Výzva pro asi nejkrásnější neznámou vesnici v Albánských Alpách, pro horskou turistiku v severní Albánii i pro cca 120 dobrovolníků, kteří se v létě 2015 podíleli na prvních aktivitách v této izolované oblasti uprostřed nedotčené divočiny. Pojeďte s námi do hor – a ne jen tak ledajakých.
Hory severní Albánie, většinou nazývané jako „Prokleté“ (podle severní části na hranicích s Černou Horou ‒ Bjeshkët e Nemuna) nebo stále častěji jako „Albánské Alpy“, jsou pro většinu Čechů stále velkou neznámou (jako ostatně celý zbytek Albánie). Situace se ale postupně začíná měnit a tato impozantní, divoká horská oblast se otevírá světu. Kromě míst, kde už turismus bují, jsou tu i lokality skrytější, vzdálenější, ale o to dobrodružnější. Jednou z nich je odlehlá vesnice Curraj i Epërm, v jejímž okolí český dobrovolnický projekt Albanian Challenge minulý rok vyznačil nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii. Místní hory dosahují maximální výšky kolem 2 700 m (nejvyšší vrchol Maja e Jezercës, 2 694 m n. m.) a jsou pokračováním Dinárských Alp, které se táhnou takřka celým Balkánem – od Slovinska až po Kosovo. Obstojí tak i před rakouskými a italskými Alpami, na rozdíl od nich jsou však tajemné, méně navštěvované a stále skýtají kulturní odkaz poslední opravdové kmenové společnosti v Evropě, která zde až do počátku 20. století existovala takřka nedotčená.
Nejen přehrada v údolí
Proč si kromě hor neužít i trochu vody? Odečteme-li moře, které není daleko, musíme se zaměřit na Komanskou přehradu. Jedná se o jedno z největších vodních děl na Balkáně, plavba po ní je zároveň ideálním způsobem, jak putování po „Prokletých horách“ začít. V Komanu, městečku pod přehradou, se stačí vyškrábat (vlastními silami či autem) skrze tunel až k přehradě samotné ‒ a cesta může začít. Ráno vyplouvá trajekt ve směru Fierzë a na požádání vás dopraví na místo zvané Merkaj, kde už začíná červená turistická trasa přímo do hor. Cesta samotná rozhodně stojí za to, protože přehradu lemují vysoké skály a místy trajekt projíždí úzkými kaňony. Dvou a půl hodinová plavba rozhodně neomrzí ani náročnější turisty. Výstavba přehrady způsobila přerušení mnoha původních stezek a cest, které v jejím okolí vedly. Břeh tak lemují místa, která už jsou dnes dostupná pouze po vodě.
Šest hodin skrze hory
Přijet do samotného Curraje teprve znamená opravdu pochopit, že vesnice je rájem pro aktivní horský turismus. Po vylodění se z trajektu na Komanské přehradě (případně po příjezdu autem do Curraj i Poshtëm z Kosova) čeká každého zájemce šestihodinová cesta horami po značené stezce – „přírodní filtr“. Do Curraje nevede žádná silnice sjízdná jakýmkoli mechanickým dopravním prostředkem – maximální výpomocí jsou muly, které místní hojně angažují, když je potřeba přenést těžší náklad. Ačkoli je použitý model značení stezek český, na Krkonoše (se vší úctou k nim) nebo jakékoli jiné české hory můžete rovnou zapomenout. Majestátní výhledy při túře do vesnice dávají tušit, že vstupujete do hor ne jen tak ledajakých. Po překonání přírodního filtru se již otevírá pohled na vesnici samotnou. V hlubokém kaňonu horské řeky v údolí, podél kterého se stezka otáčí, duní voda na kaskádách a v dáli se na popředí majestátných dvoutíscovek rozkládá Curraj i Epërm.
