Neapol vybrala přítelkyně zřejmě proto, že mám rád fotbal a proto, že tam ještě sama nebyla. Vzhledem k tomu, že se v našem termínu v Neapoli fotbal nehrál asi víte, že druhá varianta je ta správná. K tomuto prodlouženému víkendu jsme využili státního svátku 28.10. Možná si říkáte, jestli už tento termín není pozdní. A není. Ba naopak. Je téměř dokonalý. Město není přelidněné, restaurace o vás doslova soupeří, teplota ideální kolem 26 stupňů, večer maximálně na mikinu, moře už trochu studenější, ale snesitelné a po minutě aklimatizace příjemné.

Město načančaných ulic a galerií, ale také pouličních skládek

Letěli jsme z Vídně a vzhledem k tomu, že jsme z Moravy, tak to pro nás byla lepší varianta než Praha a D1. Auto jsme nechali v přilehlém Mazur Parking, což je ve Vídni asi nejefektivnější řešení a mohu jen doporučit. Jednalo se o nízkonákladový let, který byl vesměs bezproblémový. Jen některé stevardky řekl bych až šikanovaly některé z cestujících ohledně drobných zavazadel aneb „ledvinku mít nemůžeš, ale když ji narveš do příručáku, tak je to ok“.
Po hodině a dvaceti minutách jsme přistáli v prosluněné Neapoli. Hned v příletové hale na Vás dýchne vůně pizzy, kterou vytváří zdejší pec rovnou v hale a věřte mi, v Neapoli pizzu ochutná snad i celiak. Po zhodnocení všech variant jsme se vydali z letiště do centra k ubytování pěšky. Dle Googlu to bylo MHD hodina a deset minut, pěšky hodina dvacet. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen příruční zavazadla tak nebylo o čem přemýšlet. U procházky jsme se kochaly čistotou města a skvělou organizací dopravy. Oboje bohužel patří do uvozovek. Během této cesty jsem si musel zvyknout na věčné troubení. Jak jistě víte, Italové, a ti jižní především, používají klakson trochu častěji než my. I trochu častěji než Pražáci.

Co se týče čistoty města. Občas potkáte nějaký ten odpadek, občas menší skládku, občas gauč, občas procházíte doslova něčí ložnicí. A jestli si vybavíte ten pach podchodu, ve kterém přespávají bezdomovci, tak ten v Neapoli ucítíte docela často, i když někdy ani vlastně nevíte jeho zdroj. Zvláštní je, že si na to člověk hodně rychle zvykne a jakmile poznáte způsob života místních, tak vám to dost možná časem přijde sympatické. Ta lehkomyslnost, díky které oni prostě takové věci neřeší. Tak nějak jsme si ale říkali, že v centru to bude lepší.

Po cestě jsme si dali zastávku kousek od neapolské katedrály v jedné kavárničce na přilehlém náměstí. A zde na nás dýchla poprvé zdejší přátelská pohostinnost. A při placení ještě jednou, když jsme pizzu neměli účtovanou. Nebylo to však chybou číšníka, ale hlášenou pozorností podniku. Asi jsem takový sympaťák. Nebo přítelkyně. Říkejme jí třeba Barča, ať nejsme tolik formální. Mimochodem všechny fotky jsou jejím dílem. Já fotím ještě hůř, než píšu.
Poté jsme se vydali hledat ubytování, které bylo, jak jsme později zjistili, v srdci Španělské čtvrti, která dříve byla nejvíce nebezpečnou čtvrtí Neapole a zdejší kriminálníci zde spoléhali na spletitost uliček a své rychlé skútry. Těch je tu opravdu požehnaně. Na jednom takovém také přijel náš pan domácí, který to zřejmě při čekání přehnal buď s vínem nebo se sluníčkem. Nebo kombinací obojího. Trochu nás překvapil výtah za 20 centů. Toto však pan domácí vykompenzoval asi třemi dvacetníky, které daroval Barči. Ubytování však bylo velmi příjemné, s krásnou terasou, na které jsme snídali.

Snídaně připravovala naopak paní domácí. Tu pan domácí ohlašoval „maj vaaaajf, maj vaaajf“, když mu asi potřetí během ubytovacího aktu volala a bylo to tak nějak asi všechno, co anglicky uměl. Na jazykovou vybavenost tedy nespoléhejte, ale zpravidla jeden číšník z restaurace anglicky alespoň rozumí.
Po ubytování jsme nelenili a šli si projít město. Teda nejprve metro. Neapol se mimo jiné může pyšnit zřejmě nejkrásnějším metrem světa. A my bydleli hned u nejkrásnější stanice Toledo. A mě čekalo focení Barči na této stanici. Jednalo se nakonec jen o zkoušku, protože nám v této době furt zavazeli lidi. „Co chtějí ti lidi v pátek odpoledne v metru jako? Zasraní turisti!“ Ale tak alespoň jsme si to vyzkoušeli. Nicméně návštěvu metra, a této stanice především, můžu jen doporučit, i když třeba nikam jet nepotřebujete.

