Sopka Rinjani – východ slunce nad oblaky

Procházet se uvnitř vyhaslého rozlehlého kráteru a sledovat jezero odrážející na své klidné hladině bílý kouř, který vychází z mladší a stále aktivní sopky, jež vyrostla uvnitř. Takový pohled vás naplní nadšením a radostí znásobené vědomím, co všechno jste museli zdolat, než jste se sem celý vyčerpaní dostali. Přesně takové pocity jsme měli, když jsme zdolávali indonéskou sopku, nazývanou Rinjani.

Na Rinjani odkudkoliv

Druhá nejvyšší sopka v Indonésii, která je stále schopna chrlit lávu a okolí pohrozit šedobílým hustým kouřem, je dominantou indonéského ostrova Lombok. Její vrchol se tyčí ve výšce 3 726 metrů nad mořem a láká tak všechny turisty z okolí. Ani nás nenechala chladnými. A ačkoliv jsme věděli, že nás nečeká nic lehkého, rozhodli jsme se vulkán zdolat.

Rinjani - pohled na sopku
Snad ve všech městech po celém ostrově naleznete agentury, které vám výstup rádi zařídí. V ceně je většinou zahrnut odvoz na místo, odkud se na několikadenní cestu vydáte, průvodce, bez kterého ani podle zákona nemůžete jít a nosiči, jež vám na vlastních ramenou nesou stany, spacáky, zásoby a vlastně všechny věci, které k výstupu nutně potřebujete. Celý výlet trvá několik dní a délka závisí na zvolené trase. Nás čekaly tři dny na cestách skrz džungli, bez elektřiny a sprchy.

Náš výstup začal v malé vesničce nazývané Sembalun, kde jsme se sešli s naším průvodcem Hajarem, nosiči a zbytkem naší skupiny, kterou tvořili Francouzi, Němci a Angličan. Naše skupina tedy čítala 15 lidí, včetně průvodce a 4 nosičů.

Rinjani - výstup začal

Výstup započal

Cesta byla vyšlapaná a zpočátku nepříliš strmá. Vinula se skrz vysoké trávy a nabízela nám dech beroucí pohledy na zelené kdesi v dáli končící zvlněné svahy, kde tu a tam stál o samotě strom, jehož větve se kroutily v různých tvarech. Slunce, před kterým jsme se nemohli schovat v žádném stínu, pražilo a pálilo nás do zad. Což způsobilo, že voda, kterou jsme s sebou nesli, mizela opravdu závratným tempem. Velké díky nosičům, kteří ve svých koších uschovávali dostatečnou zásobu pro všechny.

Cestou je několik míst, které se využívají k odpočinku, načerpání energie a k přípravě jídla. Před rozžhaveným sluncem se můžete schovat pod přístřeškem, pokud ovšem přijdete později, zbyde na vás akorát místo na zemi. Nebyli jsme totiž jediná skupina mířící vzhůru. Lidí jsme cestou potkávali opravdu dost.

Rinjani - severovnýchodní svahy

O obědy a vlastně i snídaně a večeře se postarali nosiči, kteří nám připravili rýži se zeleninou a jako desert většinou ovoce. Na okrajích těchto odpočíváren se nacházeli i suché záchody, které jste nemohli minout a i po tmě byste k nim našli cestu po čuchu. Kdo mohl, ten se jim vyhnul a našel si místo jinde.

Stezka se pomalu nořila do čím dál hustšího lesa a i vyšlapaná cesta se výrazně proměnila. Překračovali jsme vyčnívající kameny a kořeny stromů a strmost se nápadně zvýšila. To vše přidalo na obtížnosti a skupina se roztáhla. Ti rychlejší a obratnější pak museli čekat na pomalejší. Trvalo několik dalších náročných hodin, než jsme se přiblížili k prvnímu táboru.

