Když jsem se postavila před monumentální bílou stavbu Bibi Ka Makbara ve městě Aurangabad v indickém státě Maháráštra, nevěřila jsem vlastním očím. Na své cestě do Indie, jejímž cílem byla návštěva bavlníkových plantáží jsem vůbec nečekala, že neplánovaně uvidím "druhý Tádž Mahal". Tato hrobka je na první pohled téměř k nerozeznání od známého pomníku věčné lásky, který dal vybudovat indický mogul pro svou ženu Mumtáz.

Zaostřeno na bavlník

Před lety jsem navštívila Indii jako „batůžkářka“, ale její nejznámější stavba, symbol romantické lásky Tádž Mahal, na mě ani zdaleka neudělal ten nejsilnější dojem. Turistická tlačenice, vysoké vstupné, množství otravných pseudoprůvodců, špinavá voda ve fontánách, které nestříkaly a v neposlední řadě i přísná bezpečnostní opatření horší než na letišti - to vše sehrálo svou negativní roli. Cestovala jsem tehdy po zemi víc něž dva týdny a viděla jsem množství zajímavějších staveb – například chrámy s erotickými výjevy v Kadžuráhu.

Podruhé jsem se do Indie dostala pracovně nedávno jako novinářka na pozvání známého švédského obchodu s nábytkem a bytovými doplňky. Cílem cesty bylo navštívit bavlníkové plantáže a pochopit, co vlastně znamená pojem "bavlna z udržitelného hospodářství". Společnost má totiž výrobky výhradně z udržitelné bavlny, to znamená, že bavlna pochází z farem s menší spotřebou vody a chemikálií, kde se chrání zdraví farmářů, sběraček bavlny a jejich děti chodí namísto dětské práce do školy. Během pěti dnů jsme v Indii absolvovali pět lokálních přeletů a ocitli se ve třech různých indických státech, abychom viděli proces výroby bavlny doslova od semínka až po ložní prádlo či kuchyňskou utěrku.

Indie, láska na celý život

Jelikož jsem v minulosti navštívila nejznámější indické turistické "highlights", známé jako Zlatý trojúhelník Dillí - Jaipur - Agra, měla jsem tuto zemi zakódovanou jako místo plné otravných mistních obyvatel, usilujících z turistů vytáhnout peníze, a také žebráků natahujících ruku všude, kde jsme se zastavili. Do smutku mě přivádělo množství invalidů a zubožených dětí, slumy vedle železnic, špína a kravské lejna v městech a pochopila jsem tvrzení, že Indii si buď zamilujete, nebo se vám po první návštěvě definitivně zprotiví. Moje druhá návštěva Indie však měla úplně jiný charakter, žádní samozvaní průvodci ani otravní nosiči, nikdo, kdo by chtěl peníze za fotografování. Dostali jsme se na místa, kam běžný turista nepřijde, vlastně by ani neměl důvod, protože tam nic turistického není.Místní lidé byli milí a příjemní, rádi se nechávali fotografovat a ještě raději se fotografovali společně s námi. Za ta léta totiž technologie pronikly i do těch nejchudších indických vrstev a téměř každý tam dnes vlastní smartphone.

Bavlna je bílé zlato

Indie produkuje téměř čtvrtinu celkové produkce bavlny. Miliony lidí zde žijí v jakýchsi bavlněných komunitách a pěstování a zpracování přírodního vlákna, které každý z nás denně používá, je živí. Naši lidé obecně málo vědí o tom, co všechno představuje nasbírat a zpracovat bavlnu, ze které mají ušité tričko, džíny nebo ručník. Tradiční pěstování bavlny často znamená vysokou cenu, kterou za něj platí farmáři, jejich rodiny i prostředí, kde žijí. Většina bavlny roste a sklízí se na malých farmách, intenzivně se používá voda, pesticidy a chemická hnojiva. Víte, že na jedny džíny je potřebných 600 gramů surové bavlny? A že na jeden kilogram bavlny se spotřebuje v závislosti na lokalitě 10 až 13 tisíc litrů vody?