Na kraji světa
Nesmírně členitá vesnice se rozkládá na terasách, je poměrně velká, ale zároveň z naprosté většiny opuštěná. Kdybyste ji navštívili před sto lety, těžko byste vizuálně i podle způsobu života hledali velké rozdíly. I to jí propůjčuje část neopomenutelného kouzla – je jen málo míst v Evropě, kde slovo „klid“ tak moc dostává svého významu. V centru najdete kromě kostela, který byl zbudován v roce 1897 a má za sebou pohnutou historii (v dobách komunismu byl málem zbořen a po určitou dobu fungoval jako režimní kino), i kemp, který projekt spravuje společně s jedním místním obyvatelem. Agim – jak se tento třicátník jmenuje – rád říká, že v Curraji „zůstávají jenom básníci nebo muži, kteří utíkají před svými ženami“. Naštěstí ale nemá úplnou pravdu, minimálně během léta zde nepřetržitě žije několik desítek dobrovolníků, kteří s projektem přijíždějí realizovat jeho aktivity – ať už se jedná o značení a čištění stezek, rekonstrukci místních památek nebo stavbu ocelového mostu unikátní konstrukce, který byl v roce 2015 postaven nedaleko Thethu a letos k jeho stavbě dojde i zde. Letní komunita nabízí perfektní možnost poznat se s mladými lidmi, kteří budou s velkou pravděpodobností naladění na stejné vlně jako kdokoli jiný, kdo se odhodlá překonat hory a přijít.
Poslední horalé
„Něco jsem si tu nechal,“ pronesl kdesi v lese na mé první cestě do Curraje pan Ndue Prebibaj, asi 65letý starousedlík z Curraje, který zde čerstvě provozuje pohostinství („guesthouse“, jak jim tu rádi říkají). Z „něčeho“ se vyklubala velká plechová kamna, která si Ndue naložil na záda, a s odzbrojující elegancí se zběsilým tempem vydal dál. Nestačili jsme mu! Takoví jsou místní, kteří zůstali – energičtí, plní elánu a pozitivní energie, ačkoli podmínky do dnešních dní Curraji moc nepřály. Život v horách totiž pro zdejší obyvatele vždy byl (a stále je) těžkou zkouškou. Není se čemu divit, že po uvolnění poměrů v zemi způsobeném pádem komunistického režimu se velká část zdejšího obyvatelstva vydala hledat lepší život do měst a horské oblasti se začaly vylidňovat. Před pádem komunismu v Albánii nebylo možné volně cestovat nejen do zahraničí, ale ani mezi jednotlivými okresy v rámci země. Režim za takové případné „excesy“ uděloval tvrdé tresty. Z původních mnoha set obyvatel jich v Curraji v dnešní době celoročně přebývá pouze pět.
Důvod zůstat
Aktivní turismus, který projekt Albanian Challenge do oblasti přináší, vesnici a jejím obyvatelům pomáhá udržet se nad hladinou a do velké míry odvrací nebezpečí, že se z ní stane vesnice duchů. To by byla nesmírná škoda. Albánská kultura patří k těm nejzajímavějším v Evropě a její pohostinnost i specifika (včetně jazyka) k této oblasti neodmyslitelně patří. Stereotypy, které se okolo Albánie i Albánců v našem prostředí občas točí, se v drtivé většině neshodují s realitou. Místní považují za povinnost cizince a hosty chránit a jakákoli újma by pro ně znamenala ohromnou potupu. Pokud se na cestu horami dobře připravíte a budete se chovat zodpovědně, není důvod se čehokoli obávat o nic víc než kdekoli v Česku. Opačný přístup ale může vést k nemalým problémům – v albánských horách neexistuje horská služba, a ačkoli existuje nouzová možnost přivolat záchranný vrtulník, je přece jen lepší se vyvarovat situacím, kdy by ho mohlo být třeba.
Po vlastní ose
Hlavní cesta představuje nejsnazší způsob, jak se do vesnice dostat ‒ není ale jedinou cestou, která vesnici s okolím spojuje. Sousedí s údolími vesnic Theth a Valbonë (tedy s nejznámějšími horskými lokalitami severní Albánie, kam již dnes díky dostupnosti autem proudí nemalé množství návštěvníků). Tato poloha dovoluje po dalších značených stezkách podnikat výpravy, při kterých po své vlastní ose poznáte to nejlepší, co tyto hory nabízejí. Nebýt svazován průvodcem ani cestovní kanceláří, mít možnost volně se toulat a poznat opravdovou tvář Albánských Alp ‒ i to je ta pravá „albánská výzva“.
Projekt Albanian Challenge - Albánská výzva
Autor článku Robert Dobra je jedním z organizátorů projektu.
Cílem Albánské výzvy kromě zážitků dobrovolníků a turistů je ukázat Albánii jako zemi, kde je neuvěřitelně krásná a nezničená příroda, lidé dosud nezdegenerovaní západním materialismem, kterým více záleží na přátelských vztazích než na autě, a zemi, kde najdete svobodu, aniž byste museli na druhý konec světa.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Albánie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Eastern Europe.
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