Rinjani - neúnavní nosiči

Zatímco my jsme byli rádi, že sebou neseme jen jeden batoh na zádech a máme kvalitní obuv, nosiči se stejným klidem a pohodou nesli přes rameno bambusovou tyč, na které měli dva plně naložené proutěné koše a na nohou obyčejné žabky. Skoro jsme nevěřili vlastním očím!

Když jsme konečně dosáhli prvního tábora, byli jsme opravdu vyčerpaní a těšili se na spánek, ačkoliv ještě ani nezapadlo slunce. Výhled byl ovšem úžasný. Stáli jsme na kraji ohromného kráteru (kaldery, abych byl termínově přesný), vyplněného jezerem a menším stále aktivním vulkánem. Nad námi čněl vrchol, který jsme měli zdolat následující noc. Toho dlouhého a náročného dne jsme překonali převýšení 1 500 metrů.

Rinjani - severní svahy

Na vrchol!

V noci se výrazně ochladilo. Jelikož jsme byli zvyklí na trochu jiné teploty (kolem 30 °C), museli jsme na sebe nasoukat několik vrstev oblečení a pořádně se zachumlat do spacáku.

Rinjani - východ slunce

Ve dvě hodiny ráno se vyráželo. Nasadit čelovku a teple se obléct. Čekal nás nejtěžší úsek. Následovali jsme desítky pohybujících se světélek před námi. Šlo se těžko, nohy klouzaly na sypkém povrchu, foukal prudký ledový vítr, který se nás snažil strhnout a až na cestě zpátky jsme viděli, jak málo nás dělilo od hluboké propasti. Bylo to namáhavé jak fyzicky, tak i psychicky. Přesto jsme za několik hodin konečně dosáhli vrcholu. Schoulení před větrem jsme celí zmrzlí čekali na východ slunce. Ten nešel popsat jinak, než úchvatným. Nacházeli jsme se ve výšce 3 726 metrů nad mořem a pod námi se tak převalovaly mraky, nad kterými slunce vycházelo. Opravdu úžasná odměna za těžkou dřinu při výstupu.

Rinjani - cesta k vrcholu

Do kráteru

Ještě téhož rána jsme se vydali na cestu k jezeru, na které jsme shlíželi shora. Scházeli jsme po velkých kamenech a lehce zchátralých lávkách. Sopka vypouštěla dým, a jak jsme procházeli, mohli jsme si jí prohlédnout z různých úhlů. Nedaleko jezera jsou teplé prameny, za které jsme byli neuvěřitelně rádi. Celí zaprášení jsme se konečně mohli opláchnout a to i pod vodopádem v opravdu teplé vodě.

Rinjani - pohled do kaldery

Celý den jsme procházeli kráterem, museli zdolat i namáhavější úseky, kdy jsme používali opravdu všechny čtyři končetiny a až k večeru jsme dorazili na protější hranu kráteru. Cestou nám dělali společnost makakové, kteří měli vytipovaná místa, kde se turisti zdržují a vyhazují odpadky. Nechali se krmit a trpělivě čekali na příhodný okamžik, kdy nějaký neopatrný člověk zanechá zbytky jídla bez dozoru.

Rinjani - makakové

Cesta zpět

Poslední den nás čekal sestup dolu. Severní strana, po které jsme scházeli, byla pokryta hustým pralesem. Všude zeleň, stromy rostoucí vedle sebe téměř bez mezer, vytáhlé listy kapradin a jiných rostlin visící nám před obličeji, liány a kořeny stromů tvořící schody. To všechno nás při cestě dolů obklopovalo.

Cesta dolů byla výrazně jednoduší a postupovalo se výrazně rychleji. Přesto trvalo několik hodin, než jsme se dostali do naší cílové vesnice Senaru, kde jsme naší třídenní túru zakončili. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Tři náročné, ovšem i nádherně prožité dny...

Rinjani - jezero uvnitř kráteru

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indonésie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Indonésie. 

