První myšlenka navštívit rumunský Banát a tamní české vesnice přišla přibližně před 20 lety. V té době jsem již 5 let   podnikal, ale nebylo mi přáno více cestovat, i když to byl můj dětský sen.

Jak se zrodila myšlenka navštívit Banát 

Tehdy jsem z pracovního  setkání konajícího se na Vysočině prášil domů na jižní Moravu a po cestě jsem “naložil”  jeden mladý pár, který měl stopem namířeno právě do rumunského Banátu. Od nich jsem se poprvé v životě dozvěděl o tamních českých vesnicích, ve kterých život běží tak, jakoby se zastavil čas.  

Po hodině příjemného povídání, jsem je vysadil na hranicích  se Slovenskem a na otázku: „Co jsme dlužni?” jsem odpověděl:  „Když si vzpomenete, tak pošlete fotografie.” Vzpomněli si. Přibližně po roce a půl mi přišlo CD, na kterém byly fotografie s  nádhernou přírodou, krásnými lidmi a atmosférou, která  vypovídala, že tam je opravdu něco jinak. A bylo rozhodnuto.

Moje první cesta do Rumunska 

Trvalo to sice 20 let, ale ta doba přišla. Naplánoval jsem termín cesty a čekal, jak se vyvine situace plná různých proticovidových vládních opatření.  
Odjezd se kvapem blížil a zdálo se, že díky nařízené karanténě nepovede má cesta do Rumunska, ale do sousedního Srbska. Den před odjezdem, když jsem šel na testy, zahlédl jsem skvělou zprávu, že karanténa v Rumunsku se ruší. V okamžiku a bez přemýšlení “odvolávám co jsem odvolal”, osedlám náš vůz Marco polo na cestách a vyrážím na “cestu do minulosti.”  

Cesta do první české vesnice Svatá Helena trvá z jižní Moravy necelých 8 hodin. Během cesty navštívím krátce noční Temešvár a  kolem 3. hodiny ranní přijíždím do Svaté Heleny. Projedu celou vesnici, zaparkuji u fotbalového hřiště pod stromem a jdu odpočívat.  

Uvítání ve Svaté Heleně 

Těch “uvítání” bylo hned několik. To první, když jsem rozepl stan na střeše našeho “House on wheels”, nakoukl ven a viděl,  že některé věci tady budou opravdu jako dřív. Místní fotbalové  hřiště místo benzínových sekaček spásaly ovečky a kolem  mého auta projížděl povoz s koňmi.  

Druhé přišlo od mladíka, který se zeptal odkud jsem, jak se  mám a předal mi 3 velmi důležité informace. Jednak, že na místě  kde spím si mám dávat pozor na lišky a divoká prasata, protože se přemnožily. Při pohledu na strom mi sdělil, že za chvíli už budou konečně zase třešně a taky, že si myslí, že se mi tu bude líbit. No co víc tady potřebujete vědět. 

Třetí uvítání na mě čekalo v místním obchůdku, který sloužil jako krámek se smíšeným zbožím, hospůdka, pošta a zpravodajská stanice dohromady. Otevřu dveře a vstoupím do rozhovoru, ve kterém veselý majitel vypráví dalším Čechům: „Byli za mnou už čtyřikrát, abych se nechal očkovat proti covidu a já jim povídám a na co tak asi, vždyť já nikam necestuju, já si tady sednu do rožku a chrápu.” Vítej v Banátu Vlastimile jsem si pomyslel.

 
Každá z českých vesnic v rumunském Banátu má své kouzlo a svoji osobitost. Avšak Svatá Helena pro mě byla nejmalebnější.  
Vyjdu z obchůdku a vidím jak si paní opravuje dům. Přijdu, pozdravím, prohodíme pár slov, dlouho to netrvá a bydlím. Paní Táborská byla skvělá hostitelka, výborná kuchařka a povídání si s ní u večeře, nebo snídaně bylo  samo o sobě příjemným zážitkem.  

Ve Svaté Heleně jsem strávil 3 noci, projezdil na koloběžce nádherné okolí, poklábosil s místními lidmi a v neděli navštívil  jeden ze dvou místních kostelů.  
 

Návštěva vesnice Gerník 

Prvních několik desítek Čechů přišlo do Banátu v roce 1823. Slibovali jim pozemky, úrodná pole, domy a snadný výdělek. Místo toho tady našli jen lesy, pot a dřinu. Přesto za prvními osadníky přicházely další rodiny. Potkal je stejný osud. Českých vesnic tady postupně vzniklo 6. Já jsem během devíti denní výpravy navštívil pět z nich. Vesnice Gerník obývá přibližně 150 obyvatel. Původní pokus vyrazit do této vesnice ze Svaté Heleny lesem na elektrokoloběžce nedopadl zdařile, tak jsem se druhý den do Gerníku vydal autem.   
 

