Fototrip - Bolivijské moře a Královská Cordillera

V nedozírné hladině vysoko položeného jezera Titicaca se zrcadlí zasněžené vrcholky Cordillery Real, k jejímž úbočím se může vydat i turista.

Bolivijské moře

Při příjezdu k jezeru Titicaca z bolivijské strany vás možná překvapivé námořnické uniformy hlídkujících vojáků. Ilustrují smutný příběh z historie této jihoamerické země, která o své skutečné moře přišla – zabralo jim ho Chile, které obsadilo pás s městy Iquique a Arica. V bolivijské historii to nebylo poprvé – v době vzniku měla dvojnásobnou rozlohu, z níž však v průběhu staletí sousedi ukousli vždy, když se někde objevilo ložisko surovin…
Označení „moře“ však docela sedí. Titicaca má přes 200 kilometrů na délku, rozlohu přes osm tisíc kilometrů čtverečních a hloubka se blíží 300 metrům. Přitéká do něj 25 řek, ale odtéká jediná – Dessaguero do jezera Poopoo, odkud se voda odpařuje. V posledních letech hladina klesá o desítky centimetrů ročně kvůli vyššímu výparu i menšímu přítoky vody vlivem mizejících ledovců.

Po stopách Inků

Z hladiny jezera trčí 41 ostrovů, mezi nimiž prominentní místo mají dva spjaté s inckými pověstmi. Na Isla del Sol, respektive jeho skále Titikala, se kdysi narodilo slunce. Inkové si ostrova patřičně vážili, což dokazují pozůstatky téměř dvou stovek více či méně dochovaných chrámů.
Nedaleko od Isla del Sol leží mnohem menší Isla de la Luna, kdy prý Virakoča stvořil měsíc. Ostrov Slunce je turisty vyhledávaný, plují sem lodě z „letoviska“ Copacabana do městečka Yumani, ostrov je jako stvořený k výletům do zátok, kopce v čele s nejvyšším bodem ostrova – Cerro Chequesani (4075 m n. m.).

Za návštěvu stojí i Copacabana. V ledové vodě jezera se tady můžete vykoupat nebo aspoň půjčit lodičku, dát si grilované pstruhy v jednom z desítek stánků na pláži, vystoupat křížovou cestou na vyhlídku na město nebo navštívit baziliku z 16. století, která ukrývá sochu La Virgen de Copacabana – patronku Bolívie, již vyřezal na přelomu 15. a 16. století Francisco Tito Yupanqui, potomek Inky.

Vstříc Královské Kordilleře

Městečko Sorata ležící na úpatí pohoří Cordillera Real je východiskem k několika trekům, z nichž nejpopulárnější vede k lagunám Chillata a Glacial pod věčně bílými špičkami šestitisícovek Illampu a Ancohuma.
Cordillera Real je asi 125 kilometrů dlouhý hřeben, součást horského pásma, které z východní strany lemuje náhorní plošinu altipláno a odděluje ji od amazonské nížiny. Nejvyšším vrcholem je Nevado Illimani (6 438 m n. m.), nad šest tisíc metrů dosahuje ještě dalších sedm vrcholů včetně dvojice Ancohuma a Illampu, které se tyčí právě nad Soratou.

Dvoutisícová Sorata je obklopena políčky a dnes je zemědělství (v čele s pěstováním koky) hlavní obživou místních. V koloniálních dobách zažilo město větší slávu, když leželo na spojnici La Pazu a nižších oblastí Yungas s kaučukovníkovými plantážemi. V okolí jsou navíc (dodnes) zlaté doly.
Dnes je město poněkud ospalé, ale z La Pazu (vzdáleného asi tři až čtyři hodiny jízdy) se míří poměrně dost turistů na treky. Nejpopulárnější, nejbezpečnější a nejsnazší je výšlap k jezeru Chillata, odkud se dá pokračovat až do pěti tisíc k laguně Glacial, do níž se odlamují kusy ker z ledovce Illampu.