LP Indonésie
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na 
webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Napsal: David Tomáš

Předchozí článek

Džajpur - růžové hlavní město v Rádžasthánu

Další článek

Bali - perla mezi ostrovy Indonésie

Související články

Články

Srílanská Sigirija láká pohledy na nahé krásky

Možnost spatřit vnadné krasavice, dokonce „nahoře bez“, to je něco, co byste na buddhistickém ostrově pravděpodobně nečekali. I když jde jen o vzácné fresky z 5. století. Při pohledu na tyto krásky pocítíte, jak vás zalévá pot – je to vzrušující zážitek; musíte totiž vyšlapat nemálo schodů, než vystoupáte na tzv. Lví skálu neboli Sigiriju! Sigirijské krásky, fresky z 5. století, jsou jedním z nejznámnějších symbolů Srí Lanky Osobně jsem navštívila Srí Lanku čtyřikrát a Sigiriju jsem jednoduše nikdy nemohla vynechat. Jen jedenkrát mi hrozný liják ve výstupu zabránil, ale třikrát jsem dosáhla kýženého vrcholu a pokaždé to stálo za...

Články

Rodopy - horské túry, krasové útvary i pestrá etnická směs - I. část

Rila, Pirin, Rodopy. Možná si také ještě pamatujete z hodin zeměpisu výčet hlavních bulharských pohoří. Stejně seřadit by se nejspíše dala co do popularity a návštěvnosti, ale zatímco Rila a Pirin nabízejí především úžasné vysokohorské scenérie a dlouhé hřebenové túry, Rodopy vám naopak ukážou zázraky, které v krasové krajině vykouzlila Matka Příroda, a občas přispěl svou tvořivou činností i člověk. A nemusí vás to stát ani příliš energie. Pokud navíc zavítáte do východní části hor, zlehka vás ovane orientální atmosféra, díky etnickým Turkům, kteří tuto oblast obývají. Nejlepší dobou pro návštěvu hor jihovýchodní Evropy je pozdní léto, tak proč už nezačít plánovat svou letošní horskou dovolenou? Výhled na Plovdiv z archeologického parku Proč zrovna do Bulharska? Dá se říct, že Bulharsko se již trvale zabydlelo v nabídkách cestovních kanceláří i v hledáčku těch, co touží po exotické dovolené, která nezruinuje jejich rodinný rozpočet. Není divu, tato země má totiž pro nás Čechy hned...

Články

Jak chutná ratan? Treking v Laosu ‒ 2. část

Každý den jsme ušli skoro dvacet kilometrů v džungli severního Laosu. Navštívili jsme několik etnických kmenů. Sbírali jsme potravu a vařili v bambusu. Postavili jsme si přístřešek a přespali na vrcholu kopce daleko od moderních měst. Byl to cestovatelský zážitek, na který nikdy nezapomeneme. Vyrážíme! V sedm hodin ráno jsme nasedli v „plné polní“ na korbu přistaveného džípu, po cestě vyzvedli vodu a maso a za hodinu vystupovali kdesi u pěšinky směřující ještě hlouběji do zeleně. Byla mlha a vše se třpytilo kapkami ranní rosy. První den nebyl tak náročný, většinu cesty jsme šli podél...

Články

Jak procestovat svět velmi levně

Jsme dva: Lukáš (29) a Nikol (26) a vydali jsme se cestovat napříč JV Asií. Byl to takový náš společný sen, jenže znáte to, pořád jsme si namlouvali milion důvodů, proč to vlastně nejde. Máme přeci dobrou práci, hezký byt, auto, a tak to bylo pořád dokola a náš sen stále v nedohlednu. Osud nám ale přál, a tak jsme se jednoho dne rozhodli, že vyrazíme a aby naše cesta měla nějaký smysl a poslání, budeme v každé zemi pracovat jako dobrovolníci. Co je to vlastně dobrovolničení? Pod pojmem dobrovolničení si můžeme představit spoustu věcí. Zaměříme se ale na dobrovolničení spojené s cestováním. Stručně řečeno se jedná o formu práce, za kterou dostanete ubytování zdarma a ve většině případů i stravu. Existuje spousta webových stránek na...