Čaj, čaj, čaaaaj! halekají Turci, snažící se prodat ve vedru alespoň pár šálků přeslazeného černého moku. Přehlížím páru, linoucí se z podlouhlých cínových konvic, a snažím se zaostřit na časomíru přes dav poskakujících barevných běžců. Do startu zbývá necelých pět minut.

Vlastně jsem k tomu běhu přišla dost náhodou. V Praze jsem se seznámila s couchsurferem Mustafou, turkem a vášnivým amatérským spisovatelem. Vyšehradský hřbitov ho nadchl. Při prvním loku degustačního Kozla v Lokále v Dlouhé si ověřuje: „Takže ty ráda běháš..." A v půlhodině už mezi sousty svíčkové s knedlíkem plánuje itinerář mojí cesty po Turecku. Myšlenka připsat si na své cestovatelské konto první muslimskou zemi, a ještě se rovnou proběhnout přes dva kontinenty, mě nadchla. Registraci na 15km běh v rámci Istanbul Maratonu si kupuji o den později a letenku do Istanbulu tem samý týden.

Všechny jazyky světa

Před necelou hodinou jsem se, spolu s dalšími několika stovkami nadšenců, protlačila do kyvadlového autobusu, který nás odvezl na start. Začíná se na asijské straně. Na to, že je začátek listopadu a 9 ráno, je dost vedro, a tak všichni necháváme v úschovnách dlouhé rukávy. Sním si svých pár datlí, můj zdroj předzávodní energie a spoluběžci, kteří mluví všemi možnými jazyky, mi pomáhají přeskočit zábrany při cestě na startovní plac. Je to trochu anarchie, protože mantinely tu samozřejmě nejsou pro nic za nic, ale evropské vzorce chování tady nevyužiji a tak jdu s davem.  

Mezisvětadílová selfie

Babylon přede mnou se pomalu dává do pohybu. Startujeme daleko od centra města, přesto přes množství povzbuzujících fanoušků ani neslyším startovní výstřel. Spolu s námi, běžci, se na trať po naší levé straně vydávají i chodci: rodinky s kočárky, turecké teenagerky v džínách a šátky zakrývajícími vlasy a starší páry. Slunce začíná dost pražit. Přibíháme na Bosporský most a odtud už si každý druhý závodník pořizuje suvenýr, který má nevyčíslitelnou hodnotu: selfie s Černým a Marmarským mořem na pozadí.

Já jsem si mobil nechala v úschovně, protože není ani trochu chytrý, takže bych si s ním stejně nezměřila uběhnuté vzdálenosti. Teď toho ale trochu lituji.

Žízeň za peníze

Welcome to Europe, hlásí cedule na konci mostu. Po cestě nás ještě čeká pár hezkých výhledů na město, teď jsme se ale ocitli v industriální džungli a moje nadšení z prvních kilometrů klesá úměrně se stoupající pocitovou teplotou vzduchu. Snažím se sledovat nohy běžkyně přede mnou a moc se nerozptylovat prodavači po straně trati, kteří rozumně nenabízejí čaj, ale čerstvou pomerančovou šťávu a masové karbanátky. Kde jsou ale dobrovolníci s vodou a ionťáky? Nebyla jsem sama, kdo dostal po pěti kilometrech chuť nalít si na hlavu půllitrovou lahev hezky studené minerální vody. Běžec přede mnou bere jednu z rukou týpka postávajícího znuděně uprostřed naší trasy, tem se za ním ale s křikem rozběhne. Aha. Ještě stále jsme na dobrovolníky s občerstvením nenarazili, tahle voda byla na prodej.

Z lásky k běhu

Jedna z nejkrásnějších věcí na závodech je pro mě spolupráce běžců: neznáme se, ale přesto jsme jako rodina. Kolem trati na nás konečně mávají rozestavění dobrovolníci nabízející vodu a rozlévaný džus. Popadnu rovnou dvě lahve, jednu vypiju a druhou si šetřím na horší časy. Po pár minutách slyším vedle sebe těžké oddychování. Když se ohlédnu, takový děda sportovec ke mně natahuje ruce. Vtisknu mu do dlaní svoji zásobní minilahvičku. Thank you, hlesne on a jeho startovní číslo mluví za vše: běží maraton, ne moji víceméně příjemnou patnáctku. Popřeju mu good luck a snad jako odměnu za vydání životodárné tekutiny spatřuji dva objekty hodné běžeckého orgasmu: ceduli, která signalizuje uběhnutých 13 km a tác s nakrájenými jablky a banány. Osminku jablka koušu a polykám snad celý jeden kilometr, protože teď přece nezpomalím, mám to skoro za sebou. Další voda, beru zase radši dvě lahve a ždímám na sebe oranžovou houbu. Proti nám běží maratonci a já je upřímně lituji. Nebo jim spíš nerozumím, protože jejich kilometráž je pro mě science fiction. Míjíme maličká pouliční bistra vonící po mletém masu a česneku. Co Turek, to labužník. Lokálové na nás pokřikují, zatímco kouří cigaretu a druhou rukou vhazují kostku cukru do čaje v průhledných šálcích. 

Boží přátelství

Zrychluji a v běhu se snažím umýt si obličej trochou zbylé, už zteplalé vody...900 metrů do cíle. Natahuji nohy a mám pocit, že mi vybuchne srdce a...probíhám cílem. Lenka! volá povědomý hlas. S úsměvem objímám mého jediného opravdového fanouška uprostřed jásajících a slzících sportovců. Bůh existuje...nebo teda Alláh, upravím v duchu svoje myšlenky.


Mustafa ukazuje transparent s mým jménem a nakreslenou mapkou míst, která jsme společně s jeho kamarády navštívili v minulých pěti dnech. Tenhle výkres je pro mě jako zlatá medaile. Pozítří se z minivýletu vrátím do Prahy. Istanbul, město na dvou kontinentech, se dvěma Bohy,  se mi opouštět nechce. Snad se sem za rok zase vrátím, jen se tak proběhnout mezi kulturami.

Autorka Lenka Rejfířová je cestovatelka a sběratelka zážitků. Mluví španělsky a portugalsky a nevěří na jeden domov. Miluje dobrovolničení, levné letenky, ubytování a chytrý luxus za hubičku. Na cestách peče perník a smaží bramboráky jako poděkování za nocleh nebo prohlídku města. Jejím snem je mít vlastní hostel a být k turistům fér. Můžete ji sledovat na Fb Lenka On the Road.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Istanbulu? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Istanbul. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.