský, v rozpětí křídel měří přes 3 m. Šelmy zastupuje kočka pampová a horská, puma americká nebo medvěd brýlatý. Z dalších savců jsou významné lamám příbuzné vikuně, které byly v minulém století kvůli své velmi jemné vlně téměř vyhubeny, či andský jelen.
Vzhůru do hor
Hlavním městem horolezců a turistů v této oblasti je stotisícový Huaraz, který byl z větší části zničen při zemětřesení v roce 1970, a poté prakticky celý postaven znovu. Start trasy treku okolo Alpamaya je v malé vesnici Cashapampa v nadmořské výšce 2 900 m. První úsek vede po prašné silničce, mírně stoupající zemědělskou krajinou do Hualcayanu (3 150 m n. m.). Nad Hualcayanem, kde je v případě pozdního příjezdu možno zakempovat, začíná stezka stoupat prudčeji. Téměř nekonečné serpentiny vedou výš a výš, jejich konečnou je až jezero Cullicocha ve výšce 4 627 m n. m. Cestou si lze udělat ještě odbočku k laguně Yuraqcocha, která i díky pohledům na masiv Nevada Santa Cruz stojí za těch pár kilometrů navíc. Potřeba velmi dobré aklimatizace je jedním z úskalí této túry – takto vysoký nocleh hned na začátku může způsobit vážnější problémy, než je bolest hlavy a nevolnost.
Dalšími body trasy jsou sedla Osoruri (4 856 m n. m.) a Los Cedros (4 770 m n. m.), za nimiž již následuje Quebrada Alpamayo. Ze soutěsky jsou za pěkného počasí výhledy na erbovní horu Alpamayo, a do jejího základního tábora u laguny Jancarurish to je už jen kousek. V dalších dnech následují další čtyřtisícová sedla, pohledy na krásné zaledněné hory i horská jezera všech barev. A lidí tady potkáte jen pár, většina turistů se vydává na lehčí a kratší treky.
Zpátky do civilizace
Na mapách se ve zdejších horách nachází třeba „vesnice“ Huillca pod stejnojmenným posledním sedlem Passo Huillca (4 617 m n. m.), ve skutečnosti dvě polorozbořené stavby. Za sedlem se radikálně mění vegetace, jelikož vlivem vyšších srážek zde roste a kvete spousta kytek a také ony nejvýše rostoucí stromy na světě (Polylepis sp.). Cesta klesá do širokého údolí Yanca Pampa, které již je lidmi obděláváno. Zde má turista na výběr dvě možnosti – dokončení okruhu přes Quebrada Santa Cruz (což je v opačném směru oblíbený trek pro mnoho turistů), nebo jít do městečka Pomabamby a odtud se autobusem vrátit do Huarazu. My zvolili kratší variantu, která nakonec měřila lehce přes sto kilometrů, a během necelého týdne jsme nastoupali přes šest kilometrů. Tyto čísla společně s odlehlostí treku vypovídají o tom, že se jedná o podnik pro alespoň trochu zkušené turisty. Na druhou stranu se není třeba bát a s trochu slušnější mapou jej lze v pohodě absolvovat i bez místních průvodců.
Fototipy
Účinek polarizačního filtru stoupá s nadmořskou výškou, takže modrá horského nebe bude opravdu velmi tmavě modrá. U jezer s krásnou barvou (danou jemnými částicemi hornin, dostávajími se do jezer působením zvětrávání a eroze a majících za následek větší absorbci v modré a zelené části spektra) se vyplatí mít jej nasazený.
Zasněžené špičky hor mohou být expozičním oříškem, a tak je na správné nastavení expozice potřeba dávat pozor víc než kdy jindy, aby na jejich místě nevznikaly jen „přepálené“ bílé fleky.
Autor článku a fotografií - Jan Miklín je geograf, fotografující cestovatel – cestující fotograf. Na cestách se věnuje především krajinářské fotografii, fotky a články z cest publikuje v mnoha tištěných a elektronických médiích i na svém webu. Sledovat fotografie a jejich příběhy můžete také na Facebooku.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Peru? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Peru poznáváme.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