Tam jsem po příjezdu udělal to, co jsem v podstatě udělal ve všech ostatních vesnicích, navštívil místní hospodu, s někým se seznámil a mimo jiné vznesl dotaz i na možnost ubytovat se.   

Tento způsob “rezervace” bych ale nedoporučoval v hlavní sezóně, kdy je potřeba rezervovat si ubytování alespoň dva týdny předem. V Gerníku jsem navštívil i museum.  Ředitel místní školy mi věnoval hodinku svého času a tak jsem měl možnost se od nej dozvědět jak krásný, ale těžký život v těchto  končinách byl.  
 

Rovensko 

Rovensko, je vesnice s nejmenším počtem obyvatel. Bydlí tady  asi 50 Čechů a nachází se v nejvyšší nadmořské výšce ze  
všech českých vesnic a to ve výšce 750 metru nad mořem.  
Cesta do této vesnice byla dlouhá a klikatá, ale ty dechberoucí výhledy stály za to. Jak říká jeden můj kamarád, nádherná krajina a klid takový, až z toho bolí uši.

Bígr 

Těch 9 dnů, které jsem měl vyčleněné na celý Banát bych si uměl představit, že strávím minimálně v každé vesnici, to ale bohužel nešlo a můj výlet do této oblasti jsem pojal pouze jako   “seznamovací”. V každé vesnici kromě Svaté Heleny jsem strávil jednu noc a ani v Bígru tomu nebylo jinak. Ubytovaný jsem bylu paní Maryšky, jak jí říkají místní. Vyprávěla mi o nelehkém životě v tomto kraji, ale taky mi ukázala několik fotografií a díky tomu jsem měl možnost vidět nejenom některé členy její rodiny ale třeba taky to jaké množství sněhu umí v Bígru v zimě napadnout.

“Průvodce” po vesnici mi dělal mladý klučina Eda  Od něj jsem se dozvěděl mimo jiné to, že do místní školy chodí jenom 3  děti,  nebo taky to, že jeho kolo BMX je lepší než moje elektrokoloběžka, protože jede padesátkou. 

Eibentál 

Do vesnice Eibentál jsem dorazil ve večerních hodinách. Kde jinde hledat večer ubytování, než v hospodě, kde zrovna  probíhala “májová veselice” a tak jsem přijal pozvání, chvíli  
poseděl s místními, abych se mimo jiné dozvěděl u koho ten večer přespím, nebo taky to, že se tady v srpnu bude konat další  ročník hudebního festivalu, který každoročně navštěvuje velké množství lidí.    

Do Banátu se na začátku prázdnin chystáme s dětmi a Eibenthal bude určitě vesnicí, do které se rád vrátím. Společně se sousední  vsí Nové Doly tvoří v současné době největší českou komunitu  v Rumunsku. 

Návštěva lázní a návrat domů 

Čas vyhrazený pro Banát utekl jako voda a nadešel čas se rozloučit a vyrazit domů. Cestou jsem navštívil největší skalní sochu v Evropě, sochu  krále Decebala měřící 40 metrů, přehradu Železná vrata a  na doporučení místních turistů jsem udělal zastávku ve městě  Baile Herculane, které je známo především starobylými římskými lázněmi. 
Podél řeky Černá objevíte malý veřejně přístupný bazének s občerstvením a koupáním zdarma. Po koupeli v minerální vodě jsem zašel na místní specialitu zvanou Mici (obdoba našeho čevabčiči) a poté jsem vyrazil k domovu plný dojmů, zážitků a s vědomím, že do těchto míst se zanedlouho určitě ještě vrátím.

Co dodat závěrem

Lidé v Banátu jsou velmi pracovití, pohostiní a srdeční. Všichni včetně dětí tady mluví česky a to tak, že se tu cítite jako doma.

Ubytování 
Místní pronajímají buď část svého obydlí, nebo si můžete  pronajmout celý dům. Já jsem vyhledával ubytování spíše prostá s atmosférou “dřívější doby.” Za nocleh se snídaní a  večeří tady v průměru zaplatíte 400 až 500 Kč na osobu. 

Jídlo 
Jaké tu mají jídlo? Jednoduché, domácí a velmi chutné. Přesně jak ho kdysi vařila naše babička. Mísí se tu česká a rumunská kuchyně a všechno co dostanete na stůl je místní a  domácí. Na otázku: „Co budeš zítra jíst?”, odpovídám: „To stejné co vy. “ 

 

Banát, jeho okolí, příroda i lidé mě natolik nadchly, že tam o prázdninách vyrážíme znovu, i s dětmi a už se na to všichni moc těšíme. 

Autor článku a fotografií: Vlastimil Vozar — blog www.cestovanijezivot.cz nebo www.facebook.com/cestovanijezivot.cz/  

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.