Hledáte nějakou netradiční destinaci pro vaší příští cestu? Slyšeli jste už o státu Východní Timor, který navštíví jen hrstka turistů ročně? Nasajte inspiraci a vydejte se tam!

Cesta na Timor

Během naší dvouleté cesty po světě jsme zavítali i do kouzelné Indonésie. Po klasické návštěvě Bali jsme pokračovali dále na východ na méně navštěvovaný ostrov Flores. V této části Indonésie nás kromě nádherné přírody okouzlili i velmi milí lidé! Kultura je zde, stejně jako na Timoru, převážně křesťanská, neboť východní Indonésie byla historicky kolonizována Portugalskem. Asi za 10 dní jsme stopem přejeli celý ostrov, oslavili další Nový rok pryč od domova a chtěli pokračovat 24 hodinovou plavbou lodí na ostrov Timor.

V přístavu jme se však dozvěděli, že loď odplouvá až za 14 dní! Nezbývalo nám, než dojít pěšky na malé letiště v Ende a zeptat se na letenky. Cena letů nebyla ani bez dostatečného předstihu příliš vysoká. Jediným úskalím bylo, že letenku chtěli v kanceláři zaplatit pouze v hotovosti! Po litém boji s indonéskými bankomaty se nám nakonec podařilo získat požadovanou hotovost. Vrátili jsme se tedy zpět na letiště. „Ona tam snad spí!, podívali jsme se na sebe s Natálií nechápavě. „Já se jí nedivím, taková práce v kanceláři unaví“, chvíli jsme čekali a pak jsme se rozhodli zaklepat jí na rameno. Paní vyskočila jako čert z krabičky a mohla přijmout náš balík indonéských rupií. Měli jsme let na Timor! 

Ostrov Timor je rozdělen na dvě části. Jedna část země patří Indonésii a tu druhou si vybojoval Východní Timor, který po krvavé revoluci získal v roce 2002 nezávislost. Jedná se tedy o velmi mladý stát, který se stále utváří. Většina území byla vypálena a lidé museli se svými rodinami prchat do hor. Letenky do hlavního města Díli byly drahé, a tak jsme se rozhodli cestovat po souši. Stopování na Floresu fungovalo, a tak jsme v tomto způsobu dopravy pokračovali i na ostrově Timor. V hostelu ve městě Kupang jsme si nechali jeden batoh s věcmi a vyrazili nalehko k hranicím Východního Timoru. 

Východní Timor se blíží

Majitel hostelu nás varoval, že přechod hranic po souši může být bez víza problematický. Byli jsme totiž držiteli pouze bezplatného typu víza, které se uděluje tzv. On Arrival na hlavních indonéských letištích typu Denpasar nebo Jakarta.

Za den a půl jsme dostopovali indonéskou částí ostrova na hranici s Východním Timorem. Tyto dvě země se nemají v lásce, a proto je i atmosféra na hranici napjatá. Měli jsme štěstí, neboť celníci nás po důkladném prohledání nechali jít. Obě země odděluje železný most, který je z jedné poloviny natřen národními barvami Indonésie. Druhá polovina zase nese barvy Východního Timoru. Po chvíli chůze za mostem jsme zastavili auto a vydali se s prvními Východními Timořany do pro nás naprosto neznámé nové země. 

Už po prvních kilometrech cesty byla vidět velká bída, která byla patrná i při příjezdu z tak rozvojové země, jakou je Indonésie. Míjeli jsme bambusové chatrče a nahé pobíhající děti. Chvílemi to vypadalo, jako když jsme přijeli do Afriky, zvláště když skončila silnice a začala prašná cesta plná děr a kamení. Na takovou cestu by v Evropě nevyjel ani zemědělec na pole. Toto ovšem byla cesta z hranic do hlavního města. Po několika hodinách skákání na korbě auto, které mi mimochodem úplně roztrhlo kalhoty v rozkroku, jsme dorazili do Díli.

Ceny jako v USA

Po příjezdu byla už tma a my se vydali hledat ubytování. „Kolik tu stojí nejlevnější pokoj“, zeptali jsme s na recepci několika hotelů. „Nejlevnější mám za 50 dolarů“, byla nejpozitivnější odpověď, které se nám dostalo. Po Indonésii i dalších zemí Jihovýchodní Asie, kde jsme neplatili více než 5 dolarů, to byl nyní trochu šok. Ve Východním Timoru se snažili o stabilizaci ekonomické situace zavedením amerického dolaru. Ceny jsou však bohužel také podobné jako v USA. Nechápali jsme, jak tu místní lidé mohou žít. Sklopili jsme hlavu a bylo nám jasné, že budeme spát ve stanu. V městském parku už leželo pár desítek lidí bez domova. Nejprve jsme chtěli postavit stan vedle nich, ale nakonec jsme se rozhodli popojít ještě dále. Náš tábor jsme po usilovném hledání vhodného místa rozbili na parkovišti ve dvoře jednoho z hotelů. Vše proběhlo v poklidu až na velké horko ve stanu.

Jak cestovat po Východním Timoru?

Drahé nebylo jen ubytování, ale i jídlo, doprava a další služby. Země není na turismus zatím příliš připravená. Východní Timor navštíví asi jen 1000 turistů ročně. Chtěli jsme si stejně jako na některých místech Indonésie půjčit skútr. Zatímco v Indonésii běžně seženete skútr za 5 dolarů na den na každém kroku, v Díli jsme našli jen jeden hotel, kde by nám jej sehnali. „Cože? 100 dolarů na den? Co to je za cenu? To je náš týdenní rozpočet pro dva!“, s díky jsme odmítli a přemýšleli, jak budeme cestovat. Na autobusy se spolehnout také příliš nedá, a proto jsme se vydali do hor opět stopem. Cesta byla naprosto šílená. Byli jsme rádi, že jí nemusíme absolvovat na motorce, protože bychom to asi nepřežili.

