Sedm dní v klášteře Hemis

© Sebastian Prax

V Malém Tibetu jsem strávil už neuvěřitelných sedmatřicet dní, když jsem se rozhodl, že se na další týden zašiju do kláštera, kde budu od rána do večera jíst banány, meditovat a povídat si s mnichy o životě. Koneckonců, tohle tu dělám už skoro měsíc a půl. Pokud dokážu klesnout ve svých potřebách, vystačím si v Indii bohatě se stovkou na den. Stopování, život v klášteře a náhlý uvědomění, který k člověku přicházejí, zatímco ztrácí svou mysl a nachází svou duši.

Na cestě (s palcem vzhůru)

V severní Indii už bylo pravý poledne a správnej čas zamířit k národní dálnici číslo 1. Hned za městem jsem stopnul jednoho kliďase, co uměl celkem dobře anglicky a hodil mě deset kiláků do Choglamsaru, kde sídlí Dalai Lama, když přednáší v Ladakhu. U jeho rezidence mi zastavilo skromný autíčko, ve kterým sedělo takový mládě, co vůbec nemluvilo anglicky. Řeklo jen Tinksay gonpa, a protože to bylo po cestě, tak jsem si vlez dovnitř a posadil se na druhou sedačku, páč jiná tam ani nebyla, jenom větší prostor vzadu, kde zrovna vezl krabicový mlíko a bylo cejtit, jak už jeho mini-dodávka mele z posledního.

Pod klášterem Tinksay jsem obdivoval ty krásný prostý bílý zdi se čtvercovými okny, velmi starý budovy postavený na kopci a malovanými baráčky úplně nahoře, kde sedí dvanácti metrová socha Buddhy a kupa turistů. Kultura je přímým odrazem mysli člověka a já myslím, že má smysl stavět takovýhle zdobený krásy.

Klášter Hemis_1
Stál jsem tam dobrou půl hodinu, než mi u silnice zastavil milej tibeťan, co si to hnal někam na jih a nejspíš do Dharmasaly nebo někam do uprchlických kempů. Chápu ho. V Číně by stejnak nevydržel ani kanárek, natož buddhista!

Na korbě jeho auta se vezli dva tuláčci z Kašmíru, tak jsem skočil za nima a přitom si naškubnul kalhoty na hodně nevhodným místě. Seděli na ošumtělý pneumatice od nějakýho trucku a já si dřepnul naproti na pytel cementu, kytaru hodil do kouta, rozvalil se na parádní železnou madraci a měl to na háku stejně tak, jako oni.

Moje blonďatý vlasy se třpytily na slunci a tuláčci mě pozorovali se zájem, až jeden z nich promluvil a zeptal se, kam mam namířeno. Vcelku mě překvapilo, že jsou na stopu z Kašmíru až do New Delhi, to je teda řádná štreka na stopa, dobrejch patnáctset kilometrů, a to s sebou nemaj ani jediný zavazadlo.

Po půl hodině auto zastavilo pod Hemisem a ti stopaři mi pomohli všechnu bagáž sundat dolů. Tak jsem si to štrádoval serpentínama nahoru, za chvíli stopnul nějaký anglány v luxusní káře a vezl se s nima až k horský rokli, do největšího kláštera v Ladakhu. 

Klášter Hemis_2

Nikdy to není jednostranný

Celý jsem to zvládnul hodinu a půl, ale byl jsem z toho vyčerpanej, tak jsem slezl dolů pod klášterní gonpu, rozložil pod sebou karimatku a natáhnul se pěkně u řeky, která protéká celou krásnou roklinkou, kolem ní je několik stromků a z obou stran ji objímají vysoký Himaláje. 

Probudil jsem se ve čtyři, Slunce už bylo dávno za kopcem, měl jsem hlad, a tak jsem šel zkusit štěstí do místní kuchyně. Ve svým váčku jsem měl akorát sušený meruňky, místní specialitu, a pak tousty, sýr a hrášek.

