San Pedro de Atacama - Gejzírové pole Tatio - měděný důl Chuquicamata

Turisticky vyhledávaná oáza v nejsušší poušti planety je ideální základnou pro návštěvu hned několika velmi zajímavých destinací. Lze odsud vyrazit na krásný a náročný, téměř šestitisícový kužel vulkánu Licancabúr i další hory, za plameňáky k dech beroucím solným jezerům, do měsíční krajiny Valle de la Luna či potrápit snowboard na písečných dunách. Městečko ostatně z turistického ruchu žije a v jeho několika málo ulicích narazíte na mnoho cestovních agentur, restaurací a ubytovacích zařízení.

San Pedro de Atacama jsme si při naší cestě po Chile vybrali jako ideální kombinaci poznávání a aklimatizace před naším plánovaným výstupem na argentinskou Aconcaguu. Samotné městečko leží v téměř dvou a půlkilometrové nadmořské výšce a gejzírové pole Tatio dokonce hodně přes čtyři kilometry vysoko.

San Pedro_1

Tatio

Řekne-li se gejzír, vybaví se patrně každému Yellowstone, Island nebo Kamčatka. Třetí největší gejzírové pole planety (a největší na jižní polokouli) se nachází asi sto kilometrů od San Pedra. Můžete si pronajmout auto, pokud na místě chcete strávit více času (o tom o kousek dál), ale pohodlnější a levnější je koupit si organizovaný výlet u některé z agentur. Vyzvednou vás přímo u dveří vašeho hotýlku či kempu, dovezou na místo i zpět a ještě dostanete ráno něco k snědku. To se obzvlášť hodí, protože ze San Pedra se vesměs vyjíždí kolem čtvrté hodiny ranní a to z jediného důvodu - gejzíry jsou aktivní díky rozdílům teplot pouze do chvíle, než se do nich naplno opře slunce. Kombinace nádherné přírody, desítek gejzírů a vycházejícího sluníčka je vskutku kouzelná, pokud ale zavítáte na Tatio později v průběhu dne, zbyde vám jen ta příroda a slunce, před kterým se není kdy skrýt, gejzír neuvidíte ani jeden. Další zřejmou nevýhodou je fakt, že se každé ráno na místo sjede ve stejný čas několik minibusů, pole je ale natolik rozlehlé, že si každý fotograf svůj záběr najde i přes přítomnost tolika dalších lidí.

Tatio_1
Kvůli výše zmíněné aklimatizaci jsme se rozhodli strávit na Tatiu dvě noci - sto kilometrů od civilizace uprostřed Atacamy ve výšce téměř čtyř a půl kilometrů. Pokud by se kdokoli něco podobného rozhodl z jakéhokoli důvodu zopakovat, doporučil bych mu dnes bez váhání vlastní auto. Při koupi jinak nijak drahé „exkurze“ jsme totiž narazili na pořádné komplikace. Dali jsme si práci a oběhali snad všechny agentury, ale chvíli to vypadalo, že druhý den vůbec neodjedeme. Důvody se různily - jedna agentura nám odmítla vzít náklad vody (lépe řečeno, chtěla za každý barel zaplatit jako za dalšího cestujícího), jinde se nedařilo zkombinovat data pro cestu tam a zpět a přemrštěnou cenu za kombinaci odjezdu s výpravou a individuálního vyzvednutí pickupem jsme zase odmítali zaplatit my. Po setmění už bylo pozdě na pronájem vlastního auta a tak jsme nakonec museli zaplatit exkurzi u jedné agentury a tu samou, jen o tři dny později, u jiné. Modlili jsme se, aby to druhá agentura nepopletla a na nás nezapomněli ve chvíli, kdy nás ráno v den návratu nenajdou u kempu.

Tatio_2
Po hodně kostrbatém cestování (cesta by slušela víc džípu než minibusu) jsme si spolu s další asi třicítkou lidí užili východ slunce, erupce gejzírů, snídani a spoustu udivených pohledů, když jsme z minibusu vyložili batohy a stany. Uprostřed gejzírového pole se nachází přehrazený termální pramen, jakýsi provizorní bazén. Když se ostatní cestovatelé dostatečně pokochali, vykoupali a gejzíry definitivně utichly, odjely všechny minibusy i dvojice džípů na svou pěst cestujících dobrodruhů a my jsme definitivně osiřeli. Zbytek dne jsme strávili v bazénu a procházkou po okolní krajině. Druhý den jsme zažili hned dvě návštěvy - s úsvitem (asi) čtyřicítku turistů a odpoledne (přesně) jednu holku z Belgie. Kde se vzala, tu se vzala, pěšky, nijak zvlášť vybavená na cestování. Mluvila jen francouzsky, naše trojice by společnými silami zvládla plynulou či kostrbatou konverzaci v šesti jazycích, francouzština mezi nimi ale nebyla, nikdy jsme se tudíž nedozvěděli, co tam vlastně dělala a kam zase zmizela.

