Spaľovač mŕtvol z indického Váranasí

© B. Stuppacherová

Daj, daj peniaze pre chudobných! Diabolsky vyzerajúci spaľovač mŕtvol sa rukami špinavými od popola naťahoval po manželovej fotoveste s vreckami. Oči mal podliate krvou od večného dymu z kremačných ohňov a zuby červené od žuvania betelu. Musíš prispieť! postavil sa nám rozhodne do cesty.

Manikarnika ghát je jedným z najznámejších, najpozoruhodnejších miest v indickom svätom meste Váranasí. Ich počet sa na ôsmich kilometroch posvätného brehu na vonkajšom ohybe rieky Gangy mení. Sú gháty kúpacie, také, kde sa perie, pri niektorých stoja chrámy, a tak tam veriaci chodia vykonávať rituálny kúpeľ. Na iných sa hrajú deti, polihujú kravy, ďalšie v dvojmiliónovom meste s úzkymi stredovekými uličkami pôsobia opustene.

Ohně na Manikarnika Ghátu

Len dva z vyše osemdesiatich sú však kremačné. Na Manikarnike horia 24 hodín denne pohrebné ohne a strážcovia ghátu z radov nedotknuteľných v ktorejkoľvek dennej či nočnej hodine zariaďujú posledné záležitosti tých, ktorí mali to obrovské šťastie, že zomreli vo Váranasí. Dosiahli tým totiž okamžitý stav spásy, čiže mókšu. Je to vlastne vyslobodenie z kolobehu životov, o ktoré sa hinduisti snažia. Pohľad na telá, ktoré sa tu otvorene spaľujú pred zrakmi verejnosti, fascinuje. Fotografovanie a filmovanie je vraj tabu.

Vzbudzovali sme čoraz väčšiu pozornosť. Atmosféra na brehu posvätnej rieky Gangy hustla.

Romantika Gangy po západu slunce
Smútok v bielej

„Na Manikarnike neprovokujte, schovajte fotoaparát aj kameru, môžete sa tadiaľ prejsť, ale nezastavujte sa, s nikým sa nedajte do reči,“ upozorňoval nás dôrazne vládou registrovaný sprievodca. Zaplatili sme si jeho služby, aby nám predstavil toto mesto, ktoré založil sám Šiva. Váranasí. Žiariace. Jedno z najstarších obývaných miest na svete.

Opatrne kráčame povedľa pohrebiska. To nikto nezakazuje. Dym zo spáleniska stúpa k nebu, pozostalí stoja oblečení v bielom. Biela je v Indii farbou smútku. Hodíme očkom na stohy dreva nachystané pre ďalších zosnulých a zrýchleným krokom kráčame preč. Lenže sme s manželom ako dve neónky v tme a Diablik nás už vidí. „Pracujem na pohrebisku, poďte so mnou na balkón, odtiaľ môžete fotografovať,“ láka nás do starej budovy porušiť zákaz. O priam „nekresťanskej“ sume, ktorú si za to plánuje vypýtať, zatiaľ nehovorí. Hovoria však o nej všetky turistické bedekre. „K turistom na Manikarnika gháte sa často priplichtí akože dodávateľ dreva, začne im vysvetľovať jemné finesy premeny tela pri kremácii, postupne začne lamentovať, aké je drevo drahé a koľko sa ho na spálenie tela minie,“ píše sa staršom v bedekri Lonely Planet. „Napokon vás požiada o príspevok, ktorý je obyčajne nehorázne vysoký.“

Tělo zabalené ve zlaté plachtě

Už sme takmer mimo miesta pokrytého popolom, za pohrebiskom. Tvárime sa, že pokušiteľa, čo sa rozhodol privyrobiť si, nevidíme. Štandardne začne svoju pesničku o tom, aký je tradičný pohreb v Indii drahý. 200–300 kg dreva na spálenie jedného tela plus maslový olej, ktorým sa potrie, aby lepšie horelo, pretože spáliť ľudské telo nie je jednoduché. Ďalej špeciálny prášok, ktorý potláča nepríjemný zápach. Cena však nie je jednotná. Pri tradičnom pohrebe sa určuje, koľko rodina zaplatí, podľa toho, či je bohatá, alebo nie. Vysoké sumy nie sú za materiál, ale údajne za to, že oheň, ktorého plamenné jazyky dostanú zosnulého rovno do nebies, je svätý. Nespaľujú sa telá detí, tehotných žien, svätých mužov či takých, ktorých uštipla kobra. Tie sa hádžu rovno priamo do vôd Gangy.