Při procházce do přístavu jsme navštívili nákupní galerii, která je opravdu nádherná. Nevěřil bych, že to někdy o nějaké nákupní galerii řeknu. Po cestě jsme také navštívili Castel Nuovo, jeden z přímořských hradů Neapole a v přístavu jsme zrovna měli možnost vidět kotvící Harmony of the Seas, což kdysi bývala největší osobní loď světa. Chtěl jsem pro lepší představu její velikosti napsat, kolikrát je větší než Titanic, ale kolikrát jste viděli Titanic?
Večer jsme navštívili jednu z restaurací, do kterých nás naháněli všudepřítomní číšnici a opět jsme se mohli setkat se skvělým jídlem a přátelskou obsluhou, tentokrát v podobě pohledné černošky. V tomto příjemném prostředí jsme mohli v klidu plánovat další den. V Neapoli a pobřeží Amalfi se můžete bavit a poznávat klidně dva týdny, my měli k dispozici pouze dva úplné dny, tak jsme při plánování museli být pečliví. Tohle je naštěstí činnost, ve které se Barča vyžívá a ve které dominuje.

Positano – místo, které vypadá dobře ze všech stran

Na sobotu jsme se tedy rozhodli pro Positano, což je přímořské městečko Kampánie a součástí pobřeží Amalfi, tzn. Amalfitány, která je součástí UNESCO. Dopravu jsme zvolili následující: k nádraží metrem (kde jsme opět plánovali focení), vlakem do Sorrenta a ze Sorrenta autobusem, protože loď již byla plná. Je třeba také říct, že ve vlaku i v buse na nás sedadla nevyšly, takže v letních čtyřicítkách by to byl teprve zážitek. Hlavně pro ty Japonce, které jsem měl ve vlaku bez klimatizace v podpaží, než vystoupili v Pompejích.
I kvůli zmiňovanému nekomfortu v autobuse jsme vystoupili dříve a šli k pobřeží po svých. A byla to moc hezká procházka, kde jsme většinou po schodech a úzkých uličkách sestupovali k moři. Zde bylo krásně čisto a celkově zdejší atmosféra si vás hned získá. Po útrapách v hromadné dopravě jsme se odměnili obědem z mořských plodů a vínem. Po zdolání lahve jsme se vydali k odpočinku na pláž. Moře bylo na Barču moc studené, ale já se s tím po chvíli nějak srovnal. Nemějte mě za nějakého otužilce. Normálně se koupali i děti. A i náctileté dívky, které to spíš dělaly ale kvůli selfie na Instagram. No my s našim focením v metru máme co mluvit, co?

Cesta do Sorrenta byla naopak jedním z nejlepších chvil z tohoto výletu, protože jsme jeli lodí. Úžasné pohledy na Positano hned po nalodění, které je tak nějak krásné ze všech stran až po připlutí do Sorrenta, které se může pyšnit podobnými atributy jako Positano, co se pohledů týče. Určitě se tedy vyplatí rezervace místa na lodi. Tento druh dopravy je s ostatními téměř nesrovnatelný.

V Sorrentu jsme navštívili obchod s alkoholem, ve kterém jsme nakoupili dárky hlavně v podobě Limoncella, které je pro tuto oblast tolik typické. A také nějaké prosecco na večer. Ze Sorrenta jsme jeli opět vlakem. A protože se jednalo o sobotní večer, tak ve společností místní mládeže, která si s komfortem hlavu nedělá.
Po cestě na večeři jsme potkali staršího pána, který právě venčil bernského salašnického psa, ke kterým má Barča slabost a pochválila ho rychlým „Nice dog“. Pán nám na oplátku doporučil restauraci a místo na drink. Restauraci nám doporučil opravdu skvělou. Dovolím si říct, že lepší pizzu jsem v životě nikde nejedl a myslím, že mám s čím srovnávat. A stála jen cca 6 euro. Jediným negativem této restaurace byl fakt, že zahrádkou projížděli skútry i auta, ale tak to ve španělské čtvrti prostě chodí. Den jsme zakončili konečně úspěšným focením v metru, kde jsme potkali dvě Češky, které Barču tak zaskočily, že je přivítala klasickým „Jeee, vy jste Češky?“ a paní pohotově odpověděla: „Ne, my jsme Italky, co mluví tak perfektně česky.“ (to si vypiju)
Vesuv – turistická nutnost, jejíž komerčnost Vás možná trochu zklame.

Na neděli jsme prostě museli naplánovat Vesuv, který prostě musíte vidět, když už jste tak blízko, jak praví každý průvodce. I průvodce Lonely Planet, z kterého jsme také hodně čerpali. Takže opět osa metro-vlak, ale tentokrát je to vlakem jen cca 20 minut a cesta metrem je zanedbatelná. Po cestě jsme se ještě zastavili v Ercolanu, což je město mezi Neapolí a Pompeji, které bylo také pod vrstvou lávy. Pohled na toto bludiště je úchvatný a pokud byste měli k dispozici více času než my, tak návštěva Ercolana bude jistě stát za to.