Bavlněné komunity aneb dobrá rada se hodí

V indickém státě Maháráštra jsme navštívili několik vesnic dvě hodiny jízdy autem od města Aurangabad, kde jsme se měli možnost mluvit s farmáři, kteří se zapojili do projektu Iniciativa za lepší bavlnu, což je mezinárodní nezávislá organizace stanovující standardy pro pěstování tzv. udržitelné bavlny. Mezi její zakládajících členů patří kromě zmíněné švédské firmy i Světový fond na ochranu přírody. V vesničkách jako Ganešpur nebo Wakhari jsme se prostřednictvím tlumočníků rozmlouvali s farmáři přímo na polích o tom, co se změnilo v jejich životě, když se zapojily do pěstování udržitelné bavlny. Facilitátoři je přímo na polích názorně učí lepším technikám farmaření. Například - pokud rostliny bavlníku nasadí hustší k sobě, dosáhnou vyšší výnos. Pro lepší uchování hydratace je dobré mezi ně nasadit fazole mungo nebo arašídy. Vyšší výnosy logicky znamenají lepší příjmy. Děti chodí do škol.

Najděte deset rozdílů

S návštěvou památek a turistických atrakcí se v programu vůbec nepočítalo. Když se nám však v Aurangabad v jeden den podařilo vrátit z bavlníkové farmy do hotelu o něco dříve, možnost vzít si řidiče a navštívit mauzoleum ze 17. století nazývané i "malý Tádž Mahál" by si nechal ujít jen hlupák. Fotografie na Wikipedii byla dostatečnou motivací. Šokovalo mě, že celý pohled na Bibi Ka Makbara včetně fontány (ačkoli voda z ní byla vypuštěna) byl při pohledu od vstupní brány téměř identický s Tádž Mahalem. Samozřejmě, že při porovnávání fotografií se minarety i hlavní stavba od sebe mírně liší. Je to však jako při hře zaměřené na pozornost: Najděte deset rozdílů. Obě tyto stavby mají společný resp. podobný nejen vzhled.


Obě byly postaveny v 17. století. Tádž Mahal začali stavět o 20 let dříve a je věnován památce Mumtáz, nejoblíbenější manželky císaře Šáhdžahána. Má to být symbol romantické lásky, ačkoli dekandentní panovník později podle všeho zemřel následkem náruživého sexu a nadměrného užívání drog. Hrobku Bibi Ka Makbara v Aurangabad postavil vnuk Mumtáz, takže to zůstalo v rodině. Vstupné je 20 indických rupií pro domácí a 200 rupií pro zahraniční návštěvníky. Na rozdíl od Tádž Mahalu žádné bezpečnostní opatření, kontroly kabelek či zákazy filmování. Navíc jsme tam byli jediní turisté. Všichni místní návštěvníci se s námi chtěli fotografovat. Zažila jsem ne pět, ale minimálně třicet minut slávy. Jedna Indka, taková stará vrána s koutky úst směrem dolů, neustále chodila za mnou a postupně jsem musela pózovat asi s osmi jejími příbuznými. Už chápu, proč to hollywoodské hvězdy mají tak těžké...


Bavlna a Bibi Ka Makbara, co měli na této cestě společné? Dotek exotické Indie. Bělost a bílou barvu. Cosi, co běžný turista nevidí a nezažije. Takto mě bavlněné vlákno nečekaně zavedlo k "malému Tádž Mahalu".

FOTO: Katya Matrioshka a Bianka Stuppacherová
Autorka článku Bianka Stuppacherová pracuje od roku 1995 jako redaktorka příloh slovenského deníku Pravda. Ze svých cestovatelských zážitků i pracovních cest v zahraničí napsala již množství reportáží. V Indii na cestě za bavlnou byla na pozvání společností IKEA. Její srdeční záležitostí je zejména jihovýchodní Asie.

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Indie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet India. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.