„Říkám ti, že je tam menší kriminalita než tady v Česku!“ obhajoval jsem Írán ještě předtím, než jsem byl právě tam okraden. Pro většinu Čechů je Írán, velice mylně, válečnou oblastí Blízkého východu s fanatizovaným národem v „županech“. Pro mě, tehdy osmnáctiletého studenta, to byl cíl mé první větší cesty za hranice Evropy.

Zoufalství po prvních hodinách v Íránu

Sotva popadám dech. Po tváři mi teče nezvykle mnoho potu. Hrdlo mám od křiku vyschlé. Začínám brečet. Již ho nevidím. Zmizel a s ním i většina nadějí na splnění opěvovaného snu. Míra zoufalství se lehce rozezná podle skřeků, které z mých unavených hlasivek vycházejí. Nohy mi ztěžkly a dál už nemůžu. Podlomím se v kolenou. Dopadám na rozžhavený asfalt. Rukou si hrábnu do vlasů.

Takhle nějak bych popsal dění, které následovalo hned poté, co mě okradl ilegální taxikář na severu Íránu. Než jsem si stačil vyndat z kufru černého peugeotu krosnu s valnou většinou věcí, šlápl na plyn, kola se protočila a doprovázený dýmem ujel do neznáma. V téhle chvíli jsem byl jednoznačně v roli poškozeného, tamní strážci islámského práva šaría byli však jiného názoru.

Události, jež se mi vryla do paměti na celý život, předcházela situace pro Blízký východ a vůbec velkou část Asie víc než častá. Smlouvání o ceně. Vzhledem k absenci autobusového spoje jsem byl nucen vzít si na pár kilometrů taxi. Pohonné hmoty stály v Íránu v roce 2014 něco okolo jedné koruny za litr, takže doprava vycházela o mnoho levněji, než jsem byl zvyklý z Česka. Avšak když si spočtete, že za půlhodinovou jízdu v taxi byste si mohli koupit jídlo na tři dny, neváháte o ceně smlouvat. Já si ještě předem zjistil, kolik by si měl řidič za podobnou službu účtovat, a tak jsem to měl značně jednodušší. Stačilo cenu trošku „podsadit“ a kompromisem se dostat na ideální částku. Řidič byl ovšem tvrdší kalibr, než jsem předpokládal, a zásadně nesouhlasil. To mě tak naštvalo, že jsem po něm hodil sto tisíc íránských riálů a energicky vystoupil z vozu, což mělo za následek ujetí s celou mou krosnou.

Zatčení na policejní stanici

Konečně jsem se vzpamatoval a začal uvažovat racionálně. „Policejní stanice! Ano, to zní vážně rozumně,“ řekl jsem nahlas sám sobě. Vyslechnou mě, dají mi oficiální záznam o tom, co se stalo a dopraví na nejbližší autobus. Že mě zatknou hned poté, co mi prohledají mobil a objeví mé fotky, na nichž jsem v maskáčích se samopalem v ruce, jsem opravdu netušil. Fotky pocházejí ze střeleckého kurzu, který jsem absolvoval v rámci svého studia, ale tohle zajímalo maximálně tlumočníka, který byl povolán spolu s nejvýše postavenými policisty z okolí.

Jistě, byla to další z mnoha chyb, které jsem na své cestě za poznáním udělal. Měl jsem to vědět. Putoval jsem do země s naprosto odlišnou kulturou a zvyky, než jsem byl zvyklý z domova. Člověk, který překročí hranice kteréhokoli státu, je povinen respektovat a přijmou tradice a zásady dané země. Fotky ve vojenském oblečení se zbraněmi jsem měl tedy ponechat ve své zemi a zbytečně nepokoušet náhodu. Na druhou stranu by osoby zákona v jakékoli zemi světa měly respektovat soukromí návštěvníka. Zásah do jeho osobního vlastnictví, které je obsaženo v paměti mobilního telefonu, by si měli odpustit, pokud tím nijak neohrožuje či nepobuřuje okolí.

Důležité však je, že se mi nakonec po sedmi hodinách dostává omluvy a jízdenky do Teheránu. Nyní mám dva týdny na to, abych se alespoň okrajově seznámil s čirou a nefalšovanou islámskou kulturou, avšak pouze s foťákem přes rameno, šedesáti dolary a pasem v kapse.

Zpětný pohled na uplynulé události

Je podvečer a příběh mého prvního dne v oblasti dávné perské říše se mi vryje do paměti jako ne příliš povedená obhajoba tolik ukřivděného Íránu. Projíždíme krajinou ve výšce okolo dvou a půl kilometru a já již po několikáté vyrovnávám tlak v uších. Hlavou se mi honí slova Kuby, mladíka, jenž měl původně putovat se mnou: „Hele, já na to nemám nervy. Můj čas je příliš cenný, abych stál na slovenské dálnici a čichal zplodiny. Ty pokračuj, já jedu domů.“ A tak jsem v rané dospělosti sám dostopoval do Íránu.

Další dobrodružství

Stopování do Íránu bylo mé první velké dobrodružství a odstartovalo to stále rostoucí vášeň pro cestování. Je to příběh starý již dva roky a od té doby jsem strávil tři měsíce jako učitel na nepálském venkově a následně čtvrt roku cestoval po západní a jižní Indii. Tento příběh mám v plánu zvěčnit filmem a knihou, na čemž stále pracuji.


Autor článku a fotografií Lukáš Matějček je jedním z nejmladších českých cestovatelů, kteří se snaží své dobrodružství předávat dál širokému okruhu lidí.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Íránu? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Iran. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.