Kuchyň se sestávala z jedný chladný skromný budovy, ve který stál plynovej vařič, pár křesel a dřevěná linka. Zašel jsem za šéfkuchařem, usměvavým indem z Rišikéše, který měl vzadu roztomilej copánek, a optal se, jestli by mě nemohl ohřát tyhle tousty, a on že jo, vytáhnul takový železný udělátko přímo na tousťák, a ukuchtil mi ty nejlepší tousty na světě.

Klášter Hemis_3

Sednul jsem si ven ke stolu a okamžitě ke mně přilítnul pejsek a chtěl vyloudil něco k jídlu. Tak jsem mu hodil půlku tousta a taky si všimnul, že nemůže došlápnout na jednu ťapku. Potom jsem vzal kytaru a zahrál v kuchyni pár písniček, nic zvláštního, jenom jsem svým novým přátelům vracel jejich pokornost. Řekli mi, že je to moc zajímavý a ještě nikdy předtím neviděli kytaru na vlastní voči, a taky že se tomu pejskovi asi líbím nebo cítí ještě něco jinýho, možná ty sušený meruňky, protože zvířata jsou daleko citlivější než lidé.

Klášter Hemis_4

Reiki healing a Universal love

Když jsem za večerního šera prováděl cvičení Reiki, Puňta si sednul vedle mě (nevymyslel jsem pro svýho novýho parťáka lepší jméno), hlavu zabořil mezi svý přední packy a nic neříkal. Nejprve jsem provedl modlitbu, odříkal několik manter a umyl si ruce solí a přitom všem se soustředil na absolutní uvolnění, aby mým tělem proudila všechna energie volně.

Svý dlaně jsem vztáhnul do modlitební pózy a začal mezi nimi vytvářet teplo. Vnímal jsem svý pocity a cítil, jak skrze třetí oko, krční a srdeční oblast proudí příjemný teplo ke konečkům prstů. Po každým opakování jsem meditoval a obracel svou pozornost do malinkýho bodu, mezi oči. Pak jsem svý ruce přikládal na určitá místa svého těla a cítil parádní uvolnění.

Pejsek pořád smutně ležel vedle a mě ho bylo líto, a tak jsem začal přikládat svou ruku na jeho poraněnou nohu, na kterou nemohl došlápnout. Opakoval jsem celý proces několikrát, a když se potom zvednul, tak protáhnul svý packy a rozběhnul se pajdavě zpátky k restauraci. Nevím, jak se to mohlo povíst, ale určitě jsem mu v té noze nic nespravil, nejsem veterinář, možná jsem mu jen předal trochu lásky, a to ho postavilo na nohy. Universal love, o který mi povídal ten mistr Reiki a kterou můžeme předávat komukoliv, i zvířatům, věcem, a taky, že jim ji někdy dáváme, a když je pak ztracíme, cítíme se nešťastní. To je zákon lásky a utrpení, a vede jen cesta, jak obejít tenhle koloběh. Naučit se přijímat vše, co se kolem nás hraje jako v divadle.

Klášter Hemis_5
Každý ráno jsem se šel projít podél řeky do lesa a vždycky jsem si našel nějaký fajnový místo, kde jsem si do trávy hodil karimatku, a pak cvičil jógu a Reiki, snažil se plně cítit „flow“ proudící mým tělem, a nakonec jsem si dřepnul se zkříženýma nohama a plnýma dlaněma lapal všechen sluneční svit a nasával ho skrze své paže do celýho těla.

Lehnul jsem si na Slunce, abych četl nebo psal, a kolem poledne se vždy vydal zpátky do kláštera na oběd. Parvín se na mě hezky usmál, já mu to oplatil a vždycky jsem od něj dostal to úplně nejlepší jídlo, někdy i zadarmo, a někdo by si možná pomyslel, že jsem pěknej žiďák, ale my věděli, že to nikdy nebylo jednostranný. Pro indy ze severu je host příležitostí, jak prokázat dobrou vůli v každým okamžiku, a především, pokud je jim otevřen též. Možná, že právě to jim přináší úsměv na tváři. Proč jde vlastně lidem tolik o peníze? Copak jsou mírou šťastnýho života? Oko za oko a svět zůstane slepý.

