Cestovatelé 21. století jsou stále náročnější a je těžší a těžší je něčím překvapit. Vydat se můžeme ledoborcem na severní pól, spát ve stanu s beduíny uprostřed jordánské pouště, přenocovat v amazonském pralese s indiány a brzy se nejspíš budeme moci vydat i do vesmíru. Navíc dnes cestování není jen výsadou bohatých a právě jeho vysoká dostupnost v nás vzbuzuje touhu po stále intenzivnějších a autentičtějších zážitcích. Pokud nepatříte mezi ty, kterým stačí vyrazit na týdenní dovolenou k moři, čtěte dál a objevte s námi opravdové dobrodružství v korunách stromů laoského národního parku Nam Kan.

The Gibbon Experience

Pro většinu lidí nepříliš známý národní park Nam Kan se rozkládá na 136 000 hektarech v severní Laosu nedaleko thajských hranic. Základnou pro výpravu do parku je ospalé hraniční městečko Huay Xai, jehož hlavním lákadlem je projekt The Gibbon Experience. O ochranu křehkého ekosystému se projekt stará poněkud netradičním způsobem, a to organizovanými výpravami do nitra pralesa, kam vyrážejí malé skupinky turistů, aby strávili několik nocí ve stromovém domě v neuvěřitelných 30 až 40 metrech nad zemí.

Možná se ptáte, jak se člověk tak vysoko dostane. Zcela jednoduše. Prales je protkán hustou sítí ziplinů, tenkých ocelových lan natažených skrze stromy vysoko nad hlubokými údolími, a právě po jednom takovém laně se do svého přechodného bydliště dostanete i vy. Prostřednictvím těchto výprav se financuje správa parku, reforestace území, boj proti pytlákům a vzdělávání místní komunity. Od roku 1996 ušel projekt dlouhou cestu a dnes zaměstnává více než 120 lidí. 

Den první

Cesta každého turisty zapsaného na jeden z okruhů začíná na hlavní ulici městečka Huay Xai. Pár minut po deváté napjatě odjíždíme s malými batůžky ven z města, abychom zdolali asi dvouhodinovou cestu po hrbolaté silnici a následně náročným terénem vedoucím hluboko do lesa. Námi zvolený okruh „Vodopád“ je tím nejnáročnějším a hned první den nás čeká asi tříhodinová pěší túra lesem, během níž se dostáváme k ledovému jezírku s malým vodopádem a následně i na kýžené zipliny vedoucí do naší stromové chýše. 


Po několikakilometrovém pochodu je jízda na laně opravdu vítanou změnou. Lana se táhnou častokrát i několik stovek metrů nad zemí a naše těla visí jen na tenkých karabinách.  Let vysoko nad korunami stromů je senzační a jízdu si nakonec užívají opravdu všichni. Lano střídá další lano a my se noříme stále hlouběji do lesa, až konečně v dáli vidíme dřevěnou chaloupku ukrytou v korunách stromů, do níž vede jen jedna cesta – opět po laně. Průvodce odjíždí do domku jako první a každému z nás při příjezdu otevírá dřevěná vrátka. Dolní část dřevěného obydlí sestává z chodby a koupelny s tureckým záchodem a tekoucí sprchou, do níž je voda svedena z nedaleké řeky. Horní patro budovy okupuje malá kuchyňka s jídelnou a místo na spaní. Po jednom fasujeme matrace, peřiny a přehozy přes postel, „krysotiéry“, podobají se tolik známým moskytiérám, ale slouží především jako ochrana před lesními krysami, které tu v noci rejdí a hledají něco k snědku.


Průvodce nás hostí chutnou večeří a čajem a po západu slunce nás opouští. Až když se všechno kolem zahalí do tmy si uvědomujeme, kde vlastně jsme. Kromě hvězd na obloze široko daleko nic nesvítí a my se stáváme osamoceným majákem uprostřed ničeho. Klidné ticho sem tam přeruší šustění listů a zvuky lesa. Není se ale čeho bát, jsme 30 metrů vysoko a kromě velkých pavouků se k nám nemá šanci jiná zvířena dostat. 

Den druhý

Čekala jsem, že nebudu vyspávat do dlouho, přeci jen světlo člověka hned vzbudí. Ale opak byl pravdou. Ničím nerušený spánek, kterého se nám v našich betonových džunglích nedostává, nenaruší ani světlo ani zvuky lesa a většina z nás se probudí až při bzučivém zvuku ocelového lana, po němž přijíždí náš průvodce se snídaní. Snídáme rýži a zeleninu (rýže se tu podává k snídani, obědu a večeři a trošku se divíme, že místním ještě stále chutná), sbalíme věci a vyrážíme na průzkum další části lesa. Naposledy se kocháme pohledem na úžasnou okolní krajinu zahalenou do ranní mlhy, loučíme se s malebnou chýší a plní očekávání vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.


I dnes nás čeká dvou až tříhodinový pochod lesem, během něhož spatříme místní největší strom, obrovského gekona, nádherné výhledy z korun stromů a užijeme si i nekonečných projížděk na ziplinech. V odpoledních hodinách se přesouváme do svého nového domova, největšího a nejvyššího stromového domu nacházejícího se neuvěřitelných 40 metrů nad zemí. Monumentální konstrukce domu spolu s jeho pozicí uprostřed údolí s nádherným výhledem nás všechny uchvátí. Snad jen jednu věc bychom rádi vyměnili za včerejšek. Dům v pozdních hodinách navštíví hladové stromové krysy, jejichž cupitání nahání strach snad všem z nás. Krysotiéra bohudík zafunguje a krysy si nevšimnou díry ve svrchní části látky.

Návrat zpět do civilizace

Všechno dobré musí jednou skončit a stejné je to i s naším výletem. Měli jsme možnost strávit dvě noci na stromě uprostřed divočiny s partou bezvadných lidí, z nichž se někteří stali našimi věrnými přáteli. Užili jsme si nekonečných projížděk na ocelových lanech až 300 metrů vysoko nad zemí, při kterých se nám tajil dech.

Přestože jsme neměli to štěstí setkat se se vzácnými gibony, obyvateli zdejšího pralesa, nejsme vůbec zklamaní. Giboni jsou plaší tvorové, kteří se ukazují jen zřídkakdy a při rychlosti 35 km/h, jíž přeskakují ze stromu na strom, není jednoduché je najít. Mockrát děkujeme projektu The Gibbon Experience za perfektní organizaci a realizaci a přejeme, ať neztratí elán a naději při záchraně tohohle nádherného kusu země.

A kolik že to všechno stálo?

Asi každého cestovatele zajímá na kolik tenhle neobyčejný výlet vyjde. Dvoudenní okruhy nejsou levné. Dvě noci včetně jídla a dopravy vyjdou na 305 euro na osobu, což je na laoské poměry opravdu spousta peněz. Je třeba mít na paměti, že svou účastí přispíváte k záchraně unikátního křehkého ekosystému a že právě díky vám les zůstane domovem především pro zvířata a ne pro lidi.

Autorka článku a fotografií - Adéla Linhartová o sobě: "Nedávno jsem se vrátila z cesty po JV Asii. Své dojmy a radosti jsem celých 180 dní pečlivě zaznamenávala především pro svou rodinu prostřednictvím online deníku celavita.tumblr.com."