My ale pokračovali na Vesuv. A hned na nádraží jsme se rozhodli v rámci úspory času využít autobusu zdejší agentury. Na osobu 10 euro za 15 minut jízdy a dalších 10 euro za vstup na Vesuv. Chudák Japonec přede mnou v řadě si myslel, že v ceně je i průvodce velikosti letáku, ale ten mu byl odebrán, protože stojí další eura. Necelou hodinu jsme tedy čekali na autobus s garantovanými sedadly. Měli jsme to štěstí a seděli hned za temperamentním řidičem. A především křižovatky z jeho perspektivy byly slušným adrenalinem. Před nástupem do autobusu nás ještě stihli všechny oblepit nálepkou č. 2, abychom náhodou nezapomněli, že zpět jedeme busem č. 2. Na samotném Vesuvu tak máte cca hodinu a půl času, což je tak nějak akorát. Zas tak moc k vidění toho nebylo.

Na rozdíl od túr v horách, na které jsme zvyklí, zde nemáte možnost volby trasy. A kvůli bezpečnosti je tu nulová volnost. Takže si tak pěkně jdete do kopce jako stádo dobytka ve vymezené ohradě (ostatně byli jsme i označeni), všude černý prach (bílé tenisky nedoporučuji) a po cca dvaceti minutách dorazíte až ke kráteru, který má nějakým způsobem až strašidelnou atmosféru a donutí vás přemýšlet, jak to tehdy při erupci Vesuvu přibližně vypadalo. Jako důkaz aktuální činnosti sopky zde hravě poslouží několik míst kráteru, z kterých stoupá pára, ale bublající zdroj sopky jako opravdu neuvidíte. A já osobně bych ho asi ani vidět nechtěl.
Na vymezené trase doslova MUSÍTE projít několika shopy. V jednom z nich také trasa končí, kde jsme si teda koupili Kristovy slzy. Jedná se o místní víno a pověst praví, že na Vesuv dopadly Kristovy slzy. A to je právě ta lokalita vinic. Kvalita tohoto vína je o dost vyšší než kvalita vodky Stalinovy slzy. Už srovnání těchto osobností je vlastně dost kontrastní. No ale to bylo jen tak na okraj, v tolik pobožné Itálii bych si to ovšem napsat nedovolil.

Vesuv mě tedy díky této nechutné komercionalizaci hodně zklamal. A návštěva jediných místních WC mě v tom utvrdila. Zlaté Toitoiky na festivalech. Bez jakékoliv nadsázky. Nejlepší na celém Vesuvu je tedy pes u vchodu, který celý den leží a spí v docela směšných polohách, všichni si ho fotí a on to má kompletně na párku. 

Večer jsme se vydali za osvědčenou kvalitou a navštívili stejnou restauraci, kde nás už považovali za vlastní. A po večeři jsme se vydali po stopách Maradony a streetartu. Je třeba říct, že se jedná o srdce španělské čtvrti, kde už nejsou ani restaurace. A v kombinaci klidu nedělního večera, pohledů z balkonů, měla už i Barča strach, když stihla konstatovat, že na tuhle čtvrť jsme i my dva moc světlí. (jsme oba tmavé typy).

Maradona místním Bohem

V Neapoli oslavují stejně jako my rok 1989. Je všude. Na rozdíl od nás neoslavují sametovou revoluci, ale zisk titulu a poháru UEFA v jedné sezoně. Samozřejmě hlavně díky zde svatému Diegovi. Velmi slušné jméno tu má také slovenský Marek Hamšík, což samozřejmě fotbaloví nadšenci jako já ví. Lépe, než slova asi poslouží fotografie tohoto streetartu. Krom fotbalového streetartu jsme zrovna měli možnost vidět rodáky Neapole jako superhrdiny. Většinou se jedná o umělce, většinou o herce z 20. století.

Ráno jsme se přes Google Translator rozloučili s paní domácí. Místní tady jazyky opravdu nevládnou, ale zmíněný Google Translator již používají zdatně. Zkontrolovali jsme místní víkendovou skládku, které jsou tady tak nějak normální a mohli jsme na letiště. Tentokrát ne pěšky, ale metrem, které jsme prostě ještě museli vidět a autobusem. Na nástupišti nás přesvědčovalo několik taxikářů, že když nás bude pět, bude to taky jen za 10 eur na osobu. Počítat kluci umí, ale nás není pět, ale jen dva.
Po bezproblémovém letu jsme ve studené Vídni. Výlet do Neapole, i takhle rychlý, však můžu všem jen a jen doporučit. Je to město s kouzelnou atmosférou, kterou je třeba ochutnat naživo. A hlavně tu pizzu.

Autor článku a fotografií —  Milan Zmeškal: "Většinu dovolené investuji do hor. Ať v létě či zimě, protože ležet na pláži zkrátka dlouho nevydržím. Mám také rád cestování za sportovními událostmi a poznávání měst. V poslední době nejčastěji cestuji s přítelkyní, protože ta je na cestování doslova závislá a když nemůžu, tak prostě jede beze mě."

Zaujala Vás popisovaná destinace, chtěli byste se dozvědět víc a získat podrobnější informace týkající se Itálie? V e-shopu najdete tištěného průvodce Lonely Planet Itálie poznáváme. 

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.