 

Klášter Hemis_6
Ještě není konec světa 

Po obědě jsem šel do kláštera, kde jsem si sednul v Gonpě, obdivoval ty zenový omalovánky všude na stěnách a meditoval při hraní na tibetskou mísu (tibetská mísa vypadá jako něco mezi hmoždířem a vibrátorem, akorát nepotřebuje baterky). Někdy jsem si jen lehnul na koberec a četl kapitoly z Power of Compassion od Dalai Lamy. Čas od času za mnou přišel mnich, který mě už znal z předchozího dne, přívětivě se usmál a sednul si vedle na malovanej koberec, kde obvykle provádí „Pudžu“ či jinej ceremoniál, a pak jsme si povídali nebo jsem mu ukázal nějaký fotky z cesty, který ho tak překvapily, že z toho šoku málem vyletěl až do nirvány, neboť nirvány dosáhneš jedině činem, nikoli myšlenkou. Někdy k nám přiběhlo i malý nesmělý a roztomilý mnišátko, a já měl radost, že kolem nás pobíhají další malý Buddhové, nastávající Boddhisatvové, a ještě není konec světa.

Klášter Hemis_7

Život v klášteře

Život mnichů vypadá velice jednoduše. Ráno musejí vstávat velice brzo, aby prováděli ceremoniály (nebo turisty) v klášteře. Přes den čtou různé knížky, kterých musí každý z nich přečíst alespoň padesát. Snaží se následovat Buddhovo učení pokornosti, nedělat si s ničím starosti a vystačit s naprosto nicotnými potřebami. Největší poučení o buddhismu jsem však dostal od těch parádních mladejch Buddhů jako byl třeba Stenny nebo Tashi, od obyčejných obyvatel Ladakhu, co mají práci a rodinu a byli ke mně daleko více otevřenější než mniši v klášterech. Všichni llámové si o mně totiž nejdřív mysleli, že jsem běžnej turista s foťákem a plnou peněženkou, ale s časem si na mě zvykli a bylo to vlastně fajn.

Klášter Hemis_8

K večeru jsem se vrátil zpátky do kempu, kde jsem si sednul do velkýho stanu k Indům z restaurace. Parvín seděl vzadu a potahoval z dýmky, nebo hrál karty s ostatníma. Už když jsem přijel a pověděl jim, že chci být v Hemisu několik dní, nabídli mi, že můžu spát v jejich stanu. Pokud jsi na své cestě sám a necháváš se unášet s proudem, poznáš spoustu dobrých duší. 

Většinou jsem spal ve stanu, jen jedný noci jsem se natáhnul pod noční oblohu, vzal si dvoje rukavice a svetr, pod hlavu hodil nějaký hadry, co byli zrovna blízko a stačilo to. Celou noc jsem slyšel psí štěkot a ve dvě ráno kolem mě dokonce probudila smečka psů, která proběhla přímo okolo mne. V šest ráno vyšlo Slunce a já natočil ten nejkrásnější časosběr z celý cesty.

Klášter Hemis_9
Sedmého dne ráno jsem se rozhodl, že je pravý čas vyrazit, vyplout, neboť každé místo nás naplňuje jen určitou dobu a v klášteře jsem již víc získat nemohl. Byl jsem na cestě už čtyřicet čtyři dní, poslední dva týdny sám, a přeci jen vždy s někým. Zbývaly mi dva týdny na to, abych se dostal do Delhi, dvanáctset kilometrů stopem.

Pokračování příště...  