Vzhůru na hory

Tradiční trasa treku k lagune Chillata začíná na okraji Soraty. Turistu čeká převýšení z 2700 m n. m. do 4200 m n. m. s tím, že se začíná v tropickém horku a dusnu, které se stoupající výškou pomalu ustupuje.
Časy se mění a dnes se dá vyjet autem minimálně do tří čtvrtin cesty k Chillatě. Je to rychlejší a pohodlnější také proto, že jít po nezpevněné cestě v oblacích prachu, které pravidelně zvedají projíždějící auta, není moc příjemné. Na druhou stranu ale přijdete o autentickou cestu bolivijským venkovem…

Mraky a ledovce

Začátkem září bývají hory většinou v mracích, většina vlhkosti tady totiž stoupá z nedaleké amazonské pánve, a výhledy na zaledněné vrcholky jsou tak vzácným kořením trasy. Na druhou stranu občas mlha, mraky a slunce tvoří zajímavé efekty…
Hodně pěkný výhled (nejen na bílé hory, ale hlavně na lagunu Chillatu a políčka na úbočí údolí Soraty) se naskýtá ze skalnatého hřebínku, který se vypíná asi sto výškových metrů nad Chillatou. Od ní cesta pokračuje ještě další desítku kilometrů a skoro kilometr výškového převýšení k laguně Glacial, v jejíž vodách končí ledovec.

Praktické tipy

-    hlavní sezóna je od července do září – v jihoamerické zimě, zdejším období sucha
-    i tak je ale potřeba vzhledem k blízkosti amazonské pánve počítat s možností deště či mlhavého počasí
-    vzhledem ke spleti cest mezi domy, osadami a políčky je vhodné mít trasu treku v GPS
-    v Soratě se dá nakoupit základní jídlo na trek, lehké a rychle připravitelné potraviny to ale nebudou

Autor článku a fotografií - Jan Miklín je geograf, fotografující cestovatel – cestující fotograf. Na cestách se věnuje především krajinářské fotografii, fotky a články z cest publikuje v mnoha tištěných a elektronických médiích i na svém webu. Sledovat fotografie a jejich příběhy můžete také na Facebooku.

Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Napsal: Honza Miklín

Předchozí článek

Co skrývá Socha Svobody aneb třináct zajímavostí o tomto monumentu

Další článek

10 nejlepších přírodních zázraků Austrálie

Související články

Články

Fototrip v bizarních žulových krajinách Spitzkoppe

Žulové krajiny patří mezi fotograficky nejzajímavější místa. Za desítky až stovky milionů let, které obvykle uplynuly od utvoření horniny po dnešek, v nich eroze vytvořila nejroztodivnější útvary. Ukázkovým příkladem je masiv namibijské Spitzkoppe. Vrchol hory dosahuje nadmořské výšky 1784 metrů, takže bezprostřední okolí převyšuje o šest stovek metrů. S výjimkou žulových masívů Pontok (1629 m n. m.) a o trochu vzdálenější Kleine Spitzkoppe (1584 m n. m.) kolem leží rovinatá pláň, takže hory působí…

Články

Fototrip - Istanbul – město na pomezí kontinentů

Konstantinopol, Nový Řím, Cařihrad i Byzantion, to jsou jména, která ve své dlouhé historii neslo největší město Turecko, vstupní brána do Orientu a město rozkročené na hranici Evropy a Asie. Dnes je Istanbul domovem patnácti milionů obyvatel, městem mnoha starobylých památek z éry Osmanské říše i moderním obchodním centrem. Právě pestrost památek z nejrůznějších dob, kontrast s tepem současné obrovské metropole dělá z Istanbulu dobrý fotografický cíl. Dědictví dávných dob Z doby východořímské říše se do dnešních dnů zachoval třeba obelisk na Hippodromu, část akvaduktu nebo Yerebatanská cisterna. Ta rozhodně pro svou…

Články

Fototrip na nejvyšší horu Slovinska - Triglav

Triglav je povinným vrcholem pro každého Slovince. Množství chat okolo i zajímavých přístupových cest z něj dělá pěkný cíl i pro fotografy. Bled a jeho jezero jsou bezesporu jedním z nejmalebnějších míst Slovinska, proto se tady cestou tam nebo zpět z hor rádi zastavíme. Pohledy na ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie se totiž neomrzí. Poprvé jsem jej fotil z jižního břehu jezera, podruhé jsme vyšláply na vyhlídkové kopce Velika Osojnica…

Články

Fototrip do ráje zvířat - Etosha

Národní park Etosha je asi největším lákadlem Namibie, a to právem. Na rozloze bezmála třetiny České republiky žijí tisíce divokých zvířat, která je možno pozorovat z pohodlí vlastního vozu. Právě možnost pohybovat se po národním parku po vlastní ose, bez průvodce či cestovní agentury, je velkým benefitem Etoshy. Půjčení auta volí v Namibii skoro všichni cestovatelé, a při dodržování pravidel je možné projet v něm i národní park. Ty nejdůležitější zásady jsou dodržovat maximální povolenou…