Indický pohřeb a následná kremace
Popol v rieke

Diablik do mňa bez výzvy hučí podrobnosti o pohreboch. Vlastne nechtiac sa dozvedám o tom, že na pohrebnom obrade sa zúčastňujú len muži. Mŕtve telo sa vraj zabalí do farebnej látky. Mladý muž do bielej, starý do zlatej. Mladá žena do červenej, stará do oranžovej. V prípade, že zomrie otec alebo matka, oheň zapaľuje syn. Preto je také dôležité mať v rodine syna. Ak zomrie manželka, oheň zapaľuje jej muž. Telo dohorí – s výnimkou hrudnej či panvej kosti – do troch hodín. Popol a ďalšie pozostatky sa rozsypú v rieke.

Odrazu 5 metrov predo mnou na nosidlách z bambusu uvidím telo zabalené v bielej látke, nachystané na pohrebný obrad. Zatajím dych, ani si neuvedomím, že tam stojím a civiem naň. „Chceš sa pozrieť bližšie? ,,Spaľovač z pohrebiska ma už-už chytá za rukáv. Môj muž Dávid tuší problémy: ,,Ihneď odtiaľto poďme preč!“

Spaluje se téměř bez přestávky

Lenže Satanáš sa už na nás zavesil. Vetrí peniaze. O nič sme sa neprosili, neprehovorili sme s ním jedinú vetu. Neurobili sme jediný záber. Mimochodom, dobre vieme, že keď budeme chcieť, ghát Manikarnika aj s jeho ohňami si pohodlne nafotíme z odstupu a bezpečia člna na Gange. On však beží popri nás a nahlas doráža: „Viem, že ty mi rozumieť, nehrať to na mňa!“ Neodváži sa však obťažovať ženu, a tak sa vrhne na Dávida: „Musíš zaplatiť!“

Chudobným sme sa už v Indii narozdávali dosť. Veď prakticky každú chvíľu tu bieleho sáhiba žiada nejaký žobrák o almužnu. A Diablikovi sme boli rozhodnutí nedať ani rupiu. Ten však začal stupňovať svoj tlak. Nie že by bol problém hodiť rozdrapujúceho sa Inda do rieky. Netušili sme však, koľkí z tých, čo stáli naokolo, sú jeho kumpáni. Vyzeralo to na dosť veľké nepríjemnosti.

Ženy při koupeli v posvátné řece Ganze

Dúšky z Gangy

V tej chvíli to pôsobilo ako zázrak, keď sa zrazu z davu vynoril 52-ročný Šankar. Zoznámili sme sa s ním deň predtým, keď nás zobral na svoju pol storočia starú loďku a povozil po Gange. Živila už jeho otca. Cena, ktorú si zapýtal bez akéhokoľvek zjednávania, bola 2– až 4-násobne nižšia, ako si vo Váránasí pýtajú od turistov niektorí majiteľa člnov. Vozil nás po rieke tri hodiny a fascinovalo nás, aký je to pohodový, príjemný človek. Šankar pripadal ako doslova z iného sveta. Chlapík, ktorý nám pri veslovaní po rieke Gange spieval ako pravý gondolier. Zastal sa nás, keď predavač na Gange pýtal nadsadenú cenu za plávajúce sviečky. Odháňal dotieravcov, ktorí chceli priplávať k loďke. Bol ochotný ísť do konfliktu so svojím rodákom, ktorý nám vydal poškodenú bankovku.

Šankar, Ind, ktorý síce tiež ako všetci ostatní žuje betel a odpľúva načerveno sfarbené sliny, vždy si však z horného vrecka košele vytiahne malý froté uteráčik a spôsobne si ním utrie kútiky úst. Šankar, chlapík, ktorý pri veslovaní s láskou načrie do vôd Gangy a skutočne úprimne ponúkne týmto nektárom nesmrteľnosti, amrtou, aj vás. To, že voda obsahuje časti ľudských tiel, rôzne chemikálie, že sa v nej všetci kúpu, perú v nej a tečú do nej splašky, mu ako hinduistovi, prirodzene, neprekáža. Táto voda očisťuje všetko živé a prináša spásu zosnulým.

Muž v Ganze

Šivov zásah

Šankar k nám podišiel, akoby Diablika ani nevidel. „Haló, priatelia! Vy zas ísť na moja loďka?“ Podali sme si ruky a otravný zloduch sa v tej chvíli bez slova vyparil ako dym nad pohrebiskom Manikarnika ghátu. Ani nevieme, kedy zmizol. Pozreli sme sa s Dávidom na seba a pomysleli si, že toto stretnutie musel na sekundu zariadiť sám Šiva. Dodnes netušíme, čo vtedy zafungovalo, či nejaký kastovný systém, alebo jednoducho to, že si dvaja Indovia, ktorí žijú z turizmu – jeden vo všetkej počestnosti a druhý z vydierania – nechcú vzájomne liezť do kšeftov.

