Přes hory k Černé řece II. část - Přes průsmyk k Černé řece a zpět

Po včerejší vyčerpávající cestě jsem ráno s načerpanými silami opět začal tlačit kolo k hřebeni a v poledne konečně dosáhl vrcholu. Dosáhl jsme průsmyku na hranici provincií Yen Bai a Son La.

Na druhé straně průsmyku se otevřela už krásná krajina bez vysoké vegetace a bylo možné i nasednou a užívat si jízdy.  Ještě mne čekal jeden větší brod. Původně jsem si chtěl sundat kalhoty a kolo brodem vést. Ale nakonec jsme se hrdinsky rozhodl jenom vyhrnout nohavice a brod projet. Dopadlo to tak, jak jsem mohl čekat. Uprostřed říčky jsem spadl a totálně jsem se ponořil i s kolem, se vším, co jsem sebou měl. Počasí se ale na mne usmálo, a tak jsem si mohl užít krásnou odpočinkovou sušící zastávku.  Cestou jsem opět poznal několik Hmongů, každý s mačetou u pasu. Zaujaly mne také hmongské ženy okopávající půdu s malými dětmi na zádech. Dva Hmongové mne předjeli na motorce, velmi podobně jako minulý rok a zastavili asi 20 m přede mnou a čekali. Jeden měl mačetu připravenou v ruce. Já začal rozjímat. Má jí na bambus nebo na mne? No měl jí na bambus,.. 

Asi ve 2 hodiny odpoledne jsem dorazil na místo, kde jsem se minulý rok obrátil zpět. Protože dostat se zpět jinudy znamená mnoho desítek kilometrů na sever nebo na jih a na to jsem minule čas neměl. Zde konečně skončila rozkopaná kamenitá cesta a dorazil jsem k asfaltové silnici. 

Tím také skončilo moje horské dobrodružství. Byl jsem ve výšce asi 2500 m a očekával, že pojedu už jenom dolů  k Černé řece.  Zde již byl život, spousta terasovitých rýžových políček, krásné vesničky. Teď už mne měla čekat jenom příjemná cesta. 

Stopování ve Vietnamu 

Jak jsem se ale mýlil.  Nějak jsem si na mapě Google neuvědomil chybějící vrstevnice.  Zpočátku cesta byla příjemná, projížděl jsem opět hmongskými vesnicemi, kde jsem se zastavoval. Jenže pak začalo zase stoupání. A stoupání strašné. Tak jsem se pozorněji zadíval do mapy a zjistil, že vlastně musím zase skoro do 3000  m okolo vrcholu hory Ta Xua. To se mne podlomily kolena, a tak jsem začal hledat řešení.  Stopem. Zde ale auta jezdí minimálně, jedno tak za hodinu, i dvě. Spíše se objeví motorka, skútr. Na druhou stranu jsem věděl, že pokud zde auto pojede, které by mne mohlo vzít, tak zastaví. Protože takového exota jako já si nenechá ujít. A skutečně mne náklaďák se dvěma chlápky zastavil. Neměl sice korbu, ale kolo jsme nějak uvázali a s nimi jsem překonal nejvyšší stoupání. Obrovsky se mi ulevilo. Dolů už bych mohl jet, ale v náklaďáku jsem se vezl pohodlně. A když mne naznačili, že mne vezmou až do Son La, tak jsem městečko Bac Yen blízko Černé řeky, kde jsem se chtěl původně na noc zastavit, oželel. S tím, že na náklaďáku přejedu řeku a dojedu až do města Son La. 

Na druhé straně řeky jsme ale zastavili v nějaké jídelně a oni najednou, že dál nejedou. Ale že zde stojí malý autobus, který mne vezme. Tak mne pomohli kolo přeložit do busu já jim poděkoval trochu penězi a jel dále autobusem. 

Konečně v Son La 

V Son La jsem si v jednom krámku vyprosil hadici s vodou a kolo konečně umyl. Takto by mne asi vyhodili i s toho nejhoršího hotelu. 

Ve slušném hotelu jsem se konečně zotavil a snad i nemoc mne konečně opustila. K večeři jsem vypil několik krabiček ochuceného mléka z domova a snědl zbytky masa s rýží, no ráno to řešil Endiaron. Městečko Son La je zajímavé, především věznicí z koloniální doby, ale já se zde nezastavoval. Toto městečko včetně věznice jsem už znal jedné z mých dřívějších návštěv autobusem. Ráno jsem se vydal na sever s úmyslem dojet opět k Černé řece až k horám a dále jet už po skutečné silnici. Sama řeka mne nijak neuchvátila, měla hluboko podstav.

