Vysoká tráva, luční kobylky, zvonky krav, které se pasou nedaleko, hlas kukačky. Mouchy, osičky, mravenci, komáři. Tohle nejde! Zvedám se a mířím k seníku, ve kterém jsme si postavili stan. Rychle rozepínám zip a hbitě vklouznu dovnitř. A najednou? Klid, žádný rušivý hmyz a jiná havěť na kůži. Romantika banátské krajiny dostává úplný jiný rozměr a já si ji teď mohu vychutnat naplno s vůní sena okolo. Přemítám v hlavě o svých hrdinech z knih a jejich autorech, kteří brali přírodu jako zdroj inspirace, energie, smíru. Zažívám chvíli, která se mi právě vrývá pod kůži a já cítím její hrot.
Stopem do Rumunska
Na začátku byl naprosto spontánní nápad. Kamarád, se kterým jsem procestoval Holandsko a Švýcarsko a vystoupal na pár horských vrcholů, mi napsal, že by rád navštívil oblast v Rumunsku, kde jsou české vesnice a jejich obyvatelé mluví mým rodným jazykem. „Jedná se o Banát a jel bych tam stopem, nemám teď moc peněz, ale chci tam!“, řekl a nemusel mě dlouho přesvědčovat. Stopoval jsem do Íránu a tenhle styl cestování mi už začínal chybět. „Kdy a na jak dlouho bys jel?“, odpověděl jsem a bylo rozhodnuto.
Měsíc na to jsme zašli do obchodu, nakoupili konzervy, rýži, mléko a kukuřičné lupínky a vyrazili na stop. Česko jsme projeli za pár hodin, přespali za Bratislavou a odpoledne nás vítalo Rumunsko. Deštivé Rumunsko, a tak byly vyhlídky na další rumunské dny spíš šedivé než barevně nabité optimismem.
Banát – jihozápad Rumunska
Banát je oblast ve východní Evropě zasahující do třech států dnešního světa. Rumunska, Srbska a Maďarska. Pro Rumuny je to region na západě jejich země, který má hluboké kořeny v historii rumunského národa. Pro Čechy je to oblast v Rumunsku, do které se asi před 200 lety vydali čeští kolonisté tehdejšího pohraničního pásma rakouské monarchie. Založili zde v horách vesnice a těžili dřevo.
Dnes tady žije kolem 2000 krajanů v šesti ryze českých vesnicích. Nosí tradiční české kroje, mluví plynulou češtinou a po celá dvě staletí si dovedli uchovat českou kulturu a zvyky.
Bohužel, jak to už bývá, svět jde dopředu, a tím i myšlenky o lepším životě mladé generace českých Rumunů. Odcházejí za prací a lepšími životními podmínkami zpátky do Česka a s příbuznými žijících v českých vesnicích v Banátu se vídají jen zřídka kdy. Populace českých vesnic tak stále ubývá a stárne.
Tradiční české vesnice
První z českých vesnic, kterou jsme navštívili, bylo Rovensko. Ještě než jsme se tam však dostali, měli jsme před sebou dlouhých 20 kilometrů za deště a cestou, po které projede jedno až dvě auta za den. Stopování tak bylo vyloučené a chůze díky dešti také. Proto jsme začali racionálně uvažovat a ocitli se v městečku Bozovici. Tam, po náročném smlouvání, jeden místní svolil a naložil nás do auta. Za 70 LEI nás vyvezl až do Rovenska a my se tak rozloučili s posledními známkami civilizace. Octli jsme se zpátky v čase, v místě, kde vymoženosti dnešní doby hrají jen malou roli.
V Rovensku žije v tuto dobu asi 70 českých Rumunů, avšak v sobotní poledne jsme nepotkali ani živáčka. Jen toulavý pes nám chtěl párkrát pomoct s jedením guláše z konzervy. Náměstí tvoří hospoda, kostel, studna, škola a oplocená zahrada s květinami a posezením pod korunou košatého stromu. Můžete si zde všimnout také rozcestníku, na který jsme zvyklí z českých hor, obitý směrovkami a názvy míst, které chtějí čeští turisti při návštěvě vidět. My se rozhodli na 12 km trek po hřebenech banátských hor do vesnice Gerník, která je v samém středu této české krajiny v Rumunsku.
Jelikož jsme si v Rovensku přečetli, že nás po cestě čekají osamělé salaše s nádherným výhledem do krajiny, měl jsem jasno. Přespíme v některé z nich a ráno si přivstanu, abych pořídil fotky s mlhavým oparem v údolí. K tomuto plánu jsme díky dobrému času zvolili patřičně pomalé tempo a já tak měl dostatek volných chvil na fotografování luk. Ty jsou poseté květinami celé škály barev a ozvučené stovkami druhů hmyzu. Není divu, že se většinou zapomenete a poté sami sebe nachytáte, že právě opravdově žijete a že cítíte toliko opěvovaný, ale jen málokdy naplněný pocit štěstí.
Měli jsme za sebou přibližně 10 km, takže jsme se s kamarádem dohodli, že je čas najít nějakou salaš bez krav, ale se senem a taky někde na svahu nebo vrcholu kopce, tak, abych měl ráno ideální místo pro fotografování.
Jakmile jsme ji našli, rozprostřeli jsme všechny navlhlé věci z předchozích dní na louku a během hodiny, jsme je sklízeli naprosto suché a voňavé.