Tatio_3

Zbylý čas jsme spravedlivě dělili mezi aktivní aklimatizaci a koupání. Vystoupali jsme na blízkou horu, dle všeho převyšující vrchol Mont Blancu, ale přesnou výšku ani jméno (má-li jaké) možná ani zpětně nedohledáme. Výhled bral každopádně dech - 360° panorama nejsušší pouště světa bez jediné známky obydleného místa v dohledu, jen písek, jasně žluté trsy trávy a všemi barvami hrající horniny.

Tatio_4

Odlehlost místa byla všudypřítomná. Dnes narazíte u bazénku na menší kamenné stavby, převlékací kabinky, lavičky a zídku, chránící hladinu před větrem. V době naší návštěvy před několika lety ohraničovala bazén pouze nizoučká kamenná valba a v dálce spokojeně rezavěla jediná další známka, prozrazující přítomnost lidí - ošklivý pokroucený skelet po dávném pokusu využívat geotermální energii. V noci klesala teplota kus pod bod mrazu, přes den se pak stávalo slunce úhlavním nepřítelem. Ze stanů jsme postavili pouze síťová tropika, protože deště se opravdu nebylo třeba bát a pod celtou by se ve dne nedalo vydržet. S výbavou pro výstup na nejvyšší světovou horu mimo Asii nás lehký mráz v noci nemohl vykolejit.

Tatio_5

31. prosince za úsvitu jsme s úlevou mezi pravidelným stádečkem minibusů našli ten náš, spolu s ostatními ještě jednou absolvovali procházku mezi sloupy páry, naposledy se nadechli síry a vyrazili zpět do přijatelnějších nadmořských výšek. Oslava příchodu nového roku zpět v civilizaci stála za to - většina pracovníků restaurací o půlnoci ponechala své hosty osudu a vyrazila do záplavy plamenů, osvětlujících noční ulice. Jen v tuhle jedinou chvíli neměla obloha šanci. Kteroukoli jinou noc totiž zářilo nebe nad Atacamou myriádami hvězd, jejichž počet díky velké nadmořské výšce, čistému ovzduší a téměř žádnému světelnému smogu převyšoval cokoli, co jsem měl možnost vidět kdy předtím, snad o dva řády.

Tatio_6

Chuquicamata

Největší měděný povrchový důl na světě jsme se rozhodli navštívit při cestě zpět do Santiaga, mimo předchozí plán a tudíž bez rezervace. Doporučuji ovšem postupovat zodpovědněji, protože nechybělo mnoho a odjeli jsme s nepořízenou. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí v podobě objednané německé výpravy s několika neobsazenými místy.

Chuquicamata_1

Ta díra do země uprostřed ničeho, pozorovatelná i z vesmíru, jednoduše stojí za návštěvu. Uvidíte druhou největší člověkem vyhrabanou díru v zemi, hlubokou 850 metrů, dlouhou přes čtyři a širokou téměř tři kilometry, navštívíte slévárnu mědi a každého chlapa potěší pohled na největší sklápěčky na světě. Za prohlídku se neplatí, důlní společnost vás vybaví overalem, okovanými botami, helmou a respirátorem (ve vzduchu se údajně nachází velké množství arzénu). Pak už si můžete vychutnávat hemžení gigantických nakladačů, „osahat si“ vás nechají jeden odstavený (uveze údajně 240 tun nákladu), ale všude po dole jezdí ještě mnohem větší (ty největší zvládnou kolem čtyř stovek tun). I při poměrně malé výtěžnosti (jenom asi 2%) doveze takový náklaďák do slévárny pěkných osm tun „čisté“ mědi najednou. Protože ale spotřebuje dva litry nafty za každou minutu provozu, jezdí i po zdánlivě jednoduchých a logických důlních cestách s pomocí GPS, aby nenajel ani jeden zbytečný kilometr navíc.

Chuquicamata_2

Návštěva dolu zabere asi dvě hodiny, autobus důlní společnosti na rozdíl od minulosti vyráží rovnou z Calamy, takže pokud si výlet dobře naplánujete, stojí za to cestu ze Santiaga či Antofagasty do San Pedra de Atacama na chvíli přerušit, což byste jen kvůli samotné Calamě patrně nezvážili.