Navečer jsme konečně přijeli do horského městečka Maubisse. Na rozdíl od pobřeží byla v horách v noci velká zima, a tak jsme do ráno ve stanu celkem promrzli. Druhý den jsme navštívili odlehlé vesnice v horách. Lidé ve slaměných příbytcích na nás koukali, jako když nikdy neviděli turisty. Je dost možné, že opravdu neviděli. V Maubisse jsme se zúčastnili tradičních kohoutích zápasů, které jsou ve Východním Timoru velmi kruté. Na pařát kohoutů jsou totiž připevněna malá ostří, a proto vždy dochází ke smrti jednoho z bojovníků. Těžko však tuto sázkařskou zábavu místních mužů soudit, neboť je součástí jejich tradice dlouhá staletí. Sympatické alespoň bylo, že na konci kohoutích klání vydražili mrtvé kohouty na polévku.

Kolaudace nemocnice a školy

Po treku do hor jsme se rozhodli dojet stopem až na konec Východního Timoru. Cestou jsme zastavili jeep náměstka ministra školství, se kterým jsme odjeli opět kamsi do hor kolaudovat novou nemocnici ve velmi odlehlé vesnici. Kolaudace spočívala v tom, že přinesli banány, coca-colu, a piva. Všechno jsme to společně spořádali a udělali foto. Když viděli, že nám to tak dobře jde, pokračovali jsme s nimi ještě dále kolaudovat školu. Do školní kuchyně jsme tentokrát pomohli vyskládat pytle s rýží. Pořád jsme přemýšleli nad tím, jak se lidé v těchto odlehlých vesničkách uživí. Byl to pro nás velký zážitek a krásný den strávený s milými lidmi. U jednoho z členů představenstva jsme přespali a v podobném stylu pokračovali dále Východním Timorem, který se nám začal zamlouvat.

Sami na ostrově

Naším cílem bylo dojet do jednoho z nejvzdálenějších bodů Východního Timoru, kterým je krásný ostrov Jaco. Poslední úsek cesty se ale ukázal být velmi těžký. Po několika hodinách marného stopování konečně projelo první auto. Moc lidí tu auto nevlastní, a tak jsme byli rádi za jakýkoliv dopravní prostředek. Tentokrát to byl náklaďák s podomními prodejci. Stavěl v každé vesnici a téměř u každého domu prodával jídlo a základní hygienické potřeby. Leželi jsme na korbě náklaďáku na hromadách zásob a pomáhali s vybalováním a distribucí zboží. 30 km jsme tak urazili za neuvěřitelné 4 hodiny! Jiné auto za celou dobu neprojelo.


Neměli jsme přesné informace o tom, jak je tento neobydlený ostrov daleko. Na finálním úseku už opravdu nebylo ani jedno auto a my museli v odpoledním horku pokračovat ještě pár hodin pěšky. Konečně jsme uviděli úžasně modrou vodu a pláž ostrova Jaco! Na ostrov nás dopravil místní stařík motorovou lodí. Domluvili jsme se, že pro nás také přijede. Zamávali jsme mu a ocitli se na pustém ostrově úplně sami. Mohli jsme si tak naplno užít koupání a šnorchlování. Po pláži jsme chodili nazí a cítili jsme svobodu. Tyrkysová voda byla nádherně průzračná. Konečně jsme byli odměněni za náročné cestování uplynulých dnů, propocené noci ve stanu a stovky kilometrů na korbách náklaďáku mnohdy i mezi zvířaty. Také jsme se konečně umyli! 

Nechtějí nás pustit zpět do Indonésie!

Po 10 dnech cestování ve Východním Timoru jsme byli hodně vyčerpaní. Bojovali nejen s dopravou, jídlem a horkem, ale také s ambasádou v Díli, která nám nechtěla vystavit víza zpět do Indonésie. Klasické vízum potřebujete, vstupujete-li do země po souši. Ambasádu v hlavním městě jsme navštívili snad pětkrát! Vymýšleli si na nás stále nové požadavky jako výpis z účtu, zvací dopis nebo ofocený občanský průkaz někoho z Indonésie. Vyvrcholilo to bizarním požadavkem pasových fotografií na červeném pozadí! Měli jsme s sebou fotografie snad na všech pozadích, avšak červenou bohužel ne. Ve Východním Timoru je zřejmě jen jeden obchod, který fotí na červeném pozadí. Hned jsme se tam vydali. Výhodou je, že vám půjčí sako a kravatu, což se mi náramně hodilo, protože jsem s jedním špinavým trikem vypadal jako bezdomovec. V konečném důsledku to však znamená, že všichni obyvatelé Východního Timoru mají stejnou pasovou fotografii ve stejném saku a ve stejné kravatě na stejně ošklivém červeném pozadí. 

Asie nás zkrátka baví, neboť nás vždy něčím překvapí a dokáže pobavit. Vízum jsme nakonec obdrželi a mohli pokračovat v cestě. Do Východního Timoru se určitě vpravte, chcete-li trochu dobrodružnější a náročnější cestu. Odměnou vám budou krásné neotřelé scenérie, zajímavá kultura a milí usměvaví lidé! 

Autorem článku a fotografií je Karel Štěpánek & Travel4Ever. Sledujte další bláznivá dobrodružství na FB.

Zaujaly Vás popisované destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace? V e-shopu najdete tištěné průvodce Lonely Planet. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.