Ani jsme se nenadáli a byla tma a sní i stovky, tisíce, nejspíš však milióny hvězd nad našimi hlavami. Spát jsme šli brzo, jelikož nás zítra čekal 30 km pochod a brzké vstávání.
Vodní mlýny u Petra
Když jdete z Rovenska do Gerníku, narazíte na cestě na 5 starých vodních mlýnů. Když říkám mlýny, nemyslím tím ty klasické, které znáte z českých pohádek s pořádným mlýnským kolem. Myslím tím mnohem starší, a proto i menší chaloupky o dvou místnostech, mlýnském kameni a malém mlýnském kole, které je v horizontální poloze ponořeno těsně pod hladinu vody.
Mnohé z těchto mlýnů v údolí U Petra si vzala do režie příroda sama a travinami, kopřivami a jinými pnoucími rostlinami se snaží získat kontrolu nad budoucností těchto malebných stavení na břehu zdejšího potoku.
Vyprali jsme si zde, okoupali se a dojedli zbytek kukuřičných lupínků s mlékem. Slunce hřálo v nebývalé síle a široko daleko jsme byli sami. Sami uprostřed krajiny, která je tak podobná té naší doma.
Gerník – v neděli před polednem mrtvé místo
Gerník byl pro mě něčím, co jsem hledal. Místo míru uprostřed hor s pastvinami, staveními pokrytými typicky českými malbami, takovými, které můžete vidět v nejednom českém skanzenu, s včelími úly na svazích a s usměvavými lidmi všude okolo.
Našli jsme zde poštu, prodejnu domácího medu, pekárnu, hospodu. Vše však bylo v první hodině naší návštěvy prázdné. Byla totiž neděle před polednem a krom hospodské, byly všichni obyvatelé této vesnice do jednoho v kostele na pravidelné mši. Navíc, se zde právě dnes konaly místní volby, takže krom turistů, si nemohl dát žádný místní ani decilitr alkoholu.
Když jsem spořádal tři půllitry místního piva, rozhodl jsem se, že něco právě z této vesnice, právě od těchto lidí, přivezu domů mámě. A protože jak ona, tak já, milujeme med, volba byla jasná.
Počkali jsme, až se všichni vrátí ke svým stavením a vydali jsme se k vratům, kde byl český název „prodej medu“. Ze stavení jsem odešel s kilem a půl domácího kravského sýru a litrem medu v láhvi od Fanty. Ještě jsme pořídili chléb na další dva dny a v podvečer nás již vítala vesnice Svatá Helena.
Hrad na břehu Dunaje
Svatá Helena nám nenabídla nic, co bychom již neviděli v Gerníku, či Rovensku a tak jsme zde koupili pouze pohledy a známky a vyrazili na cestu k silnici, která vede podél toku Dunaje a dá se po ní dostat k posledním dvěma vesnicím.
Hodinky nám ukazovali půl deváté a obloha se začala barvit do černa. Ne však za důsledku přicházející tmy, ale díky bouřce, která se nenávratně blížila a hrozila na kilometry daleko.
Vzdálenost, kterou jsme měli urazit ten podvečer, byla okolo 50 km. Poté stačilo ujít lesem asi 6 km k hospodě U Medvěda a první noc našeho výletu v posteli by se stala skutečností. Déšť byl však rychlejší než naše stopovací tempo a tak nám zhatil plán dorazit k posledním dvěma vesnicím ještě před úplným setměním. Vzdálenost, kterou jsme měli urazit stopem, jsme sice zvládli, ale to bylo tak všechno, na co jsme se toho podvečera zmohli.
Venku jsme ale dlouho nezůstali. Objevili jsme zmenšeninu středověkého hradu, který si na úpatí strmého břehu Dunaje, postavil Čech František. 7 let svůj hrad stavěl a již 3 sezóny tady se svým psem Čaušeckem žije. Dal nám najíst, rozestal nám postele a ráno připravil snídani. My ho za to obdarovali místním domácím sýrem, který už tekl a do Česka by nevydržel, dvěma litry mléka a zbytkem kukuřičných lupínků.
Přes Bukurešť zpátky domů
Františkův hrad jsme ráno opustili, a protože se nám již ke dvěma zbývajícím vesnicím nechtělo, vydali se na stop k Černému moři, které jsme si dali za denní cíl. Bohužel, nebo možná bohudík, šlo stopování v ten den trochu ztěžka a tak jsme to zvládli pouze do Bukureště. Strávili jsme tam noc a další den už razili směr domov. Do Ostravy jsme dostopovali za 48 hodin, o dva dny dřív, než bylo v plánu.
Byl to výživný výlet, zajímavých 9 dnů, kdy jsme se s kamarádem poznali tak nějak do hloubky, vyzkoušeli jsme si, do jaké míry jsme spolu schopni vyjít a poznali jsme velmi, na kulturu a přírodu, bohatou krajinu jiho-západního Rumunska, krajinu rumunských Čechů – Banát.
Autor článku a fotografií Lukáš Matějček je jedním z nejmladších českých cestovatelů, kteří se snaží své dobrodružství předávat dál širokému okruhu lidí. Jeho putování můžete sledovat na facebookové stránce LUKASDOBRODRUHEM.CZ / LUKÁŠ MATĚJČEK nebo na webu http://www.lukasdobrodruhem.cz/.
Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Rumunska? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Romania & Bulgaria. 
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.