Autor článku a fotografií Sebastian o sobě: "Před třemi lety jsem začal psát, inspirován beatnickou generací. Píšu povídky z cest, ze stopování, a úvahy o lidech s kapkou přirozenýho buddhismu v krvi. Najdete mě na stránce facebook.com/zezapiskucestovatele, kde sdílím úryvky svých textů i informace o přednáškách na téma "lowcost" cestování, meditace a filosofie buddhismu."

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět vic a získat podrobnější informace týkající se Ladaku a Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet India.  

India LP

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo i třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Booking.com
Napsal: Sebastian Prax

Předchozí článek

Téměř neznámé levné zážitky z celého světa

Další článek

Kam se v lednu vydat za kulturou?

Související články

Články

Od bavlny k malému Tádž Mahalu

Když jsem se postavila před monumentální bílou stavbu Bibi Ka Makbara ve městě Aurangabad v indickém státě Maháráštra, nevěřila jsem vlastním očím. Na své cestě do Indie, jejímž cílem byla návštěva bavlníkových plantáží jsem vůbec nečekala, že neplánovaně uvidím "druhý Tádž Mahal". Tato hrobka je na první pohled téměř k nerozeznání od známého pomníku věčné lásky, který dal vybudovat indický mogul pro svou ženu Mumtáz. Zaostřeno na bavlník Před lety jsem navštívila Indii jako „batůžkářka“, ale její nejznámější stavba, symbol romantické lásky Tádž Mahal, na mě ani zdaleka neudělal ten nejsilnější dojem. Turistická tlačenice, vysoké vstupné, množství otravných pseudoprůvodců, špinavá voda ve fontánách, které...

Články

Jak chutná ratan? Treking v Laosu ‒ 1. část

Nádherná písečná pláž, stín palmy, průzračně čisté moře, kokos s brčkem v ruce. Typická představa jihovýchodní Asie. Mohou za to nejnavštěvovanější thajské ostrovy nebo indonéské Bali. Ale jaká je typická představa o Laosu? Když jsem plánoval naši cestu po Vietnamu, Kambodže, Laosu a severním Thajsku, byl právě Laos tím největším otazníkem. V této zemi jsme měli nejméně plánů, itinerář velmi přibližný. A to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat! Protože právě tam jsme zažili skvělá dobrodružství, která se ani...

Články

Džajpur - růžové hlavní město v Rádžasthánu

Chystáte se do Indie a ještě nejste rozhodnuti, jaké město navštívíte. Hledáte propojení moderního místa s architektonicky nádhernou historií, ze které se Vám nebude chtít odjet? Pak si rozhodně přidejte do svého cestovatelského plánu Pink City – město s duší! Jsem rád, že jsem si jej mohl přidat do své sbírky, protože se tam rozhodně vrátím a věřím, že vás bude tento článek inspirovat k jeho návštěvě také. Džajpur - město kontrastů Historické město Džajpur doslova dýchá historií. Jeho přívlastek Pink City, tedy Růžové město, vzniklo postupně v minulých časech za vlády hinduistického panovníka, kdy maháradža, který nechal natřít tehdejší hradby města do červena. Přenádherný dojem z dochovaného...

Články

Stanování na poušti Dun zpívajícího písku

Vždy mě lákal severozápad Číny, který patří k nejchudším oblastem Říše středu. Když jsme dorazili do Dunhuangu (vysl. Tun-chuangu), jednoho z hlavních center Hedvábné cesty, nabídl nám tamější majitel hotelu, strýček Ge, zda bychom nechtěli strávit noc na poušti. A to je nabídka, která se jen tak neodmítá! Bylo přesně pět hodin odpoledne, když strýček Ge zaklepal na dveře našeho hotelového pokoje. Jste připraveni? Můžeme vyrazit? Ano, odpověděli jsme. V duchu jsem si ještě rekapitulovala, zda máme opravdu všechno – hlavně vodu a teplé oblečení. Vzpomněla jsem si na to, co jsem ten den mnohokrát...