©
Adamova hora je podle mě jedno z nejposvátnějších a nejmagičtějších míst na Srí Lance. Dočetla jsem se, že pokud jste nahoře před východem slunce, máte možnost vidět i její trojúhelníkový stín. Já, jakožto milovník záhadných míst, jsem věděla, že toto místo rozhodně nebude chybět na mém seznamu “must see”.
Vzhůru do Dalhousie
Dle předběžného cestovatelského plánu nám výstup na Adamovu horu vycházel na víkend. Když jsem si tento fakt uvědomila, ve vlaku při cestě z Kandy do městečka Hatton, bylo již celkem pozdě. Mohly bychom se sice vrátit zpátky z městečka Haputale, ale přišlo nám to zbytečné. Ve vlaku jsem zabředla do hovoru s pár místními a jejich názory se samozřejmě lišily. I proto jsme se rozhodly pokračovat v našem původním plánu…
Po příjezdu do města jsme rovnou před vlakovým nádražím nasedly na autobus, který nás dovezl přímo do vesničky Dalhousie pod Adamovou horou. Ubytování jsme zarezervované dopředu neměly, jenom jsme si nechaly po cestě poradit od jednoho Angličana, kterého jsme náhodou potkaly a měl výstup již úspěšně za sebou. Na smlouvání o ceně jsem v Asii byla zvyklá, nenechala jsem se tedy nalákat ani na výbornou snídani a trvala na svém. Dost na tom, že na spánek stejně nezbývalo moc času, protože abychom stihly východ slunce, musely jsme vyrazit něco po jedné hodině v noci. Večer jsme se lehce prošly po čajových plantážích a během procházky obdivovaly v mracích svůj cíl. Připadala jsem si, jako bych v noci měla začít stoupat na Mont Everest.
Příprava na výstup
Tělu neporučíte, alespoň já ne. Takže když jsem ho nutila, aby se zklidnilo po osmé večer, nedalo si říct. Nakonec se mi podařilo přece jen na chvíli usnout. Kupodivu jsem uprostřed noci vstala snadno, ale soukat se do funkčního prádla rozespale uprostřed noci se mi beztak nechtělo. Kolem jedné hodiny ranní jsme skutečně vyrazily na cestu. Po pár metrech tmavou silnicí jsme došly na místo, kde již naše čelovka nebyla potřeba - vypadalo to tam totiž jako na pouti. Všude bylo plno osvětlených stánku nabízejících občerstvení nebo oblečení anebo dokonce obojí. Přišlo mi úsměvné, že Srílančané se vydali na výšlap na posvátnou horu v žabkách a s kulichem na hlavě. No jo, jiný kraj jiný mrav.
Samé schody a vrchol nikde
Zpočátku nám cesta ubíhala rychle. Do chvíle než jsme narazily na schody, o kterých jsme zatím četly jenom v průvodci. Celkem jsme měly vyšlápnout 4800 schodů. Bílé osvětlení a stánky nám dělaly společnost neustále, pouze lidí přibývalo. Nejprve jsme je plní energie předcházely, než jsme došly na místo, odkud jsme byly nuceni pokračovat pouze šnečím tempem. Zatím nás to neodradilo, věděla jsem, že do východu slunce máme stále spoustu času. "Alespoň tam nebudeme mrznout," uklidňovala jsem sebe, ale i kamarádku. Zhruba ve čtyři ráno, kdy jsme se ocitly v takové zácpě, kterou jsem doposud nezažila ani já, přešel optimismus i mě samotnou. V tu chvíli jsme se vydaly mimo schody a snažily se vydrápat boční cestou, kde jsme narážely na všudepřítomné odpadky a cítily při tom navíc nevábný pach moči. Toto "martýrium" nám ušetřilo možná kilometr. Po čtvrté hodině ranní jsme měly vrchol vskutku na dosah. Nevím, jaká byla skutečnost, ale v tu chvíli to bylo moje zbožné přání. Vzpomněla jsem si na rady, které jsme před cestou dostaly: Jedna z nich byla, že se nemusíme bát, že cesta nahoru trvá nejdéle tři hodiny. Jenže my už jsme v tu chvíli měly za sebou hodiny skoro čtyři a nahoře jsme stále ještě nebyly.
Velké schody se mezitím změnily v úzké shody se železným zábradlím. Musela jsem konstatovat, že i přes hlavy ostatních turistů, byl výhled odsud kouzelný, neboť se začalo zlehka rozednívat. To mě malinko znepokojovalo, protože jsme stály pořád na jednom a tom samém místě a hodiny na mobilu ukazovaly pět ráno! "No to se konec!" Pomyslela jsem si. Východ slunce jsme očekávaly každou minutu. Byla jsem zklamaná, ale snažila jsem se i přesto nějak vzchopit. Když jsme se v osm ráno posunuly o pár dalších metrů, zhodnotily jsme, že je načase se obrátit a jít zpátky.
Rychle se rozloučit a sbalit
Cesta zpátky se zdála být o hodně kratší. Aby ne, nikde jsem nepostávaly, ale svižným tempem jsme scházely dolů. V protisměru jsme potkávaly spoustu dalších turistů, kteří se nenechali odradit ani letním parnem. Několikrát jsem se nostalgicky ohlédla, abych si prohlédla vrchol hory, který čítá přes 2000 metrů. Do našeho ubytování jsme dorazily asi kolem půl jedenácté. Když jsem otevřela dveře našeho apartmánu a uviděla postel - můj sen byl jediný, a to lehnout si do postele a pořádně se z toho vyspat. Jenže nás čekalo balení a na obzoru byla další meta - čajové plantáže.
Nevadí, někdy prostě platí, že člověk míní, pán Bůh mění. Je zajímavé, že nám stejně málokdo uvěřil, že jsme byly na cestě celou noc a stejně jsme nedorazily do vytyčeného cíle. A moje rada na závěr: Na Admovu horu o víkendu "never ever".
Autorka Markéta Matoušková o sobě: "Jsem fyzioterapeutka, která miluje cestování - poznávání nových lidí, kteří se mnou žijí společně na planetě. Mám ráda nová místa a miluji jídlo a s tím společné hodování v cizích krajích. Věřím v dobro a o své zážitky a poznatky, které by mohly posloužit mnoha dalším lidem, se ráda dělím na svém blogu.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace týkající se Srí Lanky? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Srí Lanka.
Booking.com
