Žádná jiná země nemá takovou minulost jako Polsko. Vynořilo se z ponurých a šedých dekád komunismu a stalo se hrdým a nezávislým členem nové Evropy a přitom tu z většiny míst stále dýchá historie.

Stačí pouhých pár hodin jízdy od rušného krakovského středověkého náměstí s trhem nebo od zářících věžáků a labužnických restaurací v novém finančnickém okrsku Varšavy a ocitnete se ve venkovské krajině s dřevěnými domky a úzkými políčky, kde jsou u silnic kapličky plné květin a na telegrafních sloupech čapí hnízda. Tady se ještě pole obdělávají pluhem taženým koňmi, úroda se sklízí a ukládá ručně a každou neděli se rodiny ve svátečním oblečení scházejí v maličkých roubených kostelech ze 16. století.

Polská krajina, stejně rozlehlá a stejně proměnlivá jako tisíciletá historie, která se tudy převalila, nabízí trpělivým cestovatelům na nevyšlapaných stezkách nekonečné výhledy: nad pohyblivými písečnými dunami Słowiňska; letní západ slunce pozlatil zubaté zasněžené vrcholky Tater; kanoisté proplouvají ranní mlhou, která se vznáší nad Mazurskými jezery, lemovanými stromy, a střapatý zubr frká z nozder páru do ostrého prosincového vzduchu Bělověžského pralesa.