Dúfala som, že Šankar bude ešte dlho voziť návštevníkov večného mesta po rieke Gange. A bude pritom tak podmanivo spievať, ako človek, ktorý vychutnáva svoj život na vode – plnými dúškami. Keď sa môj manžel o dva roky do indického Váranasí vrátil, hľadal Šankara s jeho fotografiou v ruke. Od ostatných sa dozvedel, že Šankar zahynul pod kolesami vlaku.

Dúfam, že rieka Ganga ho neskôr prijala do svojho náručia a jeho popol odniesla až do oceánu...

Šankar - dnes už nežije

Autorka článku Bianka Stuppacherová pracuje od roku 1995 jako redaktorka příloh slovenského deníku Pravda. Ze svých cestovatelských zážitků i pracovních cest v zahraničí napsala již množství reportáží. Její srdeční záležitostí je zejména Asie. FOTO: Dávid Popovič, www.mystudio.sk

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet India. 

India LP

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.

Booking.com
Napsal: Bianka Stuppacherová

Předchozí článek

TOP 10 cenově nejvýhodnějších destinací pro rok 2018

Další článek

Objevujte Rotterdam

Související články

Články

Průzkum Srí Lanky prostřednictvím chuťových buněk

Miluji jídlo a veškeré aktivity spojené se stolováním. V jakémkoli průvodci nejprve nalistuji stránku s názvem Jídlo a pití, abych věděla, na co se můžu v dané destinaci těšit. Pokud vám nevadí ostrá jídla, rýži můžete jíst každý den a nejste na nic alergičtí, máte vyhráno a po gurmánské stránce si Srí Lanku jistě užijete. Podle mě jsou to totiž tři hlavní předpoklady, aby člověk nebyl závislý pouze na ovoci. Tedy pokud také upřednostňujete stravování v místních zapadlých podnicích namísto luxusních restaurací na pláži, kde bez problémů seženete evropská jídla. Je pravdou, že tento typ stravování s sebou nese úskalí v podobě jazykové bariéry a při objednávce pokrmů občas dojde k nedorozumění. Pokud jste však ranní ptáčata, můžete posnídat například v obležení místních dělníků, pro které budete středem pozornosti. Typická jednoduchá ovocná snídaně na Srí Lance Rýže, kokos, chilli Nejčastějším pokrmem, který seženete kdekoli, je rice and curry. Jedná se o levné, jednoduché a předvídatelné jídlo. V klasickém rice and curry byste měli vždy nalézt maledivské ryby. Tuto zajímavou směs čehosi s chutí ryby jsem měla…

Články

Jak chutná ratan? Treking v Laosu ‒ 1. část

Nádherná písečná pláž, stín palmy, průzračně čisté moře, kokos s brčkem v ruce. Typická představa jihovýchodní Asie. Mohou za to nejnavštěvovanější thajské ostrovy nebo indonéské Bali. Ale jaká je typická představa o Laosu? Když jsem plánoval naši cestu po Vietnamu, Kambodže, Laosu a severním Thajsku, byl právě Laos tím největším otazníkem. V této zemi jsme měli nejméně plánů, itinerář velmi přibližný. A to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat! Protože právě tam jsme zažili skvělá dobrodružství, která se ani naplánovat…

Články

Džajpur - růžové hlavní město v Rádžasthánu

Chystáte se do Indie a ještě nejste rozhodnuti, jaké město navštívíte. Hledáte propojení moderního místa s architektonicky nádhernou historií, ze které se Vám nebude chtít odjet? Pak si rozhodně přidejte do svého cestovatelského plánu Pink City – město s duší! Jsem rád, že jsem si jej mohl přidat do své sbírky, protože se tam rozhodně vrátím a věřím, že vás bude tento článek inspirovat k jeho návštěvě také. Džajpur - město kontrastů Historické město Džajpur doslova dýchá historií. Jeho přívlastek Pink City, tedy Růžové město, vzniklo postupně v minulých časech za vlády hinduistického panovníka, kdy maháradža, který nechal natřít tehdejší hradby města do červena. Přenádherný dojem z dochovaného historického…

Články

Od bavlny k malému Tádž Mahalu

Když jsem se postavila před monumentální bílou stavbu Bibi Ka Makbara ve městě Aurangabad v indickém státě Maháráštra, nevěřila jsem vlastním očím. Na své cestě do Indie, jejímž cílem byla návštěva bavlníkových plantáží jsem vůbec nečekala, že neplánovaně uvidím "druhý Tádž Mahal". Tato hrobka je na první pohled téměř k nerozeznání od známého pomníku věčné lásky, který dal vybudovat indický mogul pro svou ženu Mumtáz. Zaostřeno na bavlník Před lety jsem navštívila Indii jako „batůžkářka“, ale její nejznámější stavba, symbol romantické lásky Tádž Mahal, na mě ani zdaleka neudělal ten nejsilnější dojem. Turistická tlačenice, vysoké vstupné, množství otravných pseudoprůvodců, špinavá voda ve fontánách, které nestříkaly…