„Dejme to ode dveří domu!“ prohlásil jednoho večera Milan, když jsem u něj byla zase na asistenci. Milan byl můj klient se svalovou dystrofií odkázaný na vozík. Lidé s tímto onemocněním se dožívají kolem 20 let, Milanovi táhlo na 60. Měl silnou vůli a neskutečnou touhu žít. Vzepřel se svému osudu a žil plnohodnotný život. Přesto, že byl zcela nehybný a zvládal už jen mluvit, byl věčný optimista a vždy s úsměvem na tváři. Miloval kulturu, cestování a život jako takový. Cestoval po Evropě i po Asii. Jen k sobě neustále potřeboval asistenta, který mu dělal ruce i nohy. A já byla jedním z nich. Měli jsme toho s Milanem spoustu společného, byli jsme oba šílenci pro každou špatnost a žili své životy naplno, každým okamžikem. A díky této kombinaci vznikla naprosto šílená myšlenka.
První myšlenky na bláznivé putování
V roce 2018 jsem hodně cestovala a jedním z mých plánů byla i slavná pouť do Santiaga de Compostela ke katedrále sv. Jakuba. Tam jsem nakonec také vyrazila, ale jen na 10 dní po Španělsku. Tato pouť se nejčastěji začíná v Saint Jean Pied de Port (hranice Francie a Španělska). Cílem je Santiago a pro některé i tzv. konec světa – Finistere (pobřeží Atlantického oceánu), který je od Santiaga vzdálený asi 100 km. Každoročně na tuto pouť vyráží tisíce poutníků.
Milanovi se myšlenka pouti zalíbila a utkvěla mu v hlavě. Po té, co jsem se z 10 denního putování vrátila, řešili jsme, jestli a kdy vyrazíme společně. Do toho mě lanařila kamarádka, abych s ní šla na pouť příští rok pěšky už z Česka do Santiaga. Moc mě to lákalo.
Nakonec jeden den Milan přišel s nápadem, abychom to šli už z Olomouce (od prahu domu) a za doprovodu médií. Nejdříve jsem si myslela, že se zbláznil. Ne kvůli tomu, že to chce jít z Olomouce (na to i já byla dost šílená), protože to už mě u něj nemohlo překvapit. Ale spíše kvůli těm médiím, protože to nebylo nic pro mě. No, ale člověk dokáže překonat ledacos.
Vážně jdeme do toho?
A tak se stalo, že jsme 21. 3. 2019 opravdu vyrazili jako skupina poutníků z Olomouce za doprovodu hejtmana, primátora i médií. Náš cíl byl v nedohlednu – Santiago de Compostela a ještě kousek dál k oceánu. Ale všichni jsme chtěli splnit Milanovi sen a dojít tam. Věděli jsme, že nás nemůže nic zastavit. Byli jsme odhodláni poprat se s každou překážkou.
Na nalezení dalších pár šílenců, hledání sponzorů a veškeré přípravy jsme neměli ani půl roku. Doma mi nevěřili, co že se to chystám zase udělat. Spousta lidí nám fandilo, spousta nás mělo za totální blázny. Ale náš cíl byl jasný. Věděli jsme, že to bude náročnější, než si myslíme, ale ani to nás nezastavilo. Jen samotná péče o Milana byla složitá. On byl hodně specifický, potřeboval vše kolem sebe – krmení, hygiena, manipulace s jeho telefonem atd. Znamenalo to spoustu detailů u něj a všechno bylo na nás. Jen uložit ho ke spánku trvalo 30 minut – nebylo to jen o tom položit ho na postel a „dobrou“, ale potřeboval napolohovat tak, aby vydržel celou noc (1 -2x v noci nás budil pro upravení), posunout prsty, kolena, hlavu atd.
Každý den jsme šlapali okolo 20 – 25 km za jakéhokoliv počasí. Ráno, než jsme se s Milanem vypravili, trvalo to někdy i 3 hodiny. Putovali jsme celý den a večer museli řešit trasu a ubytování na další den, jídlo atd. Také jsme museli strávit čas s lidmi, kteří nám ubytování poskytli. Povědět jim náš příběh apod. Celé dny jsme se nezastavili, bylo to náročné. Někteří z nás to snášeli lépe, někteří hůře. Ale společně jsme stále putovali dál a dál.