 Cesta zpět

Zase přes hory do kopce se mi na kole ale vůbec nechtělo. Kdyby mě tak někdo do hor vyvezl. 
Provoz tam byl minimální, nakonec mne ale zastavil malinký autobus a naložil. Jenže mne asi po 10ti kilometrech zase vyhodil a já zůstal ztracen na silnici v horách.  Překvapivě jel ale brzy obrovský náklaďák a kolo vytáhli až na vrchol fůry. Ale po chvíli v autě křup křup a stáli jsme. Oprava trvala asi hodinu a oni mne stejně po dalších pár kilometrech také vyhodili, že dál nejedou. 

Zůstal jsem ztracen v horách, do cíle, na vrchol pohoří, to bylo ještě asi 50 km a neměl jsem šanci se tam týž den dostat, ani jízdou na kole ani kolo vytlačit. 
Doprava tam prakticky neexistovala. Silnička se vinula serpentinami do kopce bez konce, nebyly zde ani vesničky, které trochu psychicky posílí. Hodiny jsem neviděl živáčka.

No ve výsledku to pro mne zase znamenalo hodiny tlačení, výjimečně šlapání. Pak se ale na mne usmálo štěstí, (bez štěstí by snad ani nešlo cestovat) a s pomocí dalších dvou stopů jsem se do večera dostal na kýženou hlavní silnici QL 32 na druhé straně pohoří.  To už mi bylo hej a v prvním městečku Than Uyen jsem si našel malý hotýlek.  Domů jsem to měl sice ještě asi 150 km, ale už jenom po silnici. Sice ještě kopečky, ale většinou spíše dolů. 

Nejhezčí rýžová pole ve Vietnamu 

Ráno jsem se vydal na kole asi 50 km do Mu Cang Chai. Zde to bylo sice ještě trochu do kopce, ale to se dalo už zvládnout.  Na cestě mne zaujaly stavby obrovských luxusních resortů s výhledy na terasovitá rýžová políčka. To je pro mne něco absolutně nepochopitelné. Hotel s výhledy do přírody, na město, ano, to je v pořádku. Ale pozorovat z terasy luxusního hotelu chudáky, kteří s buvoly obdělávají svoje políčka, je odporné, hnusné, …

Když byl kopeček větší, v klidu jsem slezl a tlačil.  Konečně to byla cesta, jak si jí cyklisté představují. Pohodová s krásnými výhledy, bez stresu, bez vypětí.  Na druhou stranu proti předchozím dvou dnům bych jí mohl nazvat nudnou. 

V Mu Cang Chai jsem se nejprve zastavil na dobrý oběd v podobě Bun Cha a ubytoval se za říčkou protékající městečkem v homestay.  Ubytování stálo bez jídla stovku, nakonec jsem domácí dal 150, a ona mně ráno připravila královskou snídani. Odpoledne jsem prospal a večer se šel projít do města na trh.

Cesta z Mu Cang Chai do Nghia Lo patří k nejkrásnějším cestám ve Vietnamu. Cesta se zpočátku vine vysoko nad nekonečným údolím, kde jsou všechny kopce bez výjimky široko daleko zubaté, samá rýžová políčka. Výhledy jsou neskutečné a také jsem každou chvíli zastavoval a fotil. I když poslední úsek cesty byl nejdelší, byl dlouhý 100 km, byl jednoznačně nejlehčí. Náročnost s nedá měřit jenom kilometry, stoupáním, ale také kvalitou cest. 

Zastavil jsem se také na místě, kde startují odvážlivci s paraglidingem a létají nad údolím. Zde mne potěšilo, když na mne dva čeští turisté na skútru zavolali mojí vietnamskou přezdívkou ahoj Bốc Phét. Můj web vietnamista.cz a články na něm uveřejněné způsobily, že oblast Nghia Lo začíná být pro Čechy známá a většina jich také pokračuje do Mu Cang Chai. 

K večeru jsem konečně dorazil domů, do mojí milé vesničky SonA, do náruče paní domácí, která pro mne připravila skvostnou večeři. Co víc si přát…

Autor článku a fotografií Zdeněk Porkert (ve Vietnamu Bốc Phét) - cestovatel se zaměřením JV Asie, zvlášť Vietnam. Vietnam navštěvuje 10 let i několikrát ročně. Cestuje autobusem, vlakem na motorce i kole. V Severním Vietnamu se stará o základní školu, kterou podporuje. Více na www.vietnamista.cz.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Vietnamu? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Vietnam. 