Chuquicamata_3

Autor článku a fotografií - Jakub Futera - díky cestovatelskému hladu mých rodičů jsem se stal, ještě před pubertálními roky a jen pár měsíců po Sametové revoluci, jednou z oveček ve stádu desetitisíců Čechoslováků, již tenkrát zaplavili Evropu v nepohodlných autokarech, směšně oblečeni a nezřídka vybaveni souvrstvím staniol - chleba - řízek - chleba - staniol. Vůně cizích krajů a atmosféra letišť velkých i malých mne od těch dob už nikdy nepřestaly okouzlovat, bez ohledu na to, jestli jsem cestoval soukromě či pracovně, autem, autobusem, lodi či letadlem, kousek za humna do Alp nebo na druhou stranu zeměkoule za chodícími sochami. Dnes jsem neskonale šťastný za každou příležitost, kdy k té samé vůni můžu nechat přičichnout i mým dětem, protože pokud je cestování chytí stejně jako kdysi mne, budou mít na celý život o zábavu postaráno.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Chile? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Chile a Velikonoční ostrov. 

Chile a Velikonoční ostrov LP

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na 
webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Booking.com
Napsal: Jakub Futera

Předchozí článek

Co, kdy a jak, když vyrážím s báglem na měsíc do Vietnamu? - II. část

Další článek

Pár tipů na požitkářský výlet po Japonsku

Související články

Články

Národní park Chiloé – přírodní klenot Chile

Ostrov Chiloé má osobitou pověst - místní rybáři zde žijí svým způsobem odtrženi od zbytku Chile, poměrně moderní a civilizované země a návštěvníci tu tedy mohou najít pořádnou porci historie, tradic a folkloru. Stejnojmenný národní park je pak nádhernou ukázkou bujícího a místy až neprostupného deštného pralesa a nedotčené a drsné přírody vůbec. Uvítání v Chile Národní park Chiloé se stal vlastně hned naším prvním cílem po příletu do Chile, nepochybně jedné z nejrozmanitějších zemí planety. Po celodenním, přesto nečekaně komfortním přejezdu autobusem ze Santiaga do Puerto Montt míříme dalším spojem do hlavního města ostrova, Castra...

Články

Tři města, která stojí za to vidět v Peru

Země Inků je pro každou dobrodružnou duši jedním z nejvyhledávanějších cílů. Peruánská krajina je jako supermarket – můžete si vybrat, jaké dobrodružství podstoupíte: zda zamíříte k zaledněným andským vrcholům, vydáte se přes rozlehlé pobřežní pouště nebo do vlhkých deštných pralesů Amazonské nížiny. My se však dnes vydáme do měst, která stojí za to v Peru vidět! Lima – vstupní brána do jiného světa Hlavní město Peru – Lima, je pro většinu cestovatelů vstupní branou nejen do země, ale hlavně do úplně jiného světa. Tedy pokud nejste z Peru, Bolívie nebo jiné země Jižní Ameriky, kteří v tomto světě žijí a vše, nad čím my Evropané a jiné národnosti „valíme...

Články

Fototrip kolem nejhezčí peruánské hory

Nevado Alpamayo v peruánském pohoří Cordillera Blanca bývá označován za jednu z nejhezčích hor světa. V krásné horské krajině národního parku Huascarán mohou nehorolezci podniknout okružní trasu kolem této hory, divoký a poměrně opuštěný trek. Tropické ledovce Cordillera Blanca je nejzaledněnějším pohořím tropů, kde je plocha ledovců (přesto že během posledních let poměrně rychle ubývají) okolo 600 km2. Na 170 km délky zde najdeme třicítku šestitisícovek, mezi nimi i nejvyšší horu Peru Huascaran (6 768 m n. m.). Národní park...

Články

Jak jsem mrzla v Brazílii: proč je zima v São Paulu horší než v Praze

Jsem ten typ člověka, který má rád teplo nebo klidně i takové to lepivé vedro…během ledna, když teplota u nás klesne k nule nebo pod ní, vidím se na pláži v Karibiku nebo aspoň v Záhřebu. Brazilské teplíčko jsem si rychle oblíbila. Do São Paula jsem odletěla na konci prosince, tedy uprostřed léta. Žabky, tady pod slavnou značkou havaianas, jsem nesundala z nohou. Skoro každý den pár kapek příjemného horkého deště a děti ve školce jsme dvakrát denně mazaly opalovacím krémem. U vás v Evropě je ale větší zima Pro Brazilce je...