První překročení hranic
Na prvních 14 dní jsme měli domluvené ubytování v ČR dopředu – v sokolovně, na faře, u známých nebo i v penzionu, kde nám dali slevu. V Mikulově jsme dokonce byli pozváni k panu starostovi a v jednom z penzionů nás pozvali na oběd. Byla to úžasná setkání a to jsme ještě netušili, kolik jich máme před sebou.
Následoval přechod do Rakouska, kde jsme se místy setkali i se sněhem. Šli jsme směr Salzburg a Innsbruck. V Rakousku nám nejvíce přístřeší poskytli místní farářové. Milan uměl německy, takže dělal tlumočníka. Snažili jsme se plánovat trasu a ubytování na týden dopředu, obvolávat různé farnosti, ale někdy to bylo vážně náročné se s někým domluvit. Než jsme se někam dovolali nebo než se nad námi někdo slitoval, trvalo to. Bylo nás přeci jen 6 ze začátku. I když ani ne po měsíci nás 1 holčina opustila.
Putovali jsme tedy v pěti a to ještě nesmím zapomenout na malého jorkšíra, který statečně putoval s námi 3 měsíce. Na některých farách byly farářové úžasní. Dali nám třeba i snídani a zajímali se o náš příběh. Někde měli na farách i sprchu, jindy jsme si museli vystačit s malým umyvadlem, ale díky za něj. Spávali jsme na karimatkách a ve spacáku. Například v Salzburgu jsme byli ubytovaní v klášteře u Františkánů, kde jsme měli od nich i jídlo a pomohli tam na oplátku umýt okna, protože jsme tam zrovna měli volný den. Jeden den v týdnu jsme měli vždy volný, abychom si mohli oprat, více naplánovat trasu a dát odpočinout nohám. Na zábavu moc času nezbývalo.
Nádherné Švýcarsko a úžasní lidé
19. 5. jsme dorazili do Švýcarska. Další stát byl za námi. Čekalo nás krásné, ale drahé a kopcovité Švýcarsko. S ubytováním už to bylo horší. Na farách to bylo nereálné. Občas vyšel couchsurfing nebo jsme museli do hostelu – i tak předraženého. Ale nejvíce nás tady podrželi Češi a Slováci žijící ve Švýcarsku. Ve skupině na facebooku jsme zažádali o radu ohledně ubytování a lidé se nám začali sami nabízet a zvát nás do svých domovů.
Byla to neuvěřitelná setkání. Nejen, že nám poskytly azyl, ale dali nám k přespání své vlastní postele, hory jídla, umožnili sprchu i oprat si věci a každý z nich nám nabídl, abychom se chovali jako doma. A kdybychom měli místo v baťohu, nabalili by nám vše, co by se vešlo. Tito lidé nás vždy dojali svojí laskavostí, protože se k nám chovali s láskou, aniž by nás znali a aniž by žádali cokoliv nazpět. Do toho byla fascinující švýcarská příroda s nádhernými výhledy na Alpy a jezera. To byla pastva pro oči. Také ve Švýcarsku nám nejvíce dní pršelo, ale my stále pokračovali.
Horká a smutná Francie
Po měsíci ve Švýcarsku jsme úspěšně vkročili do Francie a začalo se výrazně oteplovat. Museli jsme chodit jeden týden i méně kilometrů, protože slunce pálilo a hlava občas bolela. Na týden za námi přijeli přátelé – poutník Petr Hirsch, kamarádka Tereza a kamarád Tadeáš. Petr vzal auto a neskutečně nám ten týden ulevili fyzicky i psychicky. Vozili nám autem baťohy, pomáhali řešit ubytování, tlačili Milana ze všech sil a vařili. Byl to pro nás úžasný týden. Dobili jsme baterky a pokračovali dál. Ve Francii už bývaly poutnické ubytovny, tak jsme toho využívali.
Nicméně, když přátelé odjeli (asi v půlce července), putovali jsme ještě asi týden a pak se Milanovi přitížilo – jeho nemoc mu byla v patách. Špatně se mu dýchalo a necítil se dobře. Věděl, že jednou skončí na hadičkách, protože dýchací svaly jsou také svaly, stejně jako i srdce je sval. A svalová dystrofie je progresivní nemoc. A zase se ozvala…
Nejtěžší dny našeho putování
Nechci rozepisovat detaily, ale Milan skončil na kapačkách a jeho stav se každý den měnil – jeden den lepší, druhý den horší atd. Celkově strávil v nemocnici 14 dní a my s ním. Střídali jsme se u něj 24 hodin denně. Po týdnu jsme se rozdělili a já s Jozefem jsme zůstali v nemocnici a ostatní pokračovali dál, protože bylo zbytečné, abychom tam zůstávali všichni a platili ubytování. Po 14 dnech v nemocnici Milan zemřel, protože mu selhávaly orgány.
Nic jsme nevzdávali
Já s Jozefem jsme se po vyřešení náležitostí vrátili na místo, kde naše putování skončilo a navázali jsme tak dál a chtěli jsme pouť za každou cenu pro Milana dokončit. Pokračovali jsme tak, jako by byl stále s námi, protože on by si to tak přál – vyprávěli jsme lidem o našem příběhu, rozdávali vizitky našeho projektu, rozdávali pohledy Olomouce s věnováním, pletli náramky a sdíleli dál naše putování na facebooku s lidmi, kteří nám fandili. Ovšem byli jsme už bez finančních prostředků. Kamarád nám dovezl stan a my dál putovali za akčních podmínek – spaní ve stanu nebo pod širákem, nákupy nejlevnějšího jídla, hygiena u kohoutků s vodou, které jsou cestou připravené pro poutníky. Bylo to náročné, v noci byla zima a 14 dní byl silný vítr. Ale nevzdávali jsme to – cíl byl jasný.
Dojemná setkání
Potkávali jsme se znovu s úžasnými lidmi, které náš příběh dojímal, a já byla dojatá skoro každý den z chování lidí, kteří nám nezištně pomáhali ať už cestou nebo na dálku finančním příspěvkem. Bez těchto lidí by to bylo ještě mnohem náročnější. Kdybych teď psala o každém zážitku, bylo by to dlouhé. To si pak budete moci přečíst v mé knize, která snad ještě letos vyjde – „Poutí k sobě aneb (ne) dokončené putování“.
Ale o jeden (pro mě nejsilnější) moment se s Vámi podělím. Seděli jsme na lavičce, svačili a sušili stan. Přistoupil k nám starší pán z Irska (také poutník) a ptal se nás, odkud jdeme a jak probíhá naše putování. Dříve než jsme mu stihli povyprávět o Milanovi, začal vyprávět on o tom, že už je na pouti po páté a každé putování mu dává do života strašně moc. A on by to rád vracel nějakým způsobem. Řekl nám, že například přijde na některou z poutnických ubytoven, zaplatí si postel a zaplatí i pro dalších 5 lidí, kteří přijdou. Byla jsem z něj dojatá a on pokračoval s tím, že by nám rád něco předal a máme říct „ano“. Řekli jsme tedy ano a on vytáhl 40 euro, které nám daroval. Slzy mi vyhrkly do očí a měla jsem chuť jej objat. Do teď mě trochu mrzí, že jsem to neudělala. Ale dopověděli jsme mu celý náš příběh a on odešel…Tohle pro mě byly situace, které pro mě znamenaly úplně všechno. Když člověk dokáže druhému nezištně pomoci, je to to nejkrásnější, co může dát.
Dokonáno jest
Po 2 měsících jsme úspěšně dorazili do Santiaga de Compostela. Zbývalo nám tam 63 kilometrů a původně jsme chtěli někde v polovině cesty rozložit stan, ale z ničeho nic jsme se rozhodli, že to dáme na jeden zátah. Takže jsme přišli ke katedrále ve 2 ráno – unavení, zmrzlí, promočení na kost a neměli jsme kde spát.
Spočinuli jsme pohledem na katedrálu a uvědomili jsme si, že po půl roce bylo dokonáno. Zbývalo nám už jen 100 km do úplného cíle – k oceánu, na Finistere – na konec světa. Zalehli jsme na schody naproti katedrály a vedle nás na schodech leželi bezdomovci. Tak jsme se podělili o místo. Převlekli jsme se do suchého a prospali se 2 hodinky a druhý den vyřešili ubytování, vyzvedli si certifikát o absolvování pouti a koupili asi 80 pohledů, které jsme poslali lidem, kteří nám cestou nejvíce pomohli. K oceánu jsme došli za 2 dny, setkali se tam s pár přáteli a naše putování bylo na úplném konci – na konci světa.
Autoři článku: FB - Life with a backpack - život s batohom & www.lifewithabackpack.com.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Španělska? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Spain.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