LP Vietnam
Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na 
webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika. 

Booking.com
Napsal: Zdeněk Porkert

Předchozí článek

Kde ochutnat nejlepší pálenky světa

Další článek

Výběr nejlepších míst, která zahájí provoz v roce 2019

Související články

Články

Co, kdy a jak, když vyrážím s báglem na měsíc do Vietnamu? - I. část

Jedním z důvodů, proč jsou výlety do Vietnamu (i mimo hlavní města) v poslední době mezi cestovateli tak oblíbené, je i to, že si zde člověk nepřipadá jako turista určený všude jinde po světě k totálnímu finančnímu „vyšťavení“ (ba oholení na kost) a davy okolo něj neustále nestojí s napřaženou rukou a za sebemenší drobnost nepožadují tučný bakšiš. Co si vzít do Vietnamu zcela určitě? Tak či onak, když už se člověk odhodlá vyrazit do ciziny, je tomu většinou tak, že má s sebou obrovský batoh a do něj nacpaný takový objem vybavení a jídla, že si nezadá ani s tříměsíční výpravou na Mount Everest. Jak se ale vzápětí můžete přesvědčit sami, pro cesty…

Články

Severní Vietnam - Extrémní okruh Ha Giang

Dech beroucí krajina, hory do všech stran, rýžová políčka kam oko dohlédne, všudypřítomné úsměvy lidí z etnických menšin a především nezapomenutelný zážitek nejen pro nadšené motorkáře. Řeč je o zhruba 400km dlouhém extrémním okruhu Ha Giang, který se skrývá na severu Vietnamu nedaleko čínských hranic. A pokud zrovna nepatříte mezi fanoušky dvoustopých vozidel tak nevěšte hlavu, protože se to dá zvládnout i minibusem, nebo třeba zapůjčeným autem. Za mě ale rozhodně doporučuji motorku, byť nemáte třeba jedinou zkušenost s řízením tohoto stroje. V této odlehlé části Vietnamu to totiž nebude žádný problém a navíc Vám dá motorka svobodu, jako žádný jiný dopravní prostředek. Jste připravení vrýt si brouka ještě hlouběji do hlavy?  Jak se tam dostat? Úplně nejjednodušší…

Články

Putování po severním Vietnamu

Severní Vietnam může být jednou z nejzajímavějších destinací Jihovýchodní Asie, kterou kdy navštívíte. Ať to jsou už levné letenky do země, vynikající čerstvé a levné jídlo, zajímavý venkov, překrásná příroda, divoké projížďky na skútru, případně milí obyvatelé, Vietnamci, ke kterým máme tak blízko, a přitom nám jsou stále trochu vzdálení. Důvodů, proč se vydat na putování po severním Vietnamu je zkrátka hodně. Trocha chaosu v hlavním městě Příjezd do hlavního města Hanoj může být ze začátku mírně šokující. Doprava je totiž poněkud hustší, neboť snad každý Vietnamec vlastní skútr či menší motorku, a občas se stává, že kromě silnice jezdí i po chodníku. Ale je to chaos, který si každý cestovatel brzy zamiluje…

Články

Přes hory k Černé řece I. část - plán cesty a cesta na vrchol

Asi před 20ti lety jsem jel prvně do Číny, kde jsme ve slévárně montovali zařízení na kontrolu odlitků. Po těchto zážitcích a následných diskuzích o platbách jsem k Asii pojal obrovský odpor. S tím, že Asiatům nelze věřit nos mezi očima, s odporem k zemi, kde nerozeznám smrad ze záchodu od smradu z kuchyně. Ale po dalších asi 10ti letech jsem trochu vyměkl a rozhodl se navštívit Vietnam. A ten jsem si okamžitě zamiloval tak, že tam nyní trávím i měsíce ročně, jezdím i do dalších zemí Asie, a i tu Čínu jsem nakonec vzal na milost také. Prostě Asie se musí pochopit, musí se jí rozumět. Nejraději z Vietnamu mám sever.  Konkrétně miluji v provincii Yen Bai okolí města Nghia Lo, kde jsou nedaleko hory dosahující výšky 3000 m. Zde obvykle pobývám ve vesnici u přátel a odtud vyrážím na výlety. Plán cesty Po dvou